Kolik řečí umíš...

18. prosince 2017 v 19:47 | Lenny |  Zamyšlení
Jazyky mě obklopovaly vždycky, ať jsem chtěla nebo ne. Teď se snažím hledat zajímavé a užitečné a některé dobrovolně vytěsňuji. Každopádně se je učím dost intenzivně, věnuji tomu dost času a začínám si všímat, že to má nejen pozitivní dopad. Ke každé řeči mám jiný přístup a řekla bych, že když je používám, jsem jiný člověk. K tomu se dostanu ve druhé části článku :)

Anglličtinu vnímám nejdéle a nejčastěji, beru ji jako nutnost. Je všude a musím ji používat každodenně. Někdy to ani nevnímám a automaticky věci hledám anglicky. Často jsou slova výstižnější a jednodušší. S její širokou rozšířeností už jen těžko něco uděláme.

Mám část rodiny ve Francii, navštěvujeme se, používáme i češtinu a angličtinu, ale francouzštinu ráda alespoň poslouchám. Po pár dnech u nich doma chápu, o čem se baví, ale do diskuze se nepřidávám.

Na základní škole jsem měla tři roky ruštinu. První rok jsme se učili azbuku a doteď občas napíšu ruské písmeno místo českého. Díky přístupu učitelů už to mám pod kůží. Další dva roky se jich vystřídalo několik a vlastně jsme pořád dokola dělali dvě lekce v učebnici, takže jsem se naučila odhadem 50 slovíček a dva texty nazpaměť. Velmi přínosné... Tak nějak si ale udržuji schopnost čtení a psaní a snad se k ruštině ještě vrátím.

Asi rok a půl jsem chodila na němčinu. V podstatě to byl nepovinný kroužek, který začal kvůli mě, takže jsem musela počkat, až všichni ostatní odpadnou a když jsme tam zbyly dvě, tak jsem já i učitelka naše snažení vzdala. Němčina se mi prostě nelíbí, umím toho strašně málo, ale nedávno jsem správně zareagovala na pokyny podané v němčině a uvědomila jsem si to až zpětně.

Doteď si pamatuji, jak z gymplu, na který jsem byla přijatá, přišel dopis a v něm NEZÁVAZNÁ přihláška na nepovinné předměty a druhý cizí jazyk. Byla tam francouzština, němčina, španělština a ruština. Moc dlouho jsem nepřemýšlela. Francouzština je přece těžká, němčina ošklivá a španělština k ničemu. Vybrala jsem si ruštinu, protože jsem doufala, že pojedem od začátku a budu mít pohodu.
V září jsem ale najednou mohla jít jen na němčinu nebo španělštinu...

Španělština je moc fajn. Řekla bych, že ji mám ráda hlavně kvůli naší učitelce. Je neuvěřitelně nadšená i po více než třech letech s námi. V některých věcech se moje znalosti, slovní zásoba a sebejistota ve španělštině srovnává s angličtinou. Za čtyři měsíce z obou maturuju, jen tak mimochodem.

V prváku jsem chodila i na latinu. Sotva jsem zvládala povinné předměty, takže nebyl čas a strašně mi to nešlo. Ale první časování a skloňování se mi do paměti vrylo a učebnici stále mám.

Od konce druháku to začalo být zajímavější. Začala jsem s jazyky na základě vlastní volby. Nikdo mě tdo nich nenutil a měla jsem do nich větší chuť, to trvá doteď.

Ke konci června jsem začala s esperantem (Několikrát jsem o něm psala a chystám další propracovaný článek, zatím například TADY a TADY). Troufám si říct, že mě hodně změnilo, spoustu mi dalo, poznala jsem strašně moc super lidí a díky nim i sama sebe. Také jsem se skrz esperanto dostala k těm jazykům, o kterých jsem psala výše a poznávám, jak jazyk vlastně funguje.

Také jsem se vrhla na hebrejštinu. V knížce Pan Theodor Mundstock byly modlitby v hebrejštině a já jsem si chtěla dohledat, co v nich je. Zaujalo mě hlavně písmo, a tak jsem se ho naučila.Tím to ale bohužel skončilo, dokážu přečíst a napsat slova, která už jsem předtím viděla. Nic víc. Prostě je to moc náročné a zdrojů k učení nalézám málo.

Už se blížíme ke konci, alespoň prozatím. Pokoušela jsem se naučit něco polsky, protože mě fascinuje ten pocit, že bych Polákům měla rozumět, protože polština zní podobně jako čeština, ale prostě nerozumím.

Nejtajemnějším jazykem je pro mě finština. Zatím umím počítat, dny v tádnu, pár slovíček, učím se pády a časovat slovesa. Finština není podobná žádnému jinému jazyku (jen estonštině a ugrofinský jazyk je i maďarština, ale Fin a Maďar si vůbec nerozumí), takže je zbytečné hledat cokoli podobného, ale je to i trochu oddych, protože jsem nenašla žádné "false friends" a je to... Prostě jiné, to se mi líbí. Věřím, že pokud se dokážu odprostit od toho,že je to těžký jazyk, tak ho zvládnu, chuť a nadšení mám každopádně na rozdávání.



Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Toto přísloví si přivlastňuje spousta národů a upřímně mi nezáleží na tom, odkud původně je. Kolem této věty jsem chodila denně a pokaždé jsem si ji četla. Nechápala jsem. Už chápu.

Samozřejmě, že nám učení jazyků hodně přináší, rozšiřujeme si obzory, poznáváme nové kultury. Přemýšlíme o různých věcech a různým způsobem. Je to dokázané a souhlasím.

Navíc ale nutno říct, že se člověkova osobnost rozděluje, v každém jazyc se cítíme trošku jinak, ne nutně lépe nebo hůře.

Ne vždy mám náladu na kartičky se slovíčky, papíry s gramatikou, čtení nebo koukání na videa v daných jazycích. Nejvíc se mi osvědčila metoda reálného používání jazyka. Mluvení je samořejmě super. Zvláště, pokud je na tom druhý účastník konverzace lépe než vy a pomáhá vám. Já dávám častějí přednost psaní. Mám druhý blog na Medium.com. Jeho používání je jednoduché a spousta lidí mé články čte, přestože jsou to někdy jen pokusy a výkřiky do tmy. Střídám tam angličtinu, španělštinu a esperanto. V posledním článku doslova, střídala jsem je tam každých pár slov.

Také jsem se pokoušela natáčet videa v esperantu. Cítila jsem se při tom fakt dobře, ale strašně se děsím toho, že by je objevil někdo známý. Bylo by to narušení mého jiného světa, ve kterém se někdy (čti vždycky) cítím dobře, uvolněně, skutečně...

V posledním jsem o tom i mluvila. V češtině se mi stále nejlépe vyjadřují pocity nebo vážně důležité věci tak, aby je ostatní pochopili, ale reálně se mi to snad nikdo nepovedlo úplně.

Jazyky mám vždy spojené s nějakými lidmi. S jedním úžasným klukem jsem strávila jen týden, ale celou dobu jsme používali jen esperanto a když se o něm někdy někde zmíním, dělá mi problém o něm mluvit jinak než v esperantu.

Jak to po sobě čtu, nedaří se mi psát o tom, co jsem měla a mám na mysli...

Tohle je snad jen chvilkové, ale mám pocit, že mám sklony k duševním poruchám a obávám se, že tohle dělení osobnosti tomu nijak nepomáhá. Kdyby byl život tak jednoduchý, jako je komunikace v esperantu, není co řešit, rozhodně bych nepsala tenhle článek.

Přistihla jsem se, že utíkám před problémy nejen koukáním na seriály, čtením, pouštěním hudby a spánkem. Přepisuju si slovíčka, vidím se někde u jezera ve Finsku nebo na pláži ve Španělsku a v tu chvíli vážně věřím tomu, že je vše vyřešené. Pak na mě někdo promluví česky a je to zase na nic.

Nechci končit pesimisticky, tak se těště na nový výživný článek. Snad dříve než po třech měsících, jako je rozestup mezi posledním a tímhle článkem. Snad do týdne, ale neslibuju :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama