Prosinec 2017

Moje zelená pěticípá hvězda

27. prosince 2017 v 12:15 | Lenny |  Témata týdne
Moje hvězda ve mně evokuje myšlenky na moji vášeň, kterou je esperanto, o kterém už jsem dřívě psala. Tentokrát se ale chci podělit o esej, kterou jsem psala do školy. Využila jsem mnoho zkušeností, znalostí a zdroje, které můžete najít dole.

K čemu je esperanto?
Položení této otázky je typická reakce lidí, kteří se o esperantu dozví. Což vůbec nepovažuji za zvláštní nebo snad špatné. Bohužel ale pochyby o smyslu učení se a používání takového jazyka u některých lidí přetrvávají i dál. Je jednoduché dostat se k informaci, že jazyk, jehož název znamená "Doufající", vytvořil polský lékař Ludvík Lazar Zamenhof, kterého různé jazyky obklopovaly odmalička a rychle a úspěšně se je učil. Známý je i důvod, proč při studiu gymnázia začal s tvorbou univerzální řeči pro všechny. Žil totiž na hranici zemí Polska, Běloruska a Ukrajiny ve městě Bělostok. Šlo o místo, kde se mísily různé kultury a používané jazyky. Svou roli hrála i nenávist vůči Židům. Nemůžeme se tedy divit, že zde probíhalo mnoho konfliktů. Zamenhof věřil, že kdyby existoval univerzální jazyk pro všechny, předešlo by se nedorozuměním a nepřátelstvím. Do roku 1887, kdy vyšla první učebnice esperanta v ruštině, to neměl jednoduché, nikdo ho nepodporoval, dokonce ani otec, který byl učitelem jazyků, ale o to rychleji se potom esperanto a jeho myšlenky šířily. (1) Přestože se našlo jiné využití a o jednoduchém vyřešení mezilidských problémů si můžeme nechat zdát, tento univerzální jazyk prošel zajímavou cestou a snad má ještě mnoho před sebou.

Jen málo lidí ví, že jsou mezi námi rodilí mluvčí esperanta, dokonce i čtvrtá generace v jedné rodině. Samozřejmě to není jejich jediný mateřský jazyk, ale vnímají ho jako plnohodnotný, rovnocenný s ostatními a často i přirozenější. Nedokáži si představit, jak nepochopitelné pro ně je zjištění, že běžné jazyky nejsou tak jednoduché a pravidelné. Učení esperanta mají určitě nejjednodušší, prostě se narodí rodičům esperantistům.


Mezi těmi, kteří se pro to rozhodli sami, mají někteří výhodnější pozici než ostatní. Nepovažuji za velký problém, když mají lidé problém s výslovností písmen H nebo CH, ale upřímně obdivuji nadšení esperantistů v Číně nebo Koreji, protože ti to mají nejtěžší. Stále platí, že je jazyk pravidelný, ale oni často neví nic o evropských jazycích, takže se musí učit mnohem více slovní zásoby a liší se i systém tvoření slov a vět. Nejlépe jsou na tom naopak Češi, Slováci, Poláci nebo třeba Litevci, o kterých se říká, že mluví nejčistěji a nejsrozumitelněji. Jednak máme stejnou výslovnost, skladbu vět a najdou se slova s původem z našich jazyků, ale jde i o to, že jako obyvatelé malých států jsme nuceni se učit cizí jazyky. Jsme tak nějak smíření s tím, že jen s naší mateřštinou toho ve světě moc nedokážeme. Standardem v Česku jsou dva cizí jazyky od druhého stupně základních škol. V mém případě šlo během několika let o seznámení se základy čtyř jazyků včetně angličtiny. Nějakou dobu jsem to vnímala jako něco negativního, protože moje přání a moje volba neměly žádný vliv. Ale o takových problémech lidé v USA nebo v Latinské Americe a některých dalších částech světa nemají tušení.


Ti dlouho používali jen svůj rodný jazyk, protože jiný nikdy nepotřebovali. Nebo se pokoušeli naučit například španělsky nebo francouzsky, ale neměli dostatečnou vůli. Dostali se k esperantu, přečetli si, že je jednoduché a po jeho zvládnutí se vrhli na další, třeba právě španělštinu nebo francouzštinu a už jim jejich učení šlo lépe. Tím netvrdím, že je esperanto zázračné. Částečně jde i o psychiku, zjistili, že jsou schopni se domluvit i jiným jazykem a zvýšilo se jim sebevědomí.

Velkou skupinou jsou nadšení polygloti, kteří se esperanto díky svým zkušenostem naučili velmi rychle a jeho prostřednictvím se dostávají do kontaktu s dalšími lidmi s podobnými zájmy. Využívají k tomu hlavně internet a účastní se pravidelných setkání, různých akcí, letních škol, ale neváhají navštívit domy, kde mohou esperantisté z celého světa, kteří mají zařízený Pasporta Servo, kdykoli zadarmo přespat. (2)

Všimla jsem si, že esperanto je oblíbené mezi programátory a lidmi, kteří jsou technicky zaměření. Po krátké rozmluvě jsme se dostali k tomu, že se jim líbí jeho jednoduchost, zapříčiněná pravidelností, logikou a absencí výjimek. Což je způsobeno tím, že byl vytvořen k tomu, aby se ho lidé učili. A navíc nás jeho promyšlený systém, založený na zkušenostech s mnoha jazyky, nechává nahlédnout do toho, jak funguje jazyk obecně.

Ti všichni se podílí na šíření a rozvoji esperanta už jen tím, že spolu komunikují. Píší blogy, natáčejí videa, tvoří webové stránky, píší a nahrávají písně, překládají články na wikipedii, pomáhají organizovat společné akce. Snaží se i o propagaci, jako například teď já. Naštěstí nám doba internetu přeje a někdo se tím živí. Například Chuck Smith vyvíjí aplikace pro esperantisty a milovníky jazyků. Například Amikumu (s jejich svolením) sleduje polohu uživatelů a ukazuje ty nejbližší.
Americký lingvista, filosof a významná osobnost Noam Chomsky odmítá, že esperanto je jazyk. Podle něj jde jen systém slov a několik jednoduchých gramatických pravidel a je nutné využít znalosti jiného jazyka, aby jím bylo možné mluvit.
Podle mě je jazyk prostředek komunikace mezi lidmi, který umožňuje výměnu informací a dorozumívání. Což esperanto splňuje na celosvětové úrovni. Vidím ale souvislost s "poesperantěním" slov. Esperanto prošlo změnami, stále se vyvíjí a liší se od toho původního. Důvodem je jeho používání v různých koutech světa. Záleží na tom, jaké jazyky jednotliví účastníci rozhovoru ovládají. Místo použití slovníku nebo náročnějšího opisu vymýšlejí a používají nové výrazy. Tím přibývá synonym, která nejdříve vůbec neexistovala, například nemocnice je Malsanulejo (mal=opak, sana=zdravý, ulo=člověk, ejo=místo), ale běžně se používá Hospitalo.


Noam Chomsky také poukazuje na to, že se nikdy nemůže stát univerzálním světovým jazykem, protože rozšířenost jazyka souvisí s významem dané země. Říká: "Kdyby lidé mluvící esperantem disponovali armádou, na jejíž chod by dávali tolik prostředku, jako zbytek světa, měli tisíce základen po celém světě a představovali nejbohatší národ, pak by asi většina lidí mluvila esperantem." (3)

Připadá mi velmi smutné, že k tomu, aby země a jazyk byly úspěšnými, je potřeba armáda a peníze. Ale souhlasím s tím, že nějaké území, kde se používá rozhodně hraje velkou roli. Esperanto není úředním jazykem žádného státu, patří všem a zároveň nikomu. Nehledejme v tom ale souvislost s nějakou levicovou ideologií. V Orwellově románu 1984 se tvořil jediný povolený jazyk Newspeak (inspirovaný esperantem), jehož používání mělo vést k tomu, aby se co nejvíce omezila slovní zásoba a lidé přestali přemýšlet. Kořenů slov je ve srovnání s přirozenými jazyky velmi málo, ale o to jednodušší je tvoření nových slov a tím mluvčím umožňuje použití vlastní kreativity.

Esperanto sice bylo nějakou dobu (1939-1956) podporované komunisty, ale vzápětí se ho začali obávat a esperantisty trestat a likvidovat kvůli možnému využití ve špionáži a samozřejmě se systému nelíbilo cokoli davového. Myšlenka je, že sice jde o společný jazyk, ale rozhodně ne jediný, nýbrž vždy druhý, třetí nebo i osmý. Důvodem je, že nikdo není nadřazený jako v případě rodilých mluvčích národních jazyků.

O esperantu se zmiňuje Patrik Ouředník v knize Europeana, "Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vzniklo dvě stě sedmdesát pět univerzálních jazyků a nejznámější bylo esperanto a přívrženci esperanta říkali, že esperanto je jako telegraf, ale lepší." (4) Slova jsou většinou velmi krátká a jednoduchá. Málokdy dochází k nepochopení. Nevznikají problémy s porozuměním, nestává se, že by věta měla víc významů nebo by byla pochopena různě.

Lev Nikolajevič Tolstoj si prošel jediných existujících šestnáct gramatických pravidel a po dvou hodinách začal číst knihy v esperantu. Samozřejmě k tomu používal slovník, ale díky zvládnutým základům několika jazyků, trochy úsilí a zájmu mohl začít používat esperanto prakticky okamžitě, stejně jako kdokoli i dnes. Po nějaké době napsal: "En ĉia okazo la oferoj, kiujn alportos ĉiu homo de nia Eŭropa mondo, dediĉinte kelkan tempon por la lernado de tiu ĉi lingvo, estas tiel malgrandaj, kaj la sekvoj, kiuj povas veni, se ellernos tiun ĉi lingvon, estas tiel grandegaj, ke oni ne povas ne fari tiun ĉi provon. Mi ĉiam opiniis, ke la sciado de lingvoj donas la eblon komunikiĝi kaj ligiĝi kun plej granda nombro da homoj. Mi vidis multajn fojojn, kiel homoj tenadis sin malamike unuj kontraŭ la aliaj nur dank' al la meĥanika malhelpo por reciproka komprenado. Kaj tial la lernado de Esperanto kaj la vastigado de ĝi sendube helpas al la ĉefa kaj sola senco de la homa vivo." (5)
(Každopádně oběti, které přinese každý člověk našeho evropského světa, věnováním nějakého času učení tohoto jazyka, jsou tak malé a důsledky, které mohou přijít, když se poučí z tohoto jazyka, tak obrovské, že se o to nejde nepokusit. Vždycky jsem si myslel, že znalost jazyků dává možnost dorozumívat se a spojovat největší množství lidí. Mnohokrát jsem viděl, že lidé jsou nepřátelští jenom kvůli překážkám vzájemnému porozumění. A proto učení se esperanta a jeho rozšíření nepochybně pomáhá hlavnímu a jedinému významu lidského života.)

Tim Morley mluví nejen na přednášce ve videu "Learn Esperanto first" z přednášky TEDx o svých zkušenostech s vyučováním esperanta. Je učitelem angličtiny, francouzštiny a esperanta již mnoho let, ale stále ho příjemně překvapují děti na základních školách ve Velké Británii. Posledních několik let se tam daří projektu, ve kterém je na základních školách po dobu jednoho až dvou let vyučováno esperanto. Zjistilo se, že děti později využívají tyto zkušenosti při učení se cizích jazyků, jako je francouzština. Sám Tim je nadšen pokaždé, když zjistí, že jim esperanto pomáhá například v počítání. Žák si číslo řekne v esperantu a uvědomí si, z čeho se skládá a pak si ho teprve přeloží do angličtiny. Další využití je při problémech s rozbory vět v anglickém textu. Děti si věty v hlavě převádí a využívají toho, že v esperantu končí každý slovní druh na určité písmeno. Tim také poukazuje na to, že při učení každého jazyka je na začátku klíčová paměť, musíme si zapamatovat slovíčka a gramatická pravidla. Až po zvládnutí základů přichází čím dál tím zajímavější věci, až se nakonec dostaneme ke kreativní a zábavné stránce jazyka. V esperantu je ta první část nesrovnatelně kratší, mnohem rychleji začneme sami tvořit a sami si odvozujeme pravidla. (6)

Umberto Eco zpracoval myšlenky ohledně dokonalého jazyka (Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře). Podle něj se vždy zkoumaly jazyky, lidé se dohadovali, který byl první, který a proč je nejlepší. Ať šlo o obrázky, symboly, matematiku, hebrejštinu nebo uměle vytvořené univerzální jazyky, toto téma není nic nového a nemyslím si, že se někdy vyřeší. Na začátku kapitoly o pomocných mezinárodních jazycích píše o dvou osobnostech a jejich myšlenkách. Na počátku 20. století se rozvíjí komunikace a doprava, proto i hospodářské vztahy a politika. Vznikají mezinárodní asociace a organizace. Couturat a Leau byli přesvědčeni, že nelze povýšit nějaký mezinárodní jazyk nebo se vrátit k latině a nezbývá než vytvořit umělý jazyk, který se podobá těm přirozeným a zároveň je pro všechny neutrální. Nejdůležitější je podle nich zjednodušení a racionalizace gramatiky. V samotné kapitole věnované esperantu se dozvíme nejzákladnější informace, pohledy různých lidí na potenciální mezinárodní jazyk a také vyjádření jeho podporovatelů. "Například Rudolf Carnap ve své Autobiografii dojatě líčí pocit solidarity, který zažil, když mluvil společným jazykem s lidmi z různých zemí, a vychvaluje kvality tohoto živého jazyka…" (7) Naprosto mu rozumím, nadšeně potvrzuji a souhlasím. Je úžasné snídat s Italkou, Dánem a Britem a v esperantu se bavit o tom, jestli na vajíčka patří sýr.


Esperanto je pro někoho zbytečným jazykem, kterým mluví jen 2 miliony lidí, reálně je nepoužitelný a tudíž zbytečný. Ale jsou lidé jako já, kteří díky němu poznali úžasné lidi a skrz ně i sami sebe. Je to 130 let od realizace naivního nápadu jednoho člověka, který chtěl zlepšit svět. Nepovedlo se mu zabránit konfliktům, ale doteď se díky němu děje spousta užitečných, prospěšných a krásných věcí. Lidé jsou otevřenější, mají zájem poznávat další kultury a tím si rozšiřují obzory.


Zdroje:
(1) Představení a kompletní gramatika, Ludvík Lazar Zamenhof
Webová stránka o evropských jazycích
(2) Definice a seznam esperantských domů
(3) Rozhovor s Noamem Chomskym
(4) Europeana, Patrik Ouředník
(5) Lev Nikolajevič Tolstoj a esperanto
(6) Záznam přednášky TED, Tim Morley, Learn esperanto first https://www.youtube.com/watch?v=8gSAkUOElsg
(7) Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře, Umberto Eco

Kolik řečí umíš...

18. prosince 2017 v 19:47 | Lenny |  Zamyšlení
Jazyky mě obklopovaly vždycky, ať jsem chtěla nebo ne. Teď se snažím hledat zajímavé a užitečné a některé dobrovolně vytěsňuji. Každopádně se je učím dost intenzivně, věnuji tomu dost času a začínám si všímat, že to má nejen pozitivní dopad. Ke každé řeči mám jiný přístup a řekla bych, že když je používám, jsem jiný člověk. K tomu se dostanu ve druhé části článku :)

Anglličtinu vnímám nejdéle a nejčastěji, beru ji jako nutnost. Je všude a musím ji používat každodenně. Někdy to ani nevnímám a automaticky věci hledám anglicky. Často jsou slova výstižnější a jednodušší. S její širokou rozšířeností už jen těžko něco uděláme.

Mám část rodiny ve Francii, navštěvujeme se, používáme i češtinu a angličtinu, ale francouzštinu ráda alespoň poslouchám. Po pár dnech u nich doma chápu, o čem se baví, ale do diskuze se nepřidávám.

Na základní škole jsem měla tři roky ruštinu. První rok jsme se učili azbuku a doteď občas napíšu ruské písmeno místo českého. Díky přístupu učitelů už to mám pod kůží. Další dva roky se jich vystřídalo několik a vlastně jsme pořád dokola dělali dvě lekce v učebnici, takže jsem se naučila odhadem 50 slovíček a dva texty nazpaměť. Velmi přínosné... Tak nějak si ale udržuji schopnost čtení a psaní a snad se k ruštině ještě vrátím.

Asi rok a půl jsem chodila na němčinu. V podstatě to byl nepovinný kroužek, který začal kvůli mě, takže jsem musela počkat, až všichni ostatní odpadnou a když jsme tam zbyly dvě, tak jsem já i učitelka naše snažení vzdala. Němčina se mi prostě nelíbí, umím toho strašně málo, ale nedávno jsem správně zareagovala na pokyny podané v němčině a uvědomila jsem si to až zpětně.

Doteď si pamatuji, jak z gymplu, na který jsem byla přijatá, přišel dopis a v něm NEZÁVAZNÁ přihláška na nepovinné předměty a druhý cizí jazyk. Byla tam francouzština, němčina, španělština a ruština. Moc dlouho jsem nepřemýšlela. Francouzština je přece těžká, němčina ošklivá a španělština k ničemu. Vybrala jsem si ruštinu, protože jsem doufala, že pojedem od začátku a budu mít pohodu.
V září jsem ale najednou mohla jít jen na němčinu nebo španělštinu...

Španělština je moc fajn. Řekla bych, že ji mám ráda hlavně kvůli naší učitelce. Je neuvěřitelně nadšená i po více než třech letech s námi. V některých věcech se moje znalosti, slovní zásoba a sebejistota ve španělštině srovnává s angličtinou. Za čtyři měsíce z obou maturuju, jen tak mimochodem.

V prváku jsem chodila i na latinu. Sotva jsem zvládala povinné předměty, takže nebyl čas a strašně mi to nešlo. Ale první časování a skloňování se mi do paměti vrylo a učebnici stále mám.

Od konce druháku to začalo být zajímavější. Začala jsem s jazyky na základě vlastní volby. Nikdo mě tdo nich nenutil a měla jsem do nich větší chuť, to trvá doteď.

Ke konci června jsem začala s esperantem (Několikrát jsem o něm psala a chystám další propracovaný článek, zatím například TADY a TADY). Troufám si říct, že mě hodně změnilo, spoustu mi dalo, poznala jsem strašně moc super lidí a díky nim i sama sebe. Také jsem se skrz esperanto dostala k těm jazykům, o kterých jsem psala výše a poznávám, jak jazyk vlastně funguje.

Také jsem se vrhla na hebrejštinu. V knížce Pan Theodor Mundstock byly modlitby v hebrejštině a já jsem si chtěla dohledat, co v nich je. Zaujalo mě hlavně písmo, a tak jsem se ho naučila.Tím to ale bohužel skončilo, dokážu přečíst a napsat slova, která už jsem předtím viděla. Nic víc. Prostě je to moc náročné a zdrojů k učení nalézám málo.

Už se blížíme ke konci, alespoň prozatím. Pokoušela jsem se naučit něco polsky, protože mě fascinuje ten pocit, že bych Polákům měla rozumět, protože polština zní podobně jako čeština, ale prostě nerozumím.

Nejtajemnějším jazykem je pro mě finština. Zatím umím počítat, dny v tádnu, pár slovíček, učím se pády a časovat slovesa. Finština není podobná žádnému jinému jazyku (jen estonštině a ugrofinský jazyk je i maďarština, ale Fin a Maďar si vůbec nerozumí), takže je zbytečné hledat cokoli podobného, ale je to i trochu oddych, protože jsem nenašla žádné "false friends" a je to... Prostě jiné, to se mi líbí. Věřím, že pokud se dokážu odprostit od toho,že je to těžký jazyk, tak ho zvládnu, chuť a nadšení mám každopádně na rozdávání.



Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Toto přísloví si přivlastňuje spousta národů a upřímně mi nezáleží na tom, odkud původně je. Kolem této věty jsem chodila denně a pokaždé jsem si ji četla. Nechápala jsem. Už chápu.

Samozřejmě, že nám učení jazyků hodně přináší, rozšiřujeme si obzory, poznáváme nové kultury. Přemýšlíme o různých věcech a různým způsobem. Je to dokázané a souhlasím.

Navíc ale nutno říct, že se člověkova osobnost rozděluje, v každém jazyc se cítíme trošku jinak, ne nutně lépe nebo hůře.

Ne vždy mám náladu na kartičky se slovíčky, papíry s gramatikou, čtení nebo koukání na videa v daných jazycích. Nejvíc se mi osvědčila metoda reálného používání jazyka. Mluvení je samořejmě super. Zvláště, pokud je na tom druhý účastník konverzace lépe než vy a pomáhá vám. Já dávám častějí přednost psaní. Mám druhý blog na Medium.com. Jeho používání je jednoduché a spousta lidí mé články čte, přestože jsou to někdy jen pokusy a výkřiky do tmy. Střídám tam angličtinu, španělštinu a esperanto. V posledním článku doslova, střídala jsem je tam každých pár slov.

Také jsem se pokoušela natáčet videa v esperantu. Cítila jsem se při tom fakt dobře, ale strašně se děsím toho, že by je objevil někdo známý. Bylo by to narušení mého jiného světa, ve kterém se někdy (čti vždycky) cítím dobře, uvolněně, skutečně...

V posledním jsem o tom i mluvila. V češtině se mi stále nejlépe vyjadřují pocity nebo vážně důležité věci tak, aby je ostatní pochopili, ale reálně se mi to snad nikdo nepovedlo úplně.

Jazyky mám vždy spojené s nějakými lidmi. S jedním úžasným klukem jsem strávila jen týden, ale celou dobu jsme používali jen esperanto a když se o něm někdy někde zmíním, dělá mi problém o něm mluvit jinak než v esperantu.

Jak to po sobě čtu, nedaří se mi psát o tom, co jsem měla a mám na mysli...

Tohle je snad jen chvilkové, ale mám pocit, že mám sklony k duševním poruchám a obávám se, že tohle dělení osobnosti tomu nijak nepomáhá. Kdyby byl život tak jednoduchý, jako je komunikace v esperantu, není co řešit, rozhodně bych nepsala tenhle článek.

Přistihla jsem se, že utíkám před problémy nejen koukáním na seriály, čtením, pouštěním hudby a spánkem. Přepisuju si slovíčka, vidím se někde u jezera ve Finsku nebo na pláži ve Španělsku a v tu chvíli vážně věřím tomu, že je vše vyřešené. Pak na mě někdo promluví česky a je to zase na nic.

Nechci končit pesimisticky, tak se těště na nový výživný článek. Snad dříve než po třech měsících, jako je rozestup mezi posledním a tímhle článkem. Snad do týdne, ale neslibuju :)