Nemocnice, den 1

6. června 2017 v 17:45 | Lenny |  Deníček
Jak už jsem psala, dny před příjmem do nemocnice se nesly v duchu nervozity. Nálady se mi střídaly, jednak jsem se snažila zařídit nějaké věci, například napsat omluvné maily učitelům, aby počítali s problémy s mojí klasifikací, což byl mimochodem takový měnší sociální experiment. Šlo mi o to zjistit, co všechno si budu muset doplnit a jestli mám nějakou šanci to zvládnout, smířila jsem se s tím, že moc známek nevytáhnu. A reakce učitelů? Velmi různé, někteří třeba neodepsali vůbec, tak polovina napsala, že to vyřešíme po návratu a popřáli mi brzké uzdravení a jen minimum z nich mi bylo schopno napsat, co všechno bude potřeba. Abych řekla pravdu, nic moc to stejně nemění, takže o nic nejde.
Také jsem si poslední dny snažila užít aspoň trochu aktivně, protože jsem (správně) tušila, že pohyb po operace bude značně omezený.


Ráno jsme s mamkou vstaly v 6, dobalila jsem si věci a na 7 jsme vyrazily o nemocnice. Celou dobu, asi do 9 jsme si povídaly nejen o tom, co mě čeká. Samozřejmě se známe, já jsem vždy vynervovaná z každé blbosti... Ale tentokrát jsem samu sebe překvapila. Než mě mamka "opustila", měla jsem na tváři úsměv. Zpětně mi došlo, že jsme se s mamkou navzájem uklidňovaly a dělaly, že o nic nejde. Takže po parkování a krátkém hledání správné budovy mě čekalo předoperační vyšetření. Zapsali si základní informace, vzali mi krev, udělali EKG a rychlou prohlídku, podobnou té preventivní u praktického lékaře. Hned několikrát jsem odpovídala na otázky ohledně mého zdravotního savu, alergie, problémy, rodinná anamnéza, jestli kouřím a podobně. Přístup těch lidí byl spíše milý a klidný, jedna sestřička nebyla úplně příjemná asi toho měla moc, naopak ta, co mi točila EKG a stačilo si jen vyhrnout tričko, mě moc pobavila. Kdybych byla bývala mohla jíst, bylo by mi fakt dobře. Sestřička mi ukázala pokoj, mamka hodila tašku na zem, objala mě a se slzami v očích zmizela. Asi to bylo lepší, než se zdlouhavě loučit, ale pomoc s vybalováním bych uvítala.

Byla jsem strašně zmatená, co potřebuji a nepotřebuji, co si dát do skříně a co do stolku. Snažila jsem se trošku přemýšlet a plánovat, protože jsem tušila, že po operaci se mi nebude moc chtít něco hledat. Takže jsem roztřídila pár věcí a lehla jsem si s knížkou a mobilem. Celou dobu jsem komunikovala s mými spolupacientkami, Maruškou, 56 let a Šárkou 30 let. Ty dvě už se pár dní znaly, povídaly si úplně o všem a já jsem byla vážně ráda, že je můžu poslouchat a moc nemyslet na to, co mě čeká. Lehla jsem si v 9 ráno a zákrok byl plánovaný až další den ráno, takže až moc času... Chvílemi mi bylo do breku, na knížku jsem se nedokázala soustředit, trochu jsem pospávala a prostě čekala. Když jsem vycházela z koupelny, převlečená do pyžama, zrovna odcházel pan doktor, který Marušce převazoval nohu (vždy jsem u toho byla a bylo mi jí strašně líto...), tak jsem pozdravila a on se usmál. Dovybalila jsem všechno, zkusila jsem sníst něco ze "svačiny", kterou jsem si ráno připravila, protože jsem nesnídala a předpokládala jsem, že budu mít hlad. Jo, hlad jsem měla, ale chuť rozhodně ne. I přesto se mi povedlo sníst plnohodnotný oběd i večeři. Doteď nechápu, že mi nedali něco lehčího, takhle den před operací... Kdybych tušila, jaký budu mít hlad potom, snědla bych toho ještě víc :)

Psala jsem si s několika kamarády (celkově během těch pár asi s 10). Někteří to "odnesli", psala jsem jim všechno, co se děje a prosila je o radu a uklidnění. Někteří mě naopak rozptylovaly. Během odpoledně přišla sestřička s dalším dotazníkem a paní anestezioložka, která mě ujistila v tom, že budu mít celkovou narkózu a nechala mě to podepsat. Těšila jsem se na pěkného chlapa, nevím proč, ale prostě jsem s tím tak nějak počítala :D Přišla milá a seriózně působící mladá doktorka, rozhodně budila důvěru a tu jsem přesně potřebovala. Viděla, že se bojím a napsala mi o prášek na spaní navíc, ještě večer před spaním. Pak jsem ještě dostala papír, kde byl podrobně rozepsán každý den, co se kdy a jak děje. Něco jsem si dohledala na internetu, zase jsem to zkonzultovala s kamarádkou a snažila se s tím smířit. Ten papír mi donesla mladá sestřička, která mi vůbec nebyla sympatická. Doufala jsem, že se jí nějak vyhnu. Byla taková rázná a hlučná. Najednou už bylo 10 večer a já odmítla tabletku na spaní, cítila jsem se klidná a unavená... Došla jsem si pro ni za hodinu a půl. A pak za další hodinu, to mi ale už mohli dát jen prášek na bolest, který by mi také mohl pomoct usnout. Pomohl, na chvilku...
Pokračování zítra :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 6. června 2017 v 19:22 | Reagovat

Snášíš to statečně, já bych nejspíš pěkně hysterčila :-)

2 Natas Natas | Web | 6. června 2017 v 21:42 | Reagovat

Nemám ráda nemocnice, ale kdo jo, že. Neboj, dopadne to dobře a ani se nenaděješ, budeš to mít za sebou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama