Květen 2018

Odmaturováno

31. května 2018 v 7:55 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Právě jsem se vzbudila po velmi úspěšném dni. O pocitech štěstí se ale mluvit nedá. Snad mi ještě nedošlo, že jsem to vážně zvládla a nadšení teprve přijde. Hlavně si ale stále přehrávám celé dopoledne a hlavně chyby, které jsem říkala. Několik věcí mi došlo až teď. Na jiné myšlenky se soustředí těžko.

Otevřela jsem jedinou nepřečtenou knížku, co doma mám, Antoine de Saint-Exupéry, Kurýr na jih, Země lidí. Jméno jedné postavy mi připomělo naší učitelku, město Toulouse zase impresionistického malíře Toulouse Lautreca a popis vln na moři konkávní a konvexní prvky baroka, Casu Milu od Gaudího a schody v knihovně Laurenziana od Michelangelo. To vše asi na čtyřech stránkách. Pokraččovat se mi nechce.

Nejen proto si chystám půjčit nějakou bláznivou fantasy knížku, díky které se dostanu do jiné reality. Nejdřív si ale prostřednictvím článku zkusím srovnat myšlenky.

Posledních pár měsíců ve škole bylo pro mě náročných. Někteří učitelé nebyli ochotni trochu zvolnit, tak jsme zvolňovali sami :D Do školy jsme si nosili knížky ze seznamu k maturitě, zpracované otázky na učení a výklady šly mimo nás. Spočítali jsme si průměry známek, abychom se "nesnažili zbytečně" a už jsme byli myšlenkami u maturity.

Svaťák jsme měli 5 týdnů, v 1 z nich byly didakťáky a slohy. Jako asi každý jsem si propočítávala, kolik otázek denně musím udělat. Přemýšlela jsem o nějakém plánu, který byl zpočátku optimistický. Kdybych ho dodržovala, tak strávím učením každý den jen pár hodin a všechno stihnu.

Nic takového se ale nestalo. První 2 týdny jsem si prostě dělala čárky u otázek, kterým jsem se věnovala. Nechtěla jsem se nutit například do dějin umění, když jsem měla nápady, co si napsat k otázkám z angličtiny.

Z takto plánovaných 2 týdnů už ale byly 4 a začalo mi téct do bot. Znova jsem propočítávala a čísla , počet otázek na den, byla hrozivá. Panika. Každou otázku jsem měla zpracovanou (poslední jsem dodělávala 2 dny před zkouškami), z jazyků na 1 nebo 2 papírech, díla k maturitě také každé zvlášť a navíc papír s informacemi o autorech a kontextech. Co všechno jsem měla k dějinám umění by vydalo na samostatný článek.

Měla jsem 2 hodiny týdně ve třeťáku a ve čtvrťáku. Dostávali jsme texty k jednotlivým otázkám, hromadu obrázků na poznávačku a další doplňující informace, například články. Do toho všeho jsem si dělala poznámky, někdy dost narychlo, a proto hrozilo, že bych jim později nemusela úplně rozumět (což se stalo). Proto jsem se snažila dát všechno dohromady a přepisovala jsem si všechny otázky do sešitů. Nakonec sem popsala 2 velké 100stránkové. Bohužel nezbyl moc čas se z nich učit :D :D

Poslední týden jsem si ze všeho udělala "potítka", jednoduché osnovy se zásadními informacemi. Ty jsme si prošla den v úterý a vzala jsem si je s sebou na přestávky mezi zkouškami (20 - 50 minut dlouhé).

Den předem jsem se učila úplně nejvíc. A kdybych měla poradit sama sobě v minulosti na začátku svaťáku, jestli si dělat plán nebo to dělat stejně, tak vážně nevím. Ten pocit bezmoci a paniky, že prostě nestíhám a myšlenky na záření v září byly nepříjemné. Ale vlastně jsem ráda, že jsem tomu tolik časi nedala a nějak moc jsem se nedrtila. Všechno jsem vnímala pasivně a podvědomě a nejspíš se mi to uložilo dobře, protože známky mám uspokojivé :)

Pár dní před dnem D jsem panikařila, nejvíc kvůli dějinám. Věděla jsem, že bych nezvládla samostatně mluvit ani pár minut, nepamatovala jsem si jména umělců, staveb ani roky a znaky jednotlivých směrů mi často splívaly. Cestou do školy jsem si uvědomila, co se dělo, že jsem se vážně nedokázala donutit se učit a že už tam vážně jedu a je možné, že třeba budu bojovat, abych vůbec prošla... Navíc jsem věděla, jak dopadli ostatní, psali jsme si o tom, s jednou kamarádkou jsme si i volaly a věděla jsem spoustu podrobností, které mě spíše zneklidňovaly. Maturovala jsem třetí den dopoledne, čtyři skupinky přede mnou to vládly. Nechtěla jsem být jediná, co to nedá.

Pokračování brzy :)

Štěstí je mít se kam vrátit po špatném dni

9. května 2018 v 23:42 | Lenny |  Témata týdne
Předem upozorňuji, že jsem plná dojmů a kdybych o tom samém psala s odstupem, článek vyzní úplně jinak a méně... tragicky.

Jak někteří z vás ví, svaťák je v plném proudu a podobně by na tom měla být i moje příprava na maturitu. Už jsem psala o tom, jak vymýšlím a dělám spoustu jiných věcí něž že bych se učila. Nacházím nové koníčky a vítám každé rozptýlení a možnost se zvednout od papírů a knížek.

Jedním z nich je hledání místečka, kde budu trávit noci během studia vysoké školy příští rok. Ne, ještě nejsem oficiálně přijatá, ne, nemám maturitu, ne, vážně nevím, jestli se v září budu stěhovat. Ale předběžný výsledek přijímaček a víc než dobrý pocit z písemné části maturity mi stačí. (o tom by se dalo psát mnohem více, kdyby byl zájem:))

Přidala jsem se do facebookové skupiny, kde se nabízejí a hledají volné pokoje, byty a domy. Nových příspěvků přibývá několik za hodinu a některé nabídky jsou vážně zajímavé. Moji pozornost si ale získaly fotky a popisek k jednomu z nich. Šlo o malý byteček, jeden sdílený pokoj, super cena a ideální lokalita. Tak jsem hned (včera ráno) dotyčné napsala "mám zájem" a začaly jsme se domlouvat. Kde je problém? Hned o několika jsem se dozvídala během dneška, když jsem jela na dohodnutou prohlídku.

Vyrazila jsem ráno, moc se mi nechtěla, ale nebylo na co čekat, shodly jsme se, že čím dřív tím líp, třeba kvůli smlouvě. Vzala jsem si nejnutnější věci (čti jídlo) a pár papírů s velmi zajímavými poznámkami z jednohonejmenovaného maturitního předmětu, abych se jako nenudila...

Sedala jsem do vlaku s vědomím, že mě čeká asi hodinová výluka, podle idos ale nebylo pochopitelné odkud kam, byly tam tři různé údaje, které si navzájem protiřečily. Vůbec jsem se na cestu busem netěšila (proč asi jezdím vlakem...?), ale byla jsem tak nějak smířená s tím, že mě čeká trochu nepohodlí.

Do autobusu jsme byli nahnáni už po půl hodině. Šla jsem mezi prvními, což pro mě není úplně typické, ale při sledování nekonečné řady lidí, co se tam snažila nacpat, jsem byla ráda. Všichni seděli po dvou a ulička byla plná stojících až k předním dvěřím, to asi není úplně podle předpisů že? Řidiči a průvodčím to došlo asi po půl hodině stání venku. Pak nám oznámili, že ještě jednou tak dlouhou dobu budeme čekat na další autobus. Snažila jsem se nějak chytře hospodařit s příjmem tekutin, abych nemusela řešit jeho vylučování... Zapnula jsem si písnička a aplikovala sluchátka. Čekání utíkalo rychleji, výborně, rozjíždíme se.

Řidiči ale není divné, že na druhou stranu. Zajeli jsme si. Někdy v půlce cesty autobusem přišla krize. Bylo mi špatně, teplo a přišla mi zpráva. Zpráva o tom, že jedu zbytečně, byt je zabraný. V hlavě nastal zmatek. Mám se smát nebo brečet? Mám hned vystoupit a běžet domů? Mám dojet na místo, kde se přestupuje na vlak a tam sednout zase na výlukový autobus, dojet domů a dělat, že se nic neděje? A co mám napsat té holce? Nic příjemného, co si budem povídat. V hlavě jsem si přehrávala, jak jsme si psaly, vyznělo to tak, že jsem první zájemce a přece jsme se domluvily na prohlídce. Ale v té poslední zprávě bylo, že dala předost první, která se ozvala...

Napsala jsem kamarádce, se kterou jsme se měly potkat, co si o tom myslí, jestli o mě stojí nebo jestli se mám otočit a jet zpátky. Dojela jsem, zmožená náročnou cestou. Najedly jsme se, prošly pár obchodů, popovídaly jsme a já čas od času zkontrolovala zprávy na mobilu. Inzerentky (existuje to slovo?) jsem se zeptala, jestli třeba ta náhrada za ní nechce jít na byt jen na léto a od září bych tam mohla já. Slíbila, že to zjistí a ozve se. Tohle jí nevyčítám, chápu, že neovlivní, kdy je kdo na mobilu... Ale vyšlo to tak, že mi napsala půl hodiny před odjezdem mého vlaku domů, že se můžu jít podívat, protože se jí nepovedlo zjistit, jak to teda bude, ale možná se nade mnou slitovala, že jsem tam kvůli tomu jela, tak ať z toho něco mám. Mně ale chyběla síla a jakákoli chuť tam vyrazit. Poděkovala jsem a šla na nádraží. Sedla jsem do vlaku, stál na stejné koleji, na kterou jsem přijela a dokonce i se stejnými průvodčími.

Rozjezd. Otevírám knížku. Píšu domů, že jedu. Zpráva. "Ta holčina to z ničeho nic odřekla, škoda." Nemám cílu na reakci, začínám číst. Začíná mě bolet hlava. Piju. Vracím láhev vody do tašky. Ve dveřích kupé průvodčí hlásí blížící se přesun do autobusu a v tu chvííli jsem cítím mokro a studeno. Neumím zavřít láhev s vodou. Odšroubuju víčko. Našroubuju víčko. Ok, chyba není u mě. Už v ní moc vody nezbylo, tak jsem ji dopíjím.

Rovnám si věci na sedadle v autobuse, zase čekáme. Proč taky jezdit, když jsou všichni připravení... Trochu to na mě doléhá. Celý den jsem strávila na cestě a zbytečně, je mi špatně. Tyhle myšlenky se jen těžko dostávají z hlavy. Cítím na tváři slzy... Zaujme mě rozhovor průvodčích. Baví se o zlevňování jízdenek, o jejich nerostoucích platech a o papaláších, kteří o tom rozhodují. Jedna z průvodčích mluví o tom, jak jí je líto, že na České drahy všichni plivou, že dělají všechno, co můžou.




Uznávám, že se nestalo nic hrozného, ale ve chvílích prožívání těch věcí se mi to zdálo jako konec světa.

Abych se vrátila k úvodu a názvu článku, strašně moc jsem se těšila domů. Není to tu úplně ideální. Teda... je, ale já jsem ten typ člověka, co nikdy není spokojený a neváží si toho, co má. Snad mi to trochu pomohlo si uvědomit, jaké štěstí je mít doma klid a lidi, co na mě čekají :)