Červenec 2017

SES - esperantisté

28. července 2017 v 13:46 | Lenny
Asi by nikdo neocenil, kdybych popisovala celou akci den po dni, takže se vrhneme na to nejlepší a nejzajímavější. Tím byli lidé. Pokud byste chtěli potkat zvláštní (divné?) lidi, esperantské setkání se jeví jako ideální místo.

Čekala jsem leccos, obávala jsem se věkového složení, toho, jestli budou všichni introverti nebo třeba namyšlení a podobně. Do té doby jsem si totiž jen s několika lidmi skypovala, tohle bylo poprvé reálné.

Ve skutečnosti byly obavy zbytečné, co se týče věku, bylo tam několik malých dětí (do 5 let), potom hodně lidí ve stejném věku jako já, velká skupina dospělých i těch nejzkušenějších :) Já jsem každopádně měla příležitost mluvit s mnoha stejně starými, se kterými toho mám hodně společného. Nemám přístup ke statistikám, ale subjektivně bylo nás mladých tak polovina (ze 173).


Celkově se dá takového typického esperantistu těžko popsat. Možná to celé je jen vzorek všech lidí a nemá smysl hledat nic společného, ale podle fotky to vypadá, že převládají muži. Došli jsme také k tomu, že skoro polovina (kterých jsme se ptali) jsou programátoři. Pak samozřejmě hodně studentů a například učitelů jazyků.

Také mě napadlo, že tam jsou zrovna takoví, které běžně vídáte na ulici, ale nevšímate si jich. Oni se tady mezi ostatními ale cítí dobře a jsou sví. Přestože mají sklony k tomu být introvertní, všichni si chtějí povídat, vždycky a o ovšem. Na můj vkus někdy až moc :) Šla jsem na snídaní a jen během párminutové cesty jsem se zdravila s 10 lidmi a polovina se strašně zajímala o to, jak se mám.

Co se týče jídla, vydalo by to na samostatný článek, to bylo vážně výjimečné. Třeba poslední den jsem snídala vedle Italky, Dána a Brita a řešili jsme, jestli na míchaná vajíčka patří sýr :)

Strašně mě překvapili učitelé a přednášející. O několika jsem slyšela už před akcí, koukala jsem na videa, četla o nich... A oni jsou to úplně normální lidé :) Představte si, že jdete na přednášku, toho člověka uznáváte, máte za génia a on si pak normálně přisedne ke skupince, co hraje stupdní hru (kterou jsem doteď nepochopila) nebo ke stolu na obědě a podobně. Prostě se baví o normálních věcech.

Také se dva zúčastnili "aligatoreja". Skupinka lidí v jedné místnosti, každý si na tričko nalepil jazyky, kterými mluví a vrhl se do konverzace s ostatními. Mělo to ale háček. Spíš dva. Nesmíte používat ani svůj mateřský jazyk ani esperanto. Takže já tam měla angličtinu a španělštinu. Španělsky tam ale nikdo nemluvil a angličtina je dost neoblíbená... Byla jsem v kroužku, kde se mluvilo rusky. Ruštinu jsem se učila (a pomalu se k ní vrací) a celkem dobře jsem rozuměla. Vtipné bylo, že tam byl i Rus (učitel), který ale nemohl mluvit rusky, a tak používal ukrainštinu.
Pak se nějak rozešli a zůstal tam on, já, další Čech, Maďar a kroužek francouzštinářů. Takže jsme se bavili slovensky :) On studoval a studuje všechny slovanské jazyky, takže mu to šlo rozhodně líp než mně, ale rozhodně to byla fajn zkušenost. Zpětně jsem pak přemýšlela, jestli bych mu tykala nebo vykala. Už jsem psala, že ho fakt respektuji, zároveň byl ale moc milý a kolem 30 let. Nevím, v tu chvíli jsem asi prostě nemluvilo přímo na něj.

Chtěla jsem tím vyjádřit, jak byli všichni až neuvěřitelně milí a úžasní.... :)


SES - Unua

26. července 2017 v 14:50 | Lenny
Tak jsem se dočkala asi největšího dobrodružství. Bohužel právě teď je už po něm a to je správný čas na několik článků :) Dole jsou odkazy na články s vysvětlením, ale ve zkratce - rok se učím esperanto a vyrazila jsem si s ním užít trochu srandy a zlepšit se.
Přihlášku jsem poslala už v březnu a po zaplacení mi došlo, že už "není cesty zpět". Od přihlášení až do dne odjezdu se moje nálady a nadšení dost měnily. Snažila jsem se najít co nejvíc informací o tom, co se bude dít a jak to všechno bude vypadat a probíhat. Moc úspěšná jsem nebyla. Objevila jsem videa z předchozích ročníků, ale asi se jim nepovedlo zachytit správně, co se dělo, protože mě moc neuklidnila. Vybavuji si fotky z exkurzí, videa z jídelny a jakousi diskotéku. Nic zajímavého ani zábavného... Povedlo se mi ale přesvědčit facebookové kamarádů, se kterými jsem si psala a volala esperantem, aby se také přihlásili. Nebylo to vůbec jednoduché a oba několikrát napsali, že se zúčastní a najednou, že to vůbec nevyjde a pořád dokola. Hned první den jsme se ale viděli a trávili spolu spoustu času.
Pár dní před akcí jsme dostali celkem dost informací přes mail. Včetně přibližného programu a testu úrovně esperanta.

Ukázka programu:


Během celé akce jsem se na něj koukala několikrát denně, abych nepřišla o nějakou zajímavou přednášku. Ráda plánuji a vím, co se kdy děje, takže mi to dělalo radost :D

Ale zpátky k přípravám, jsem zvyklá se balit na týden na intr. Tentokrát šlo o dvakrát tak delší dobu, ale skvěle (musím se pochválit) jsem odhadla, co budu a nebudu potřebovat. Poslední noc jsem ještě pilně studovala esperanto, četla jsem nějaké články a dělala jsem duolingo. Spát mi totiž moc nešlo. Vyrazila jsem v 8 ráno. Kolem 11. jsem obědvala v Brně, pak přestup v Bratislavě a Zvolenu/i.
Nebyla bych to já, aby šlo všechno bez problémů. Už jsem byla asi hodinu od Banské Štiavnice a měla jsem naposledy přestoupit na jiný vlak. Měla jsem vytisknutá spojení z IDOSu s časy příjezdů a odjezdů. Ve vlaku jsem byla už 3 hodiny, koukla jsem na mobil a viděla, že za 2 minuty je příjezd do Zvolena. Tak jsem vzala batoh a tašku a šla ke dvěřím. Vystoupila jsem a při kouknutí na vlak mi něco říkalo, abych se vrátila. Ale nedávalo mi to smysl a tak jsem šla na peron. Když vlak odjel, všimla jsem si, že nápis na budově není Zvolen, ale Žiar nad Hronom... Maličká vesnička... Vystoupila jsem asi o 20 km dříve. Nedošlo mi totiž, že jsme měli 20minutové zpoždění... Šla jsem se poradit s paní za okénkem. Měla fakt problém s mojí češtinou, ale tak nějak jsme se asi pochopily. Řekla, že další vlak jede za dlouho a autobusy jezdí z města, které je daleko. Takže mi dala dvě čísla na taxi. Ani jedno nefungovalo. Tak jsem si v klidu sedla na lavičku a najedla jsem se, zavolala jsem kamarádovi a pak jsem si všimla dalšího čísla na taxi na zdi nádražní budovy. To už fungovalo, nejdřív jsem se ale nějak omylem dovolala tátovi, kterého jsem trochu vyděsila: "K čemu potřebuješ taxíka?" Slíbila jsem, že to vysvětlím později. Pan taxikář byl milý, snažil se, abych stihla nastoupit na poslední bus. Povedlo se to, ale byla jsem o dost euro lehčí... Nevadí, v tu chvíli jsem to snad vyřešila nejlépe, jak jsem dovedla.
Na zastávce v Banskej Štiavnici už na mě čekali dva kamarádi a dovedli mě do SESeja, kde jsem se nahlásila a dostala spoustu užitečných i úplně zbytečných věcí. Běhali jsme sem a tam z pokoje na večeři, na další test jazykové úrovně a během toho od člověka k člověku... :) Všechno bylo moc fajn a moc rychlé, až jsem nestihla zavolat našim, že jsem dorazila v pořádku :D