Prosinec 2016

Náhlý příval inspirace

27. prosince 2016 v 22:04 | Lenny
Už pár dní se chystám něco napsat a za žádnou cenu nepřichází inspirace, jakákoli kreativní myšlenka. Moment, špatný času-nepřicházela. Světe div se, začala jsem se učit a někde mezi režným zdivem a Kotěrou to přišlo. Dělej! Zhasni a piš! Cestou k vypínači mě praštily do očí i rozestavěné puzzle, ale asi ne dost silně. Čas přijde i na ně, už brzy k si po pokoji rozendám těch 11 krabic s roztříděnými dílky a začnu stavět... Čekejte progres znázorněný na fotkách :) Teď ale srdceryvný příběh:

"Ne, nech mě tady, já chci ještě růst!" křičí jedna.
"Nedělej problémy, já chci pryč, mě už ty slimáci kolem nebaví…" odpovídá druhá.
"Au! Nemůžete nás nejdřív zalít, abyste nám neublížili?" stěžuje si další.
Nikdo na ně nebral ohled, prostě je vytrhaly a naházely na sebe. Další, co je čekalo, byla sprcha, jedna z nich opět nadávala: "No to brzo, nemohli jste tu hadici vytáhnout o pět minut dřív?" Žádná z nich ale netušila, co s nimi bude dál…

Po tom, co je roztřídili, totiž přišel čas na brutální činy. Ty hezké nechali jen tak, aspoň do chvíle, než je po deseti svázali k sobě. Některým ale vytrhly veškeré vlasy, odřezali výhonky a nacpali je do plastové krabičky s několika dírkami. A těm úplně maličkým odřezali konce a oškrábali jim kůži!
Ty, které se nezbláznily nebo neumřely si spolu povídaly. Nejdříve při dlouhé cestě a potom v regálech. V podstatě tam čekaly na smrt. Opět totiž došlo k setkání s člověkem. Ten si dlouze vybíral, jen aby se k nim opět zachoval velmi krutě.

Některé zažily dlouhé hodiny v lednici, další byly snědeny kousek po kousku, uvařeny, nakrájeny nebo dokonce nastrouhány! Části jejich těla skončily v odpadkových koších…

Prostě jsem si postěžovala kamarádovi, milovníkovi mrkve, že podle mě není to, co bývala. Posledních pár koupených kousků bylo suchých, moc sladkých a nepřirozeně velkých. Některé obstojné výjimky se naštěstí našly, ale došli jsme k závěru, že v létě jsou lepší. Mrkve se teď pěstují ve sklenících, dováží se a nelíbí se mi to… :D

Líbí se mi naturalismus

21. prosince 2016 v 22:00 | Lenny |  Zamyšlení
Otevřela jsem notíka a zamýšlela se, co by stálo za zveřejnění na blogu. V mém zorném úhlu leží knížka Člověk bestie, říkám si fajn, proč ne? Tak třeba proto, že naturalismus zdaleka nepůsobí mile, optimisticky, přívětivě nebo snad hezky...

O umění, třeba malířství nemůžu s jistotou tvrdit, že je to můj nejoblíbenější styl, protože mu moc nerozumím a líbí se mi mnoho různých stylů, ale co se týče literatury, mám jasno. Kamarádka přišla s teorií, že to hodně odráží osobnost člověka. Já souhlasím, představím si spolužáky a mohu s klidem udělat skupinku fantasy milovníků a třeba těch, co nedají dopustit na milostnou poezii. Dává to smysl, líbí se nám to, co je nám blízké...

Naturalismus je umělecký směr, který se snaží zachytit nezkreslenou realitu.
Naturalistické spisovatele láká pesimismus-lidská bída, smrt a stáří.

-Wiki

Jak tedy působím já? :)

Nechci dělat nějaké závěry, prostě zbožňuji Zolovy romány. Neodrazují mě nekonečné popisy a fascinuje mě, jak můžu nahlížet do hlav postav, víme, co jsou zač, co si myslí a co udělají. Celkem dobře snáším i násilí, prostě tam patří. (O reálném světě to rozhodně neplatí :) )

Všechno to začalo Zabijákem, první knížka kterou jsem četla kvůli seznamu k maturitě. Hned potom jsem sáhla po další a další a další... V mém okolí lidé buď neví, že je to jeden z dvaceti románů a nebo o tom ví dost na to, že mi nechtějí věřit, že se mi něco tak ošklivého může líbit.

Když nemám náladu, lehnu si do postele a dostanu se do Francie v 19. století. Prožívám děj i po tom, co odložím knížku a moje problémy neřeším.

Napadlo mě, že si to všechno jen nalhávám. Že stejně jako spousta dalších lidí jen chci být jiná, tak si vnutím, že se mi líbí naturalismus. Jako tomu bývá třeba u názorů ohledně Vánoc nebo populárních-nenáviděných zpěváků. Připouštím, že na tom něco bude, ale čemu to vadí, já jsem spokojená. Čtení si užívám a co je víc? :)

Trošku mě trápí překlady. Francouzsky neumím, takže na originál se ani nedívám a jsem odkázaná na české verze románů. U Zabijáka problém není, překladů je několik a čtou se krásně, alespoň na ten, který jsem měla já (už nevím :) ) si rozhodně nemůžu stěžovat. Horší je to u ostatních. Asi proto, že nejsou tak známé, si nemůžeme vybírat a asi je nejlepší si zvyknout na styl psaní.

Kdysi jsme ve škole na hodině literatury narazili na knížy, které se nemusí číst od začítku do konce a klidně stačí pár stránek kdekoli. Shodli jsme se na náboženských knihách nebo třeba na Odyssei. Já ale s klidným svědomím otevřu jeden z cyklu Rougon-Macquart románů a začtu se, děj pro mě není nejdůležitější.


Jaký je váš oblíbený styl?
Co si myslíte o naturalismu?
Znáte Zolu?
Co říkáte na kvalitu překladů?

Zvládnu Vánoce?

17. prosince 2016 v 8:03 | Lenny |  Zamyšlení
Asi mám vážně problém. Nejsem sama, komu vadí jak jsou všude kolem Vánoce-výzdoba, dárky, stres... Na to už jsem si za těch pár let, co tyhle svátky vnímám, celkem zvykla. Bojím se hlavně těch samotných Vánoc.

Říká se, že jde hlavně o to být s rodinou. Jde o to, že spolu netrávíme moc času. Máme se rádi, povídáme si, ale nejsme zvyklí na společné trávení času nebo nějaké výlety a podobně. Hlavní rozvraceč jsem v tom určitě já, většinu dne jsem u sebe v pokoji. Svůj vliv na to má fakt, že jsem na intru a ve škole pořád s lidmi, o víkendech prostě potřebuju být sama. Rodiče to chápou, ale cítím, že jim to vadí. Nějak se snažím, ale kolikrát spolu ani neobědváme a to mě mrzí kvůli nim. Oni si naopak myslí, že se trápím já...

Tento rok navíc nebudeme jen ve čtyřech jako obvykle, na Štědrý večer u nás bude kamarád rodičů, fajn chlapík, který snad odvede pozornost ode mě :) Na následující dva týdny přijede část rodiny z ciziny, jejíž členové s námi samozřejmě budou chtít být co nejvíce. S radostí zvládnu předání dárečků a pár společných hodin denně, třeba prcházku, ale o moc víc asi ne. Snad to bude fajn a těším se i na procvičení jazyků.

Strašně nerada se přetvařuji a bojím se, že mě to čeká. Na ostatních poznám "povinný úsměv" i hraný zájem o něco a nevím, jak moc se k ni chci přidávat. Prostě neumím být pořád na někoho milá a pokud se špatně vyspím, bude to peklo :D

Hrozí třeba, že při večeři vybouchnu (vnitřně, nikdy nekřičím) kvůli mlaskání a bouchání příborů. Ne vždycky ovládám své výrazy při rozbalování dárků a určitě se nehodí po těch formálnostech prostě odejít, že?

Jestli se vůbec něčeho takového zúčastním záleží taky na tom, jestli dosháním dárky. Zatím něco mám a dala jsem si záležet na tom, aby to nebyly svíčky :D Zkrátka chci, aby našly využití a byly přesně pro toho člověka. Pár let zpátky jsem obdarovávala takovými blbostmi, za které se stydím ještě teď. Určitě některé z nich už nikdo nikdy neviděl. Teď samozřejmě přeháním, ale nesmyslné rádoby vtipné a někdy drahé blbůstky jsou zbytečné.

Vidím to tak, že se hlavně musím domluvit s kamarády a strávím s nimi co nejvíc času během prázdnin. Nemůžu být dva týdny zavřená doma, to bych se zbláznila. Jestli to vyjde, tak po sepsání mých "problémů?" cítím, že to zvládnu :)

Snad jsem ti nezkazila pohodovou vánoční náladu, prostě Vánoce nevnímám stejně jako ostatní :)

Těžko psát

11. prosince 2016 v 21:18 | Lenny |  Deníček
Stejně je blogování zvláštní. Minimálně můj přístup, který se strašně špatně popisuje určitě. Neděle večer, je mi špatně, musím jet do školy. Vycházím z domu s tím, že počítač nechci ani vidět, v batohu mám knížku, v kapse sluchátka a v hlavě myšlenky jen na spánek. Vážně nic moc… V momentě, kdy otevřu dveře do vlaku, následní do kupé a usměje se na mě chlapík, šahám pro notebook. Je úplně jedno, jestli je ten spolucestující sympatický (celkem jo, už kvůli stylovým teplákům :D), stačí mi prostě náznak něčeho pozitivního a píšu. Vlak taky dělá svoje, škoda, že ho využívám maximálně třikrát do týdne. Včera večer jsem si říkala, že bych už vážně měla něco napsat. Nikdy se do toho nechci nutit, ale proběhlo alespoň jakési zamyšlení, co bych mohla trochu rozebrat. Mám ráda tématické články. Když mě něco zaujme, načtu si o tom co nejvíce a pak napíšu článek. Můj pocit po vydání se nedá srovnávat s vylitím srdíčka, které právě teď probíhá. Snažím se psát trochu na úrovni, sama se zamyslet a třeba i vyvolat diskuzi. Tohle mě sice taky baví, ale nic to nikomu nedá…

Vzpomínky

2. prosince 2016 v 16:41 | Lenny |  Deníček
Jednoho dne, když ještě bylo teplo, jsem se odpoledne sebrala a šla se podívat do lesa. Konec článku? :D Ne, chci se s vámi podělit o to, co jsem viděla. Měla jsem náladu na focení, ale vzít si mobil nepřicházelo v úvahu, rovnou už bych si pak mohla přidat i sluchátka, že? Ne, to považuju za barbarství… Našla jsem starý foťák, zkusila, jestli a jak funguje a už jsem byla jednou nohou venku. Po první fotce mi došlo, že úplně starý asi nebude, fotky vypadají celkem kvalitně. Nezbývalo než doufat, že chvilku vydrží. Ukazatel baterky se totiž vůbec nemění… :D