Procházka na odreagování?

25. června 2017 v 12:11 | Lenny |  Deníček
Jsem tři týdny po operaci, pár dní po vyndání stehů. V lékařské zprávě mám napsáno "šetření". To šetření, které vnímám jako omezený pohyb a hlavně válení se v posteli mě ale začíná ničit. Jsem oležená, fakt mám po těle bolestivá místa... A tak jsem se vydala ven. Důvodem byla i poněkud zvláštní atmosféra doma. Potřebovala jsem se protáhnout a uklidnit, a zvolila jsem procházku. Můj poslední pohyb byl pokus o cvičení před pár dny a rána se mi odvděčila (naštěstí mírným) krvácením. Kkdyž víte, že byste něco neměli dělat, o to víc vás to láká. Já jsem jeden z nejlínějších lidí, co existuje, ale měla jsem potřebu se začít hýbat a pohodová chůze mi přece nemůže ublížit...

Kdybych tušila, jak se budu během "klidné procházky" cítit, určitě bych šla jinam... a jindy... a jinak... :) První znamení, že to nebude taková legrace, na sebe nenechalo dlouho čekat. Šla jsem zahradou "za humna" (prostě mimo vesnici, na louky a do lesů) jenže ten pozemek patří sousedce, která to odmítá jednou za čas poséct. Nechci po ní, aby tam běhala s kosou, ale kdyby jen trochu chtěla, někoho sežene. Jenže já prostě nechtěla obcházet dům a jít kousek po silnici, takže jsem se potrápila trávou lehce nad kolena. Kdybych jen tušila... Prvních pár minut jsem ještě byla rozhozená z domova, a tak jsem šla co nejrychleji a ani jsem nepřemýšlela. Což je asi dobře, protože kdybych se třeba vrátila, nepsala bych teď tenhle článek :)

Cíl byl nějaký lesík, kde by bych klid a chládek. Než jsem se k nějakému přiblížila, šla jsem po loukách, na které pražilo slunce, já měla tepláky a triko a trochu jsem té "volby outfitu" litovala. Ale vážně jen trochu a chvilku. Mohla jsem jít někam na osvědčené známé místo, ale raději jsem se vydala do míst, kde jsem byla jen párkrát a když, tak v zimě. A v zimě tam (většinou) bývá sníh, všude. Takže jsem byla lehce dezorientovaná. První pokus o proniknutí do lesíka byl neúspěšný. Stromky rostly velmi hustě a měly hodně nízkých větví. Už jsem začala panikařit, že nenajdu stín a na slunci umřu (haha). Zahlédla jsem ale jakýsi vlez, který už vypadal přívětivěji. Dostala jsem se někam, co bych mohla nazvat lesem. Šla jsem se skloněnou hlavou a maximální pozorností, aby mi nějaká větev nevypíchla oko. Myslela jsem si, že tohle je nepohodlné, achjo...

Ten les byl fakt maličký a po hodně stromech zbyly jen pařezy, takže stín byl výjimečný. Šla jsem dál a viděla malé nákladní auto. Nechtěla jsem žádné problémy, třeba to byl majitel lesa. Stejně tím směrem byl jen o něco větší les. Otočila jsem se a vkročila do pole. Kdybych tušila, že se z něj po celou věčnost nedostanu, šla bych radši za tím chlapíkem. Nebo domů.

V tom poli rostly jakési fazolky. Obrázek nemůžu najít, ale určitě nějaké luštěniny. Název těch potvor asi ani nechci vědět. Šla jsem cestou, kterou vytvořily traktory, ale ty zákeřnosti se ohnuly z obou stran doprostřed a propletly se, čímž mi dost znepříjemňovaly prostup dál. Ještě se ale dalo vrátit. Sahaly mi po ramena a říkala jsem si, že kdyby byly o pár centimetrů výše, začala bych panikařit. Asi nějak tak, jak jsem to udělala za pár minut. Pole bylo nekonečné a stopy po traktorech úplně neodpovídaly mé ideální cestě. Tušila jsem směr, kudy jít, abych se dostala... kamkoli jinam. Postupovala jsem pomalu a moje myšlenky byly plné těšení se n sprchu. Moje oblečení totiž začalo zelenat a lepit. Narazila jsem na něco, co se snad kdysi dalo nazývat lesem. Stromů tam ale moc nezbylo, místo nich se tam nacházelo až moc kamení a to mi ochranu před sluncem rozhodně neposkytlo. Došla jsem na kraj toho "ostrůvku" v poli a viděla (překvapivě) pole. Ale vážně úplně všude a všude jen ty blbý fazole! :D To byla asi poslední možnost se vrátit. Ale já si naivně řekla, že to horší už nebude.

Bylo. Po pár metrech procházení - což je dost nevystihující slovo - se ty sv*ně dostaly na úroveň hlavy a to mi vážně nedělalo dobře. Jestli se z tělocviku nebo nějakých tréninků vybavujete různě běhání a skákání na začátku jako rozcvičku, dost jsem se přiblížila jedné části. Šla jsem s koleny střídavě přibližujícími se výšce prsou. Rozhrnovaní rukama jsem vzdala rychle. Prostě jsem se ty... už mi dochází slova k pojmenování... bestie snažila roztrhnout jednu od druhé, třetí, čtvrté a sto osmdesáté čtvrté a nezabít se přitom.

Mé pocity byly různé. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem nešla kamkoli jinam nebo že jsem se neotočilo nebo že nemůžu vymyslet jiný způsob, jak se z toho zeleného pekla dostat. Na druhou stranu jsem konečně byla sama venku a hýbala se, tričko bylo slušně zpocené, tak aspoň pár kalorií se snad spálilo. Tak jsem se ale cítila privinile, že ničím úrodu - to jsem celá já, myslím na ostatní, i když sama umírám :D A snad pro to svědomí jsem se začala lekat. Na krk mi padla kapička potu a cukla jsem. Ohnula jsem větvičku a se řvaním odletěl ptáček. Tím skoroubližování zvířátkům nekončí. U nohy jsem zahlédla myš (celkem celkou btw. ) a ve stejný okamžik uslyšela písknutí. To jsem vyskočila. A ne naposled. Nepískla totiž myš, ale moje boty, což jsem si ale uvědomila až po několika dotycích bot bez známek myší pod nohama. Když jsem se konečně dostala do obilí (nepopsatelně úžasný pocit) a popoběhla jsem, do obličeje mi narazilo něco hmyzího, to jsem taky udělala dost nepřirozený pohyb. Už jsem kolem sebou ale neměla žádné propletené rostliny a věděla jsem, jak se dostat domů.

Odlepila jsem ze sebe většinu rostlinstva a rozběhla se do sprchy. Ještě předtím jsem zkontrolovala čtvereček, který kryl jizvu, byl čistý, hurá :) Prohlédla jsem si zbytek těla. Byla jsem celá olepená a začala jsem si uvědomovat, že jsem asi ignorovala šípk, kopřivy, bodláky a jiné zbraně přírody, spatřila jsem totiž svoje ruce.



Mám citlivou kůži a červené škrábance se mi udělají dost jednoduše, ale tyhle nějak nevypadají, že by chtěly mizet. Snad jsem je dostatečně umyla a přestanou pálit. Taky doufám, že se z tepláků povede vyprat zelená vrstva a budu je moct nosit bez toho, abych vzpomínala na jednu "poklidnou vycházku" :D



Takže tak, to bylo moje dobrodružství venku. Netuším, jak moc, jestli vůbec, je pochopitelný můj popis a jestli se to dá číst. Dejte mi, prosím, vědět :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. června 2017 v 16:39 | Reagovat

Vida, taková malá procházka a v jaké se může změnit dobrodružství :-) Ale hlavně že jsi dobře došla a jizva zůstala neporušená

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama