Štěstí je mít se kam vrátit po špatném dni

9. května 2018 v 23:42 | Lenny |  Témata týdne
Předem upozorňuji, že jsem plná dojmů a kdybych o tom samém psala s odstupem, článek vyzní úplně jinak a méně... tragicky.

Jak někteří z vás ví, svaťák je v plném proudu a podobně by na tom měla být i moje příprava na maturitu. Už jsem psala o tom, jak vymýšlím a dělám spoustu jiných věcí něž že bych se učila. Nacházím nové koníčky a vítám každé rozptýlení a možnost se zvednout od papírů a knížek.

Jedním z nich je hledání místečka, kde budu trávit noci během studia vysoké školy příští rok. Ne, ještě nejsem oficiálně přijatá, ne, nemám maturitu, ne, vážně nevím, jestli se v září budu stěhovat. Ale předběžný výsledek přijímaček a víc než dobrý pocit z písemné části maturity mi stačí. (o tom by se dalo psát mnohem více, kdyby byl zájem:))

Přidala jsem se do facebookové skupiny, kde se nabízejí a hledají volné pokoje, byty a domy. Nových příspěvků přibývá několik za hodinu a některé nabídky jsou vážně zajímavé. Moji pozornost si ale získaly fotky a popisek k jednomu z nich. Šlo o malý byteček, jeden sdílený pokoj, super cena a ideální lokalita. Tak jsem hned (včera ráno) dotyčné napsala "mám zájem" a začaly jsme se domlouvat. Kde je problém? Hned o několika jsem se dozvídala během dneška, když jsem jela na dohodnutou prohlídku.

Vyrazila jsem ráno, moc se mi nechtěla, ale nebylo na co čekat, shodly jsme se, že čím dřív tím líp, třeba kvůli smlouvě. Vzala jsem si nejnutnější věci (čti jídlo) a pár papírů s velmi zajímavými poznámkami z jednohonejmenovaného maturitního předmětu, abych se jako nenudila...

Sedala jsem do vlaku s vědomím, že mě čeká asi hodinová výluka, podle idos ale nebylo pochopitelné odkud kam, byly tam tři různé údaje, které si navzájem protiřečily. Vůbec jsem se na cestu busem netěšila (proč asi jezdím vlakem...?), ale byla jsem tak nějak smířená s tím, že mě čeká trochu nepohodlí.

Do autobusu jsme byli nahnáni už po půl hodině. Šla jsem mezi prvními, což pro mě není úplně typické, ale při sledování nekonečné řady lidí, co se tam snažila nacpat, jsem byla ráda. Všichni seděli po dvou a ulička byla plná stojících až k předním dvěřím, to asi není úplně podle předpisů že? Řidiči a průvodčím to došlo asi po půl hodině stání venku. Pak nám oznámili, že ještě jednou tak dlouhou dobu budeme čekat na další autobus. Snažila jsem se nějak chytře hospodařit s příjmem tekutin, abych nemusela řešit jeho vylučování... Zapnula jsem si písnička a aplikovala sluchátka. Čekání utíkalo rychleji, výborně, rozjíždíme se.

Řidiči ale není divné, že na druhou stranu. Zajeli jsme si. Někdy v půlce cesty autobusem přišla krize. Bylo mi špatně, teplo a přišla mi zpráva. Zpráva o tom, že jedu zbytečně, byt je zabraný. V hlavě nastal zmatek. Mám se smát nebo brečet? Mám hned vystoupit a běžet domů? Mám dojet na místo, kde se přestupuje na vlak a tam sednout zase na výlukový autobus, dojet domů a dělat, že se nic neděje? A co mám napsat té holce? Nic příjemného, co si budem povídat. V hlavě jsem si přehrávala, jak jsme si psaly, vyznělo to tak, že jsem první zájemce a přece jsme se domluvily na prohlídce. Ale v té poslední zprávě bylo, že dala předost první, která se ozvala...

Napsala jsem kamarádce, se kterou jsme se měly potkat, co si o tom myslí, jestli o mě stojí nebo jestli se mám otočit a jet zpátky. Dojela jsem, zmožená náročnou cestou. Najedly jsme se, prošly pár obchodů, popovídaly jsme a já čas od času zkontrolovala zprávy na mobilu. Inzerentky (existuje to slovo?) jsem se zeptala, jestli třeba ta náhrada za ní nechce jít na byt jen na léto a od září bych tam mohla já. Slíbila, že to zjistí a ozve se. Tohle jí nevyčítám, chápu, že neovlivní, kdy je kdo na mobilu... Ale vyšlo to tak, že mi napsala půl hodiny před odjezdem mého vlaku domů, že se můžu jít podívat, protože se jí nepovedlo zjistit, jak to teda bude, ale možná se nade mnou slitovala, že jsem tam kvůli tomu jela, tak ať z toho něco mám. Mně ale chyběla síla a jakákoli chuť tam vyrazit. Poděkovala jsem a šla na nádraží. Sedla jsem do vlaku, stál na stejné koleji, na kterou jsem přijela a dokonce i se stejnými průvodčími.

Rozjezd. Otevírám knížku. Píšu domů, že jedu. Zpráva. "Ta holčina to z ničeho nic odřekla, škoda." Nemám cílu na reakci, začínám číst. Začíná mě bolet hlava. Piju. Vracím láhev vody do tašky. Ve dveřích kupé průvodčí hlásí blížící se přesun do autobusu a v tu chvííli jsem cítím mokro a studeno. Neumím zavřít láhev s vodou. Odšroubuju víčko. Našroubuju víčko. Ok, chyba není u mě. Už v ní moc vody nezbylo, tak jsem ji dopíjím.

Rovnám si věci na sedadle v autobuse, zase čekáme. Proč taky jezdit, když jsou všichni připravení... Trochu to na mě doléhá. Celý den jsem strávila na cestě a zbytečně, je mi špatně. Tyhle myšlenky se jen těžko dostávají z hlavy. Cítím na tváři slzy... Zaujme mě rozhovor průvodčích. Baví se o zlevňování jízdenek, o jejich nerostoucích platech a o papaláších, kteří o tom rozhodují. Jedna z průvodčích mluví o tom, jak jí je líto, že na České drahy všichni plivou, že dělají všechno, co můžou.




Uznávám, že se nestalo nic hrozného, ale ve chvílích prožívání těch věcí se mi to zdálo jako konec světa.

Abych se vrátila k úvodu a názvu článku, strašně moc jsem se těšila domů. Není to tu úplně ideální. Teda... je, ale já jsem ten typ člověka, co nikdy není spokojený a neváží si toho, co má. Snad mi to trochu pomohlo si uvědomit, jaké štěstí je mít doma klid a lidi, co na mě čekají :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. května 2018 v 12:15 | Reagovat

S některými se domluvit je docela obtížné... Škoda, že jsi jela nakonec zbytečně...

2 ubezdomovce ubezdomovce | Web | 10. května 2018 v 14:33 | Reagovat

S nadpisem kazdopadne souhlasim :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama