Jsem strůjcem svého osudu?

11. listopadu 2016 v 19:28 |  Zamyšlení
Říká se, že ano, že náš život je jen nás a o nás, že můžeme přímo ovlivnit, co se nám děje…
Já jsem to také říkávala. Ne tak hloupě jako "Můžeš si za to sám.", spíš jsem nejdříve hledala příčiny problémů v těch lidech, kteří se jimi trápí. Nebo "Stačí chtít."

Věřím, že spousta věcí je jen o našem přístupu. Chápu, jak je to myšleno a často se nedá nesouhlasit. Čím dál častěji se ale dostávám do situací, kdy mám pocit, že to, co a jak dělám, nemá vliv.


Jak pravidelní čtenáři ví, jsem na intru. (Ano, chtěla jsem.) Zvláště jedna vychovatelka si potrpí na úklid. A tak uklízíme. Neříkám, že se nenajde smítko prachu nebo zbytečná věc přímo na očích, ale vážně se snažíme! Já sama mám ráda ve svých věcích pořádek. (Čemuž mí známí jen těžko věří.) Prostě mě nebaví uklízet zbytečně… Třeba použité nádobí odnáším z pokoje prakticky okamžitě, ale sešity, ze kterých se budu učit a další věci, které plánuji v nejbližší době použít zůstávají na stole. Uklízíme denně a prakticky stejně. Přiznávám, že někdy když odcházím, tuším, s čím by mohl být problém… Chtěla jsem se dostat k tomu, že se vrátím ze škloly a "napjatě" očekávám, jestli je náš pokoj podle vychovatelů v pořádku. Neskutečně mě štve, když vím, že tam je uklizeno, ale oni tam prostě nějakou nedokonalost najdou a jindy zase vážně nestíháme, ale jsme pochváleny. Když to přeženu, tak Je jedno, jak uklidíme, záleží na náladě jiného člověka…

A nejen člověka. Vadí mi, když se nedokážu něco naučit. Řeknete si, že je to jen o mně… Možná. Chtěla bych, aby se mi čas věnovaný učení vrátil. Jakkoli! Ideálně dobrou známkou… A jsme u toho zase. Učiteli se nemusí jen zdát moje formulace odpovědi v testu a hned je problém, přestože látce rozumím. Až neuvěřitelně mě demotivuje, když strávím hodiny učením a pak se jen přehlédnu nebo se opět netrefím do nálady hodnotícího. Občas se naopak stane, že mi jde štěstí naproti a naopak dostanu dobrou známku, i když jsem se neučila. Pak se mi prostě už nechce o další písemce ani přemýšlet… Tento týden znova, měli jsme plánovaný test z chemie. Všechny poznámky jsem si několikrát barevně přepsala, večer jsem opakováním si otravovala spolubydlící, pár minut před písemkou jsem něco vysvětlovala kamarádovi. Nebyla jsem si úplně jistá nabytými znalostmi, o to víc mě ale překvapila obtížnost. Nenapsala jsem zdaleka všechno, ale papír jsem odevzdala s dobrým pocitem. A hle, pětka... O bod... Kdybych takhle ovládala půlku předmětů, které mám, dostala bych nejhůř dvojku.

Abychom se dostali dál od učení, napadá mě ještě cestování vlakem. S tím souvisí spolucestující, průvodčí a zpoždění, v horším případě výluky. Zkrátka to nebývá úplně ideální. Opět příklad, chvátám, odepřu si kupování věcí cestou, kamarády, které potkám, jen pozdravím… Pak přijdu na nádraží a vlak nikde. Když se ho dočkám a najdu si v něm místo, tak se rozjede. Jede, zastaví jen na několika zastávkách a já s tím nic neudělám. (Necítím se na použití bezpečnostní brzdy.) Můžu jen koukat ven a čekat na svoji zastávku. Jízdu vlakem zbožňuji jako nic a nikoho, ale trochu mě děsí ten pocit, že nemůžu nic dělat a jsem v jedoucím vlaku. Stalo se mi, že se vlak rozjel, já byla v tom novějším vagóně s hlášením. Už nikdy víc. Vítáme vás ve vlaku číslo xxx ze stanice, do stanice... blabla... Přejeme vám příjemnou jízdu. Vážně mi to vadí. Pořád dokola, otravný hlas... Nejednou se mi stalo, že ono hlášení oznamovalo zastávky a směr jízdy obráceně. Jela jsem správně, průvodčí se omlouval, ale chvíli jsem se smiřovala s tím, že prostě jedu na druhou stranu a nemůžu to ovlivnit.

S kamarádkou jsme si povídaly o tom, jaké jsme a jak nás vnímají ostatní. Jde o to, že pokud na někoho uděláte první dojem, těžko je pak přesvědčujete, že jste jiní. Jsem dost introvertní a asi mám danou i jakousi nenápadnost. Lhala bych, kdybych napsala, že si občas neužívám pocit, že nikoho nezajímám a můžu dělat cokoli. Na druhou stranu se mi stává, že přijdu k malé skupince lidí, na něco se zeptám a nic. Prostě mě nevidí, neslyší. Nedokážu spočítat, kolikrát do mě někdo vrazil. (Neúmyslně, doufám :D Jo, určitě, vždycky se strašně omlouvali… :D) Když oblíbený člověk vejde do třídy a řekne třeba trapný pozdrav jako" "Hi guys!", tak se skoro všichni včetně mě smějí. Kdybych něco takového řekla já, tak si toho většina nevšimne nebo to bude ignorovat a pár lidí zasměje, ale spíš jim budu připadat trapná, než vtipná. Naše osobnost se vyvine a už se špatně mění. A protože to tak vnímá, bylo by pro mě těžké se měnit. Zvykla jsem na své chování a doufám, že lidi okolo jsou na tom podobně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama