Červen 2017

Překonávám svůj strach

28. června 2017 v 14:59 | Lenny |  Témata týdne
Dost váhám, jak začít po tom, co jsem četla článek "O zneužité introverzi" :D Takže žádné kecy o tom, jak jsem introvertní, dělá mi problém se seznamovat a dosta často se cítím neviditelná. Asi se jen těžko změní, takže se s tím snažím pracovat a překonávám strach z nových věcí a momentálně hlavně z poznávání nových lidí. A překvapuji tím sama sebe.

Několikrát jsem psala o mně a esperantu. Někdy v těchto dnech to bude přesně rok a od mých úplných začátků. Už jsem se dostala na úroveň, kdy skoro plynule mluvím a cítím se v té chvíli lépe než v angličtině. Toho jsem chtěla dosáhnout. Pořád je co zlepšovat a aby to šlo rychleji, odhodlala jsem se k obrovskému kroku. 15. 7. ráno se vydám na celodenní cestu vlakem na Slovensko a tam budu 8 dní mluvit jen esperantem. Rozhodně využiji příležitostí si zlepšit i angličtinu a španělštinu, ale zkušených esperantistů tam bude hromada, navíc někteří úplně nesnáší angličtinu a jiný společný jazyk mít nebudeme.

Co se týče jazyka, velká výzva to pro mě nebude, celkem si věřím. Už proto, co popíšu v následujících odstavcích. Mnohem náročnější rozhodně bude být sama s tolika novými lidmi, bavit se, spolupracovat a užívat si to. Jsem v kontaktu s několika kluky a možná s některým z nich pojedu aspoň kousek vlakem a budu tam ze začátku vídat pár ne úplně neznámých lidí.

Jako přípravu, která se mi nejdříve zdála horší než to Slovensko, jsem se vrhla do úžasného projektu Ekparolu. Po registraci a testu, při kterém jsem prokázala znalost jazyka aspoň B1, jsem si prošla seznam lidí, se kterými můžu skypovat. Jsou to spíše starší lidé, ale rozhodně sympatičtí, tedy podle jedné fotky a minima informací o nich. Když napíši, že jsou z celého světa, tak nepřeháním. Zatím mám zkušenost s pánem z Nizozemí a s klukem z Venezuely, s tím jsem mluvila jako s prvním. Je o pár let starší než já a sedli jsme si. Je ale dost... živý :D Když mluví, tak skoro křičí a hodně nahlas se i směje, což je pro lidi z Jižní Ameriky typické, ale byl pro mě šok, že je to fakt realita. Když se domlouváme, musíme si navzájem trochu ustupovat, protože časový posun je 6 hodin. Další den jsem mluvila s tím chlapíkem, je mu asi 60 a celý hovor byl o dost formálnější, ale zároveň klidnějš, což jsem ocenila. Začali jsme otázkami o nás, o zájmech, o rodině, pak nastalo krátké trapné ticho, protože se zeptal, jestli mě zajímá něco o něm nebo jestli chci s něčím pomoct. Vysvětlil mi jeden gramatický jev a pak jsem se rozmluvila. Nakonec mě chválil, prý mám super výslovnost, to mě vážně potěšilo. A podle něj už stačí jen málo, abych mluvila úplně plynule a bez chyb.

Byli jsme domluveni na přesný čas. Poslala jsem žádost na skype , uklidila jsem v pokoji nepořádek, který by byl vidět, připravila jsem si slovník, kdybych měla okno, vodu na pití, kdybych o něčem potřebovala přemýšlet delší dobu a snažila jsem sama sebe přesvědčit, že tu hodinku zvládnu. A zvládla :)

Už dříve jsem se naučila dělat jednu věc, když se bojím třeba někam vejít. Neřeknu si "Teď tam vejdu." ale "Teď zaklepu.". Na mě to funguje. Není přece problém splnit úkol a ťuknout na dveře a než to udělám, musím ignorovat fakt, že vím, co asi přijde po tom zaklepání... :D

Oficiálně se můžu domluvit ještě s osmi "učiteli", už jsem napsala dalšímu. Je to Španěl, tak jsem zvědavá. Nevím, jak si budu vybírat ty další, ale moc se těším... A bojím :)

Procházka na odreagování?

25. června 2017 v 12:11 | Lenny |  Deníček
Jsem tři týdny po operaci, pár dní po vyndání stehů. V lékařské zprávě mám napsáno "šetření". To šetření, které vnímám jako omezený pohyb a hlavně válení se v posteli mě ale začíná ničit. Jsem oležená, fakt mám po těle bolestivá místa... A tak jsem se vydala ven. Důvodem byla i poněkud zvláštní atmosféra doma. Potřebovala jsem se protáhnout a uklidnit, a zvolila jsem procházku. Můj poslední pohyb byl pokus o cvičení před pár dny a rána se mi odvděčila (naštěstí mírným) krvácením. Kkdyž víte, že byste něco neměli dělat, o to víc vás to láká. Já jsem jeden z nejlínějších lidí, co existuje, ale měla jsem potřebu se začít hýbat a pohodová chůze mi přece nemůže ublížit...

Kdybych tušila, jak se budu během "klidné procházky" cítit, určitě bych šla jinam... a jindy... a jinak... :) První znamení, že to nebude taková legrace, na sebe nenechalo dlouho čekat. Šla jsem zahradou "za humna" (prostě mimo vesnici, na louky a do lesů) jenže ten pozemek patří sousedce, která to odmítá jednou za čas poséct. Nechci po ní, aby tam běhala s kosou, ale kdyby jen trochu chtěla, někoho sežene. Jenže já prostě nechtěla obcházet dům a jít kousek po silnici, takže jsem se potrápila trávou lehce nad kolena. Kdybych jen tušila... Prvních pár minut jsem ještě byla rozhozená z domova, a tak jsem šla co nejrychleji a ani jsem nepřemýšlela. Což je asi dobře, protože kdybych se třeba vrátila, nepsala bych teď tenhle článek :)

Cíl byl nějaký lesík, kde by bych klid a chládek. Než jsem se k nějakému přiblížila, šla jsem po loukách, na které pražilo slunce, já měla tepláky a triko a trochu jsem té "volby outfitu" litovala. Ale vážně jen trochu a chvilku. Mohla jsem jít někam na osvědčené známé místo, ale raději jsem se vydala do míst, kde jsem byla jen párkrát a když, tak v zimě. A v zimě tam (většinou) bývá sníh, všude. Takže jsem byla lehce dezorientovaná. První pokus o proniknutí do lesíka byl neúspěšný. Stromky rostly velmi hustě a měly hodně nízkých větví. Už jsem začala panikařit, že nenajdu stín a na slunci umřu (haha). Zahlédla jsem ale jakýsi vlez, který už vypadal přívětivěji. Dostala jsem se někam, co bych mohla nazvat lesem. Šla jsem se skloněnou hlavou a maximální pozorností, aby mi nějaká větev nevypíchla oko. Myslela jsem si, že tohle je nepohodlné, achjo...

Ten les byl fakt maličký a po hodně stromech zbyly jen pařezy, takže stín byl výjimečný. Šla jsem dál a viděla malé nákladní auto. Nechtěla jsem žádné problémy, třeba to byl majitel lesa. Stejně tím směrem byl jen o něco větší les. Otočila jsem se a vkročila do pole. Kdybych tušila, že se z něj po celou věčnost nedostanu, šla bych radši za tím chlapíkem. Nebo domů.

V tom poli rostly jakési fazolky. Obrázek nemůžu najít, ale určitě nějaké luštěniny. Název těch potvor asi ani nechci vědět. Šla jsem cestou, kterou vytvořily traktory, ale ty zákeřnosti se ohnuly z obou stran doprostřed a propletly se, čímž mi dost znepříjemňovaly prostup dál. Ještě se ale dalo vrátit. Sahaly mi po ramena a říkala jsem si, že kdyby byly o pár centimetrů výše, začala bych panikařit. Asi nějak tak, jak jsem to udělala za pár minut. Pole bylo nekonečné a stopy po traktorech úplně neodpovídaly mé ideální cestě. Tušila jsem směr, kudy jít, abych se dostala... kamkoli jinam. Postupovala jsem pomalu a moje myšlenky byly plné těšení se n sprchu. Moje oblečení totiž začalo zelenat a lepit. Narazila jsem na něco, co se snad kdysi dalo nazývat lesem. Stromů tam ale moc nezbylo, místo nich se tam nacházelo až moc kamení a to mi ochranu před sluncem rozhodně neposkytlo. Došla jsem na kraj toho "ostrůvku" v poli a viděla (překvapivě) pole. Ale vážně úplně všude a všude jen ty blbý fazole! :D To byla asi poslední možnost se vrátit. Ale já si naivně řekla, že to horší už nebude.

Bylo. Po pár metrech procházení - což je dost nevystihující slovo - se ty sv*ně dostaly na úroveň hlavy a to mi vážně nedělalo dobře. Jestli se z tělocviku nebo nějakých tréninků vybavujete různě běhání a skákání na začátku jako rozcvičku, dost jsem se přiblížila jedné části. Šla jsem s koleny střídavě přibližujícími se výšce prsou. Rozhrnovaní rukama jsem vzdala rychle. Prostě jsem se ty... už mi dochází slova k pojmenování... bestie snažila roztrhnout jednu od druhé, třetí, čtvrté a sto osmdesáté čtvrté a nezabít se přitom.

Mé pocity byly různé. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem nešla kamkoli jinam nebo že jsem se neotočilo nebo že nemůžu vymyslet jiný způsob, jak se z toho zeleného pekla dostat. Na druhou stranu jsem konečně byla sama venku a hýbala se, tričko bylo slušně zpocené, tak aspoň pár kalorií se snad spálilo. Tak jsem se ale cítila privinile, že ničím úrodu - to jsem celá já, myslím na ostatní, i když sama umírám :D A snad pro to svědomí jsem se začala lekat. Na krk mi padla kapička potu a cukla jsem. Ohnula jsem větvičku a se řvaním odletěl ptáček. Tím skoroubližování zvířátkům nekončí. U nohy jsem zahlédla myš (celkem celkou btw. ) a ve stejný okamžik uslyšela písknutí. To jsem vyskočila. A ne naposled. Nepískla totiž myš, ale moje boty, což jsem si ale uvědomila až po několika dotycích bot bez známek myší pod nohama. Když jsem se konečně dostala do obilí (nepopsatelně úžasný pocit) a popoběhla jsem, do obličeje mi narazilo něco hmyzího, to jsem taky udělala dost nepřirozený pohyb. Už jsem kolem sebou ale neměla žádné propletené rostliny a věděla jsem, jak se dostat domů.

Odlepila jsem ze sebe většinu rostlinstva a rozběhla se do sprchy. Ještě předtím jsem zkontrolovala čtvereček, který kryl jizvu, byl čistý, hurá :) Prohlédla jsem si zbytek těla. Byla jsem celá olepená a začala jsem si uvědomovat, že jsem asi ignorovala šípk, kopřivy, bodláky a jiné zbraně přírody, spatřila jsem totiž svoje ruce.



Mám citlivou kůži a červené škrábance se mi udělají dost jednoduše, ale tyhle nějak nevypadají, že by chtěly mizet. Snad jsem je dostatečně umyla a přestanou pálit. Taky doufám, že se z tepláků povede vyprat zelená vrstva a budu je moct nosit bez toho, abych vzpomínala na jednu "poklidnou vycházku" :D



Takže tak, to bylo moje dobrodružství venku. Netuším, jak moc, jestli vůbec, je pochopitelný můj popis a jestli se to dá číst. Dejte mi, prosím, vědět :)

Nemocnice, konec!

9. června 2017 v 9:14 | Lenny |  Deníček
Ležela jsem tam ještě pár dní, s dostatkem jídla, spánku, čtení, povídání si, ale pořád i s léky na bolest. Jednou ráno se mě pan doktor zeptal, kdy chci domů, ať navrhnu den. Dost mě překvapil, takže jsem nic neřekla a on se tedy zeptal "Dneska?", "Jo, jasně.", "Tak jo." a mohl jsem jít domů. Řekl, že už mi "nic dělat nebude" a že jestli se to má zanítit nebo má nastat nějaký problém, je stejná pravděpodobnost tam i doma. Hned jsem napsala rodičům a vážně dlouho jsme vymýšleli a zařizovali, jak to uděláme. Oba samozřejmě pracují a nemůžou jen tak v 9 dopoledne odjet. Domluvili jsme se tak, že táta přijede ve 3. Asi bych zvládla to ještě pár hodin vydržet, stačila by mi vidina toho, že už brzy budu doma... Kdyby mě po půl hodně nevyhnali z posteli a nenechali mě tam na pokoji prostě stát a čekat. Až tak dobře mi nebylo, takže jsem opět psala mamce. Ta mě tam takhle nechtěla nechat, snad i bez jídla a tak... Takže mi slíbila, že přijede ve 12.30. Přeci jen tedy utekla z práce, sedla na vlak, na nádraží do auta a jela za mnou.

Mezitím se na pokoji začaly dít velké věci. Sbalila jsem se a povídala jsem si s M. Ta byla smutná, že jdu pryč. Jasně, že mi to přála, ale asi si na mě zvykla a cítila se se mnou dobře. Dozvěděly jsme se totiž, proč tak nutně potřebovali moji postel. Na pokoj přivezli dvě jiné pacientky, ležící... Jedna z nich byla navíc velmi konfliktní, sestřička říkala, že všem nadává a že nikoho podobného dlouho neošetřovala. Pro M. to tedy byla velká změna, stranšě ráda si povídá a obě paní byly dost jiné než já a Š. Naštěstí často volala s přáteli, tak doufám, že se má lépe než to vypadalo, když jsem odcházela.

Ještě bych měla zmínit tohle. Byla jsem na oddělené "špinavé" chirurgie. Do té doby jsem nevěděla, že se chirurgie vůbec nějak dělí, prostě řezání do lidí? :D Ale jde o to, že na tom (už naštěstí ne) mém se léčí třeba chronické rány, a zranění se zánětlivými komplikacemi. Ty se předpokládaly i u mě, ale nenastaly :) Z toho vyplývá, že tam byli staří lidé, řekla bych, že 65+ s minimem vyjímek, potom já v 18 a Š. ve 30 byla ORL pacient, ale nikde jinde nebylo místo. Byla jsem jen na pokoji, takže jsem s ostatními do styku nepřišla, ale slyšela sem víc, než bych chtěla. Naříkání při převazech a koupání například. To na mě působilo až moc, necítila jsem se dobře. Na sestřičkách i doktorech bylo vidět, že na náš pokoj chodí raději než na ostatní, nebylo nám nic vážného a dalo se s námi normálně kkomunikovat. Sami jsme jedly i se myly.

Dolehlo to na mě až doma, kde jsem se rozbrečela. Jednak jsem měla bolesti, ale hlavně jsem si uvědomila dost věcí. Cesta z nemocnice pro mě podvědomě znamenala, že všechno už bude fajn, ale nebylo. Pořád mě čeká ošetřování rány, starání se o jizvu, na stehy jdu až po skoro třech týdnech od operace a musím se šetřit, přestože jsem získala motivaci začít více sportovat. Daleko smutnější jsem byla z těch starých lidí. Oni vážně trpěli, měli bolesti, často za nimi nechodila rodina, netušili, jak dlouho tam budou. Já bych na to neměla, prostě nechci být v jejich kůži, nikdy...
Zvládla jsem to tam mnohem lépe než jsem čekala. Vážně neukápla slzička, neměla jsem žádnou depku, zvládla jsem injekce, převazy i uspání bez hysteráků a na návštěvy jsem působila pozitivně. Snad jsem trošku pomohla M. a nepřidělávala jsem starosti sestřičkám a lékařům.

Upřímně doufám, že to nejhorší mám za sebou, teď mě mají na starost rodiče a zvládámě to taky, vždy se nějak domluvíme.

Jestli Vás tyhle články zajímaly, tak jsem ráda. Podle návštěvnosti to vypadá, že ano. Mám týden na to, abych dopsala spoustu testů, aby mě učitelé pustili do dalšího - posledního ročníku, s tím na mě, prosím, myslete.

Díky, Lenny :)

Nemocnice, den 3 a 4

8. června 2017 v 9:53 | Lenny |  Deníček
Těšila jsem se až se probudím, počítala jsem s tím, že konečně dostanu něco k jídlu, abych mohla začít aspoň trochu normálně fungovat. Běžně mi dělá problém, když nejím třeba 5 hodin, jsem slabá a necítím se dobře. Tentokrát jsem musela vydržet asi 30 hodin, už ten pocit byl hrozný. Doufala jsem, že mi dají třeba přesnídávku, ale na stole se objevila běžná velká snídaně a to jsem netušila, co přijde k obědu. Ještě předtím jsem se šla poprvé osprchovat. Naštěstí sama. No, naštěstí... Samozřejmě jsem byl rozklepaná, z fyzických i psychických důvodů. Všude jsem s sebou tahala "kabelku", jak sestřička nazvala nádobku s krví, kterou odváděl dren. Dávala jsem si možná až přehnaný pozor na to, abych na ni viděla a nemohla si to celé vytrhnout.

Dopoledne jsem si četla, když jsem se nehýbala, ani to moc nebolelo a byla jsem ráda, že se mi daří něco dělat a nejen ležet a přemýšlet, co se mnou bude. Na vizitě jsem jako největší problémy uvedla bolest zad, protože jsem pořád ležela stejně (což byla asi zbytečná poznámka, co s tím asi může kdo udělat... :D) a škrábání v krku. O tom bych taky nemluvila, kdyby Š., ležící vedle mě, neměla angínu. Pan doktor řekl, že mi napíše něco na kloktání. Oběd byl obrovský, snědla jsem sotva půlku. Nevím, jestli někdo čekal, že bych do sebe mohla dostat 4 velké knedlíky, zelí a kus masa, byla jsem totiž plná už po polévce. Po jídle odešla Š. a slíbila, že se za námi někdy přijde podívat.

Odpoledne jsem vyspaná, umytá a najedená čekala na první návštěvu, přijel tatínek. Snažila jsem se moc nehýbat, aby mě to nebolelo a působila tak, že všechno zvládám. Povídali jsme si a pak mě přemluvil a šli jsme se projít na chodbu. Ukázala jsem mu kabelku, už jsem se s ní trochu zkamarádila, samozřejmě "šla" s námi :D Celkem jsem to zvládala, akorát jsem potom byla hodně unavená a kdybych tušila, jak to bude bolet večer a že si budu ve 2 v noci zvonit o injekci, nikam bych nešla. Taťka mi přivezl nějaké jídlo a hlavně vodu. Doma máme strašně dobrou vodu z kohoutku, je přírodní. Tam byla samozřejmě chlorovaná a toho čaje už jsem měla dost.
Potom jsme třeba 6 hodin v kuse koukaly na televizi, dokud jsme neusnuly.


Další den mě čekal první převaz a vyndání drenu. Klasicky jsem byla vzhůru hodně brzo, osprchovala jsem se a psychicky jsem se připravovala :D V 7 ale nikdo nepřišel, v 8 taky ne, až někdy v 11 přišla paní doktorka, kterou jsem dřív neviděla. Počítala jsem s tím, že přijde "můj" pan doktor, který si celkem rychle získal moji důvěru, bylo mi jasné, že to bude nepříjemné a bude to bolet, ale on je aspoň vtipný a příjemný. Vrhla se na mě ale cizí doktorka se sestřičkou. Sundaly nějdřív krytí, při kterém pohnuly i tou hadičkou a já doufala, že je po všem. Povídaly si potichu mezi sebou a nevěděla jsem, co se děje. Najednou jsem ucítila hroznou bolest, která nepřestávala, "Tahám hadici, jo?", řekla. Kdybych neměla obličej v polštáři a byla schopná mluvit, řekla bych něco jako, že jsem si všimla... Aspoň mi tam pak sestřička nastříkala desinfekci a já byla klidnější, že to bude čisté. Jiná sestřička mě přikryla a já po chvíli usnula.

Odpoledne přišel kamarád. Byli jsme domluvení už předem, ale udělal si něco s nohou, tak jsem ho úplně nečekala. Najednou se tam objevil. Udělal mi radost už jeho úsměvem a prvním slovem Čau. Přišel o berlích a okamžitě začal vyprávět, jak se sem dostal. Na vrátnici i na sesterně ho považovali za nnového pacienta, ale ubránil se. Jen tak mimochodem mi také řekl, že za dva dny jdu domů. Že mu to řekla vrátná, když se ptal, kde ležím. Se mnou o tom ale nikdo nemluvil, tak jsem nevěděla, jestli jsem ráda nebo ne. Bylo to moc fajn, udělal mi radost. Šla jsem ho doprovdit, asi to byl vtipný pohled, já kulhala, on kulhal, smáli jsme se, lidi nám drželi dveře... :)
Asi do hodiny přišel na pokoj taťka se ségrou, zase spousta jídla, trocha oblečení a hodně dobré nálady. Ležela jsem, bylo mi fajn. Potom už večeře, sprcha a televize...

Nemocnice, den 2

7. června 2017 v 8:19 | Lenny |  Deníček
První probuzení v 5, prášek na uklidnění a na spaní. Druhé probuzení v 6, poslední příprava na operaci. Třetí probuzení v 7, sprcha a převlečení do andílka. Operace byla naplánováná na 8.30. Už jsem nespala, vlastně jsem jen ležela a koukala do stropi, když šla kolem M. nebo Š., tak jsem se usmála. Bylo asi 8.15 a sestřička popojela s postelí, "Tak jedem.". Dostala jsem čepičku a snažila se nepozvracet cestou po chodbách, kterými mě vezli, chvíli pozadu, chvíli popředu, narazili do futer... Nic moc cesta, nebudu lhát.

Má postel se zastavila v menší místnosti, která nebyla úplně příjemná, za to jsem měla výhled na sál. Do očí se mi nahrnulo pár slz. Spíš proto, že jsem cítila, že bych se měla bát. Nikdo u mě nebyl a nemluvil se mnou. Říkala jsem si, co tu teda dělám, jak dlouho budu čekat? Konečně nějaký kontakt, usmál se na mě chlapík v modrém, pozdravil mě a už jsem mířila do vedlejší místnosti. Přisunuli mě k operačnímu stolu (stolu?) a ten týpek mi řekl, ať si přelehnu. Achjo, těšila jsem se na tu speciápní přesunovací plošinu, která by to udělala místo mě. Měla jsem fakt problém se normálně hýbat, ale nějak pomalu to šlo. "Pán v modrém" (ráda bych vymyslela něco vtipnějšího) se mi smál, "Radši na záda.", chtěla bych vidět jeho v mém stavu :D Něco jsem na to asi řekla, ale přemýšlela jsem, koho mi připomíná. Měl jemný přízvuk, možná ruský? Každopádně se moc hezky usmíval, to jsem potřebovala vidět, uklidnil mě :) Představila se mi paní anestezioložka a další sestra, která se mi hned vrhla na žílu. Cukla jsem sebou a týpek v modrém mi lehnul na nohy, koukla jsem na něj jakože "Jsi v pohodě, kámo? Co děláš?". Rozhodně jsem neplánovala nespolupracovat nebo snad utíkat. Kanylu přilepila, on se zvednul a začali jsme si povídat. Hned moje první věta po ulehnutí byla "Můžete už mi, prosím, něco píchnout?". Nemohli. Řekla něco o tom, že anestetik musí být akorát, ani málo ani moc. Moje reakce? "Tak radši moc, prosím", smích. Mluvili jsme o škole. Klasicky první otázka, kde studuji a co potom. Mám pocit, že odpovídám už pořád doslova stejně, nezdálo se mi to jako zajímavé téma. Ale paní doktorka chodila na stejnou školu a měla několik stejných učitelů. Zeptala jsem se, "A měla jste pana X?", "Jo, měla, on ještě učí?", "No jasně, ten tam bude, dokud ta škola nespadne", smích, "Došli jsme k tomu, že mu je asi 64.", "No, to se říkalo už před 20 lety a vypadá pořád stejně.", další smích.

První injekce se slovy, že se mi "možná" bude "trošku" točit hlava. Zavřela jsem oči a povídala dál. Smáli se mi, ale mě připadalo, že takhle mluvím normálně. Těžko říct, jestli to bylo vtipné nebo chtěli navodit v rámci možností příjemnou atmosféru. Slyšela jsem "Už jde doktor.", měl zpoždění, další injekce. Rozbolela mě ruka a krční páteř, cítila jsem tam mravence. Paní doktorka řekla "Tak, kysl..." a už mi tahali dýchací hadičku z krku. Napůl jsem seděla, nevím, jestli jsem kašlala nebo zvracela, ale byl přede mnou ten chlapík v modrém. To je jeden záblesk po operaci, druhý je z chodby, vezli mě pozadu a já se ptala, jestli to dopadlo dobře. Postel ale držel kluk, kterého znám. Chodí do školy ve stejném městě, na zdrávku. Nezdálo se, že by chtěl mluvit.

Už jsem byla na pokoji. Jako první jsem se ptala na moje spolupacientky, byly tam dvě prázdné postele. Poprosila jsem o kapesník, vysmrkala jsem se, utřela si oči a usnula. Napojili mě na přístroj, každých pár minut mi měřil tlak. Dělalo to docela hluk, cítila jsem se špatně, že M. a Š. nemůžou spát. Potom (zpětně jsem zjistila, že pár minut po přivezení) mi bylo fakt dobře, vzala jsem mobil a facebook. Zavolala jsem mamce, vůbec mi nebylo rozumět, asi jsem zněla hrozně, ale chtěla jsem jí říct, že to mám za sebou a žiju. Napsala jsem pár lidem a vyfotila jsem se... :D Kdybych tady nebyl anonymní, fotku byste viděli a určitě se i zasmáli. Taková oteklá brambora :D Teď si to nedokži srovnat časově, ale stála za mnou sestřička a ten kluk, píchal mi injekci na bolest. Pomohla. Na chvíli. Po dalším otevření očí tam byla sestřička s nějakou holkou, taky na praxi. Ta to moc neuměla, bolelo to a slyšela jsem setřičku, jak říká "Děláte si srandu, takhle tě to učili?" a pokračovala ještě na chodbě. Tohle asi proběhlo hned po tom návratu ze sálu, dávalo by smysl, že mi pak bylo dobře... Nebo jsem spala, těžko říct, asi to je jedno :D

Vybavuji si vizitu, zrovna byla velká i s primářem, na otázku "Co vy?" jsem řekla, že "Asi dobrý", alt jsem nevěděla, jak se cítím a jim to stačilo. Od 3 odpoledne a ž do dalšího dne mě sestřička nutila vstávat a zkoušet čůrat. První pokusy jsem tam ani nedošla, motala jsem se a chtělo se mi zvracet. Ona ale měla větší výdrž a přicházela častěji. Povedlo se to až další den o půl páté ráno. Sestřička mě totiž strašně vystresovala. Myslím si, že je normální, že to nejde, takže vyhrožovat mi cévkováním úplně nemusela... Jiná sestřička (ta na první pohled nesympatická) mě naopak uklidňovala a říkala, že o nic nejde. Vždyť narkózou se tělo zastaví a vodu, co jsem do sebe dostala, moje tělo prostě potřebovalo než aby ji vylučovalo.

Nemocnice, den 1

6. června 2017 v 17:45 | Lenny |  Deníček
Jak už jsem psala, dny před příjmem do nemocnice se nesly v duchu nervozity. Nálady se mi střídaly, jednak jsem se snažila zařídit nějaké věci, například napsat omluvné maily učitelům, aby počítali s problémy s mojí klasifikací, což byl mimochodem takový měnší sociální experiment. Šlo mi o to zjistit, co všechno si budu muset doplnit a jestli mám nějakou šanci to zvládnout, smířila jsem se s tím, že moc známek nevytáhnu. A reakce učitelů? Velmi různé, někteří třeba neodepsali vůbec, tak polovina napsala, že to vyřešíme po návratu a popřáli mi brzké uzdravení a jen minimum z nich mi bylo schopno napsat, co všechno bude potřeba. Abych řekla pravdu, nic moc to stejně nemění, takže o nic nejde.
Také jsem si poslední dny snažila užít aspoň trochu aktivně, protože jsem (správně) tušila, že pohyb po operace bude značně omezený.


Ráno jsme s mamkou vstaly v 6, dobalila jsem si věci a na 7 jsme vyrazily o nemocnice. Celou dobu, asi do 9 jsme si povídaly nejen o tom, co mě čeká. Samozřejmě se známe, já jsem vždy vynervovaná z každé blbosti... Ale tentokrát jsem samu sebe překvapila. Než mě mamka "opustila", měla jsem na tváři úsměv. Zpětně mi došlo, že jsme se s mamkou navzájem uklidňovaly a dělaly, že o nic nejde. Takže po parkování a krátkém hledání správné budovy mě čekalo předoperační vyšetření. Zapsali si základní informace, vzali mi krev, udělali EKG a rychlou prohlídku, podobnou té preventivní u praktického lékaře. Hned několikrát jsem odpovídala na otázky ohledně mého zdravotního savu, alergie, problémy, rodinná anamnéza, jestli kouřím a podobně. Přístup těch lidí byl spíše milý a klidný, jedna sestřička nebyla úplně příjemná asi toho měla moc, naopak ta, co mi točila EKG a stačilo si jen vyhrnout tričko, mě moc pobavila. Kdybych byla bývala mohla jíst, bylo by mi fakt dobře. Sestřička mi ukázala pokoj, mamka hodila tašku na zem, objala mě a se slzami v očích zmizela. Asi to bylo lepší, než se zdlouhavě loučit, ale pomoc s vybalováním bych uvítala.

Byla jsem strašně zmatená, co potřebuji a nepotřebuji, co si dát do skříně a co do stolku. Snažila jsem se trošku přemýšlet a plánovat, protože jsem tušila, že po operaci se mi nebude moc chtít něco hledat. Takže jsem roztřídila pár věcí a lehla jsem si s knížkou a mobilem. Celou dobu jsem komunikovala s mými spolupacientkami, Maruškou, 56 let a Šárkou 30 let. Ty dvě už se pár dní znaly, povídaly si úplně o všem a já jsem byla vážně ráda, že je můžu poslouchat a moc nemyslet na to, co mě čeká. Lehla jsem si v 9 ráno a zákrok byl plánovaný až další den ráno, takže až moc času... Chvílemi mi bylo do breku, na knížku jsem se nedokázala soustředit, trochu jsem pospávala a prostě čekala. Když jsem vycházela z koupelny, převlečená do pyžama, zrovna odcházel pan doktor, který Marušce převazoval nohu (vždy jsem u toho byla a bylo mi jí strašně líto...), tak jsem pozdravila a on se usmál. Dovybalila jsem všechno, zkusila jsem sníst něco ze "svačiny", kterou jsem si ráno připravila, protože jsem nesnídala a předpokládala jsem, že budu mít hlad. Jo, hlad jsem měla, ale chuť rozhodně ne. I přesto se mi povedlo sníst plnohodnotný oběd i večeři. Doteď nechápu, že mi nedali něco lehčího, takhle den před operací... Kdybych tušila, jaký budu mít hlad potom, snědla bych toho ještě víc :)

Psala jsem si s několika kamarády (celkově během těch pár asi s 10). Někteří to "odnesli", psala jsem jim všechno, co se děje a prosila je o radu a uklidnění. Někteří mě naopak rozptylovaly. Během odpoledně přišla sestřička s dalším dotazníkem a paní anestezioložka, která mě ujistila v tom, že budu mít celkovou narkózu a nechala mě to podepsat. Těšila jsem se na pěkného chlapa, nevím proč, ale prostě jsem s tím tak nějak počítala :D Přišla milá a seriózně působící mladá doktorka, rozhodně budila důvěru a tu jsem přesně potřebovala. Viděla, že se bojím a napsala mi o prášek na spaní navíc, ještě večer před spaním. Pak jsem ještě dostala papír, kde byl podrobně rozepsán každý den, co se kdy a jak děje. Něco jsem si dohledala na internetu, zase jsem to zkonzultovala s kamarádkou a snažila se s tím smířit. Ten papír mi donesla mladá sestřička, která mi vůbec nebyla sympatická. Doufala jsem, že se jí nějak vyhnu. Byla taková rázná a hlučná. Najednou už bylo 10 večer a já odmítla tabletku na spaní, cítila jsem se klidná a unavená... Došla jsem si pro ni za hodinu a půl. A pak za další hodinu, to mi ale už mohli dát jen prášek na bolest, který by mi také mohl pomoct usnout. Pomohl, na chvilku...
Pokračování zítra :)