Nemocnice, den 3 a 4

8. června 2017 v 9:53 | Lenny |  Deníček
Těšila jsem se až se probudím, počítala jsem s tím, že konečně dostanu něco k jídlu, abych mohla začít aspoň trochu normálně fungovat. Běžně mi dělá problém, když nejím třeba 5 hodin, jsem slabá a necítím se dobře. Tentokrát jsem musela vydržet asi 30 hodin, už ten pocit byl hrozný. Doufala jsem, že mi dají třeba přesnídávku, ale na stole se objevila běžná velká snídaně a to jsem netušila, co přijde k obědu. Ještě předtím jsem se šla poprvé osprchovat. Naštěstí sama. No, naštěstí... Samozřejmě jsem byl rozklepaná, z fyzických i psychických důvodů. Všude jsem s sebou tahala "kabelku", jak sestřička nazvala nádobku s krví, kterou odváděl dren. Dávala jsem si možná až přehnaný pozor na to, abych na ni viděla a nemohla si to celé vytrhnout.

Dopoledne jsem si četla, když jsem se nehýbala, ani to moc nebolelo a byla jsem ráda, že se mi daří něco dělat a nejen ležet a přemýšlet, co se mnou bude. Na vizitě jsem jako největší problémy uvedla bolest zad, protože jsem pořád ležela stejně (což byla asi zbytečná poznámka, co s tím asi může kdo udělat... :D) a škrábání v krku. O tom bych taky nemluvila, kdyby Š., ležící vedle mě, neměla angínu. Pan doktor řekl, že mi napíše něco na kloktání. Oběd byl obrovský, snědla jsem sotva půlku. Nevím, jestli někdo čekal, že bych do sebe mohla dostat 4 velké knedlíky, zelí a kus masa, byla jsem totiž plná už po polévce. Po jídle odešla Š. a slíbila, že se za námi někdy přijde podívat.

Odpoledne jsem vyspaná, umytá a najedená čekala na první návštěvu, přijel tatínek. Snažila jsem se moc nehýbat, aby mě to nebolelo a působila tak, že všechno zvládám. Povídali jsme si a pak mě přemluvil a šli jsme se projít na chodbu. Ukázala jsem mu kabelku, už jsem se s ní trochu zkamarádila, samozřejmě "šla" s námi :D Celkem jsem to zvládala, akorát jsem potom byla hodně unavená a kdybych tušila, jak to bude bolet večer a že si budu ve 2 v noci zvonit o injekci, nikam bych nešla. Taťka mi přivezl nějaké jídlo a hlavně vodu. Doma máme strašně dobrou vodu z kohoutku, je přírodní. Tam byla samozřejmě chlorovaná a toho čaje už jsem měla dost.
Potom jsme třeba 6 hodin v kuse koukaly na televizi, dokud jsme neusnuly.


Další den mě čekal první převaz a vyndání drenu. Klasicky jsem byla vzhůru hodně brzo, osprchovala jsem se a psychicky jsem se připravovala :D V 7 ale nikdo nepřišel, v 8 taky ne, až někdy v 11 přišla paní doktorka, kterou jsem dřív neviděla. Počítala jsem s tím, že přijde "můj" pan doktor, který si celkem rychle získal moji důvěru, bylo mi jasné, že to bude nepříjemné a bude to bolet, ale on je aspoň vtipný a příjemný. Vrhla se na mě ale cizí doktorka se sestřičkou. Sundaly nějdřív krytí, při kterém pohnuly i tou hadičkou a já doufala, že je po všem. Povídaly si potichu mezi sebou a nevěděla jsem, co se děje. Najednou jsem ucítila hroznou bolest, která nepřestávala, "Tahám hadici, jo?", řekla. Kdybych neměla obličej v polštáři a byla schopná mluvit, řekla bych něco jako, že jsem si všimla... Aspoň mi tam pak sestřička nastříkala desinfekci a já byla klidnější, že to bude čisté. Jiná sestřička mě přikryla a já po chvíli usnula.

Odpoledne přišel kamarád. Byli jsme domluvení už předem, ale udělal si něco s nohou, tak jsem ho úplně nečekala. Najednou se tam objevil. Udělal mi radost už jeho úsměvem a prvním slovem Čau. Přišel o berlích a okamžitě začal vyprávět, jak se sem dostal. Na vrátnici i na sesterně ho považovali za nnového pacienta, ale ubránil se. Jen tak mimochodem mi také řekl, že za dva dny jdu domů. Že mu to řekla vrátná, když se ptal, kde ležím. Se mnou o tom ale nikdo nemluvil, tak jsem nevěděla, jestli jsem ráda nebo ne. Bylo to moc fajn, udělal mi radost. Šla jsem ho doprovdit, asi to byl vtipný pohled, já kulhala, on kulhal, smáli jsme se, lidi nám drželi dveře... :)
Asi do hodiny přišel na pokoj taťka se ségrou, zase spousta jídla, trocha oblečení a hodně dobré nálady. Ležela jsem, bylo mi fajn. Potom už večeře, sprcha a televize...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 8. června 2017 v 12:55 | Reagovat

Drž se! Nevím, jak vážné to je, ale doufám, že se to spraví.
Nemocnice jsou prostě vopruz, v březnu jsem tam taky byla. A je fakt že člověk si zvykne na doktorku/doktora a další vizitu přijde někdo jiný, to bylo pro mě vždycky rozčarovávní :-)

2 Eliss Eliss | Web | 8. června 2017 v 15:41 | Reagovat

Doufám, že ta bolest krku i zad brzy přešla :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama