Únor 2018

Nešťastná z vlastního maturáku?

11. února 2018 v 16:35 | Lenny
Mám za sebou svůj maturitní ples a pořád vlastně nevím, jestli jsem si ho užila, ani co pro mě znamenal. Jeho organizace se řešila asi půl roku, a přestože jsem se příliš neúčastnila, i tak mi to připadalo nekonečné a úmorné.
Kdo už ode mě četl nějaký článek, určitě nepochybuje o tom, že jsem introvert. Někdy vážně extrémní. Nenávidím být obklopená lidmi a moje obavy se potvrdily. Navíc alkohol, hlasirá hudba všude foťáky, kamery a obrovské obrazovka, přenášející obraz. Je normální, když člověk nechce být středem pozornosti, ale na vlastním maturitním plese jsou momenty, kdy vážně všichni koukají jen a jen na vás.

Navíc nemám úplně dobrou pozici ve třídě. To je skoro eufemismus :D Moc lidí se se mnou nebaví, tak nějak se ignorujem, pokud něco nepotřebují. Mám pár dobrých kamarádů, na které vážně je spolehnutí vždy a jsem spokojená. Když se ale řeší něco důležitého, nikoho můj názor nezajímá. Proto jsem se ani neodvažovala vyjadřovat ohledně věcí na maturák... A nelituji toho.

Jsem ráda, že ve třídě byla skupinka lidí, co tomu obětovala fakt hrozně moc volného času a všechno zvládla. Samozřejmě nakonec nějaký malý problém byl, ale nic vážného a obdivuji, že se jim to povedlo. Řekla bych, že je to i dobrá zkšenost, jednání se spoustou lidí (od šerp, balénků, skleniček, přes sponzory, ochranku, pronájem, program večera... )

Po ěkolika nepříjemných hádkách, desítkách hodin nacvičování předtančení, nástupu a půlnočka přišel ten den. Strávili jsme spoustu času tombolou, výzdobou, přípravou jídla a byla u toho skvělá atmosféra. Nesrovnatelně skvělá oproti předešlým měsícům.

Odpoledne jsme se začali scházet a dodělávat poslední věci, převlékali jsme se, proběhla generálka a už jsme koukali, jak přichází lidé. Bylo pár minut před osmou, kdy mělo začít předtančení, a asi polovina stolů byla prázdná. Byli jsme zmatení a nesví, proč přišlo tak málo lidí, copak nás nikdo nechce vidět? Kdybychom tušili, kolik se tam nakonec nahrne lidí, radši bychom byli bývali začali v poloprázdném sále. Postupně se totiž oficiální začátek odkládal, protože se tvořily obrovské fronty u vstupu a u tomboly. Šli jsme se řadit, nechápala jsem, jak se sakra vejdeme do tak malého prostoru. Byl ohraničený dvěma provazy, které drželi čtyři lidi, reálně to ale moc nepomohlo. Byli jsme zvyklí nacvičovat v běžném oblečení a hlavně v tělocvičně, kde měl každý dostatek prostoru. Najednou bylo nepomohodlné i stát, natož se hýbat a tancovat. Z ničeho nic jsme skončili, všichni tleskali a já si ani neuvědomila, že jsme vůbec začali. Upřímně, doteď si neuvědomuji, že jsem měla maturák.

Z nástupu si toho moc nepamatuji, hodně jsem křičela a tleskala. Když přišla řada na mě, neslyšela jsem písničku a nějakou dobu jsem stála, několik lidí mi řeklo ať jdu. Se všemi jsem si plácla, cestou na podium jsem si přišlápla šaty, nechala jsem si špatně nandat šerpu, vzala jsem si růži a skleničku přípitek, dva fotografové mě fotili, zatímco mě další člověk natáčel a jeho práce se promítala na dvě obrovské obrazovky a najednou už šel někdo další. Hlavně téhle fotky jsem se hodně bála. Prostě se neumím tvářit na fotkách. Vypadám tam ale dost uspokojivě. Až tak, že mě napadlo ji sem dát, přestože už skoro dva roky vedu tenhle blog jeko anonymní :)

Potom měl přijít tanec s rodiči a učiteli. Ségra mě ale odtáhla do fotokoutku a já přišla pozdě na společné focení nás maturantů, čekalo se na mě. Další věc, při které jsem byla nějakou dobu středem pozornosti, ale naštvaní snad nebyli. Taťka je na tom s podobnými akcemi stejně jako já, nijak si to neužíval, ale chytli jsme se a plácali se sem a tam. Na tanec s učiteli jsem se těšila, běžela jsem nahoru na balkón, abych se podívala na pár mých spolužáků a některé učitele, ale nestihla jsem to, už se tleskalo, když jsem tam došla. Snad budou fotku a video.

No a pak už to bylo slabší, až do půlnoci jsem chodila sem a tam, trochu pití a jídla, občas jsem si s někým popovídala. Jediná zábava bylo helium a koukání na opilé učitele. Nás pár střízlivých jsme byli nervózní z půlnočka, protože kolem 11 jsme měli přehled asi tak o třetině lidí, z nich půlka sotva chodila. Ale asi 10 minut před začátkem byli najednou všichni v pohodě a šli jsme na to.

Na půnočko jsem se těšila. Byly tam pohyby, které úplně nezvládám, různé kroucení a tak, ale zvládla jsem se uvolnit a bavilo mě to. Všichni opilí to zvládli před problémů, já jsem se ale v jednu chvíli dost sekla, protože jsme byli na trochu jiném místě než obvykle a pár kroků jsem zkazila. V tu chvíli jsem to vnímala jako katastrofu, na videu to ale vypadá vtipně.

Padly balónky, já si chvilku potrpěla v davu a jela domů. Nezvládám opilé lidi, co se motají, dokola opakují stejné věty a smějí se každé hlouposti. Hlavně jsem ale začala vnímat, že jsem na ostatní nepříjemná. Rodiče a kamarádi už taky chtěli domů, takže jsem ve už ve 2 v noci ukládala do postele.

A nelituji toho. Ráno jsem se koukala na fotky a videa nadšených spolužáků, četla si, jak každý všechny miluje, ale také to, jak se jim ztratilo spousta věcí, je jim špatně a nevěděli, jak se dostali domů. O to jsem přišla ráda.

Během celé přípravy jsem několikrát váhala, že z toho couvnu. Jeden spolužák měl problém s nohou, takže nenacvičoval předtančení a půlnočku a někteří jsme mu záviděli. Dokáži si reálně představit, že bych toho na jeho místě využila a klidně i předstírala, že to pořád bolí... Nakonec jsem ale šťastná, že k ničemu takovému nedošlo, já to zvládla a v rámci možností si večer užila. Pořád čeká na fotky a videa, na kterých snad nebudu moc trapná a už mě čeká JENOM maturita! :D

Třeba to tentokrát vyjde!

4. února 2018 v 20:54 | Lenny |  Témata týdne
Mám pocit, že kdybych se po stopadesáté třetí chtěla vrátit k pravidelnému psaní (jakože chci) a hlavně zveřejňování článků na tenhle blog, potřebovala bych se nějak vyjádřit k tomu, co se dělo v době mojí neaktivity. Což je, přiznejme si, dost nereálné. Jednak toho bylo vážně moc a už se mi nepovede vyjádřit své pocity a myšlenky, také se mi nechce číst své poslední příspěvky, abych zjistila, co víte a nevíte a hlavně jsem u několika věcí ráda, že jsou za mnou a nechci se příliš vracet do minulosti.

Zůstaňme u toho pozitivního. Už šest týdnů jsem řidička! A k překvapení všech jsem prakticky hned začala jezdit sama, bez zkušeného spolujezdce. Tohle období, kdy se do řízení dostávám, nevyšlo úplně hezky. Často byla a je namrznutá silnice, sněží, je brzy tma... Vlastně nějakou dobu byla ráno, když jsem se dopravovala z domu i odpoledne při návratu. A člověk jako já, co nezvládá zatáčet a zároveň řadit, se prostě nedokáže soustředit ještě na přepínání dálkových světel a topení a stěrače :) Připadá mi, že když se naučím nějakou dovednost nebo pochopím jak něco funguje, přestávám se soustředit na všechno ostatní. Abych to shrnula, úplně marná nejsem, ale rozhodně bych nechtěla samu sebe na silnici potkat.

Další velkou částí mého života je škola. A to jak zdárné dokončování gymplu a příprava na maturitu, tak i výběr vysoké školy. To první je dost náročné časově doma, ale ve škole jsem v klidu, žádný učitel po nás vyloženě "nedupe". A co se týče výšky, tak jsem jako první věděla, že chci na Masarykovu Univerzitu do Brna a vzhledem k mým (ne)schopnostem na filozofickou fakultu. Pak jsem procházela jednotlivé obory, dvakrát jsem se jim přiblížila v rámci dnů otevřených dveří a vybrala jsem si tři. Za necelé tři měsíce půjdu na přijímačky a na konečné rozhodnutí mám čas do června. Takže jsem v klidu. Tyhle starosti jsem odložila a momentálně to navíc vypadá, že to celé odložím o rok.

Než se k tomu dostanu konkrétně, ke konci psaní posledního odstavce jsem si vzpomněla na situaci ve třídě před rokem a půl. Doteď v menší míře přetrvává pocit, že kdo se nehodlá věnovat biologii a chemii, je úplně k ničemu. Ke konci druháku jsme si totiž vybírali semináře do třeťáku. Dost lidí říkalo, že půjdou na medicínu. Fakt velká část mých spolužáků. Časem odpadávají. Haha. Asi nás zbytečných lidí bude víc, což? Zajímalo by mě jestli na sebe máme takový vliv a jdeme (oni jdou) s davem a rozhodnutí ostatních je tak důležité, ať už vědomě nebo podvědomě. A nebo jsme se tak prostě sešli, protože v jiné třídě mají naopak všichni zálibu v základech společenských věd a ve třetí zase v matice a fyzice.

Případný dobrovolný odklad bude z důvodu upřednostnění šance na účasti něčeho přes EVS. Vím, čeho konkrétně, ale to si zaslouží samostatný článek. Za necelý rok bych měla nasbírat spoustu zkušeností, být s úžasnými lidmi, z nichž velkou část už znám, mít už konečně něco v životopise a trochu peněz bych také měla nasbírat.

Příští týden touhle dobou budu za sebou mít dost nepříjemnou událost. Už teď tuším, že se z toho budu potřebovat vypsat a vy nebudete chápat, že se mi to nelíbilo. No uvidíme, aspoň už mám důvod psát další článek :)