Dlouuuhatánský článek :)

16. října 2016 v 21:45 |  Deníček
Beru si noťas, přestože netuším, co budu psát. Moje myšlenky se neustále upínají k tomu, že nejde wifi a já se nedostanu k rozepsaným článkům. Nevěřím, že bych je dokončila a vydala, ale už ten pocit bezmoci mě ničí. Word naštěstí internet nepotřebuje a papír s tužkou to jistí, mám jich dost. Co si budeme povídat, psát se dá leckam.
Jestli to takhle půjde dál, budu se muset uchýlit k zodpovědnému přístupu k blogování. Přes týden psát dostatečně často na to, abych mohla o víkendu naplánovat vydání článků (ne víc než dvou) během týdne. Když se překonám a k něčemu podobnému se aspoň přiblížím, tak se tím budu hodně, hodně chlubit :D (EDIT: Zatím jsem od toho daleko… :D)
Návrat do školy po dvou týdnech není žádný med. (Jak já nesnáším používání takových přirovnání… ) Zatím mám nárok na pochvalu. Uvidím, jak se to vyvine během následujících pár dní, možná spíš týdnů.


Za rok a půl maturuju a bojím se už teď. Dělá mi problém učení velkých celků (jak by řekla naše milá matikářka) i samostatné mluvení. Což jsou pravděpodobně ty nejdůležitější věci. Minimálně v jazycích během hodin snad mluvím dost (pokrok nezaznamenán) a občas se naskytne i nějaké zkoušení… S učením to ale bude ještě horší. Dělá mi problém, když mám dvě náročnější písemky v jeden den. Představa, že se naučím na čtyři předměty látku (většinou) z celých čtyř let je pro mě nepředstavitelná.
Ha, už mám 229 slov! To je výhoda psaní ve wordu. Chybí mi ale ta stránka "Nový článek" ta dvě slova tvoří, stejně jako zbytek stránky, určitou atmosféru. Až teď dopíšu, nebudu moct kliknout na "Hned zveřejnit" a nevychutnám si ten pocit… Zní to kýčovitě?
Z chodby se ozývají kroky vychovatelky, asi obchází pokoje. Rozhlížím se po tom našem kutlochu… Za co by nám tak mohla vynadat? Nechám se překvapit, možná si to nechá až na ráno.
Možná to nebyla ona. Přemýšlím, kolik holek nosí podpatky…
Už to zavání proudem myšlenek a než se článek zvrhne, ráda bych se dostala k něčemu, co mu dá aspoň trochu smysl.
Saaakra, koukám na obrazovku a hlavou se mi honí všechno a nic. Už půjdu pomalu spát. Lehnu si, uvelebím se, zavřu oči a v tu chvíli mě napadne spousta témat… Pokud budu líná si šáhnout pro noťas nebo mobil, tak je proberu se spolubydlící a s trochou štěstí si aspoň nějaké zapamatuju.


Ujíždí mi vlak… Ne, pořád nesnáším přirovnání. Vážně jsem byla přesvědčená, že mi ujíždí vlak. Při přibíhání ke koleji se mi v hlavě honilo, kdy a jak jinak se dostanu domů. Nevěřím, že má na mě vliv počasí, ale všechno tomu nasvědčuje. Už to, že k vlaku jsem sotva popoběhla, vlastně mi v tu chvíli bylo jedno, jestli stihnu nastoupit. Podobný pocit jsem měla i ve škole při psaní testu. Ve chvíli kdy mi došlo, že tam prostě nic nevymyslím, jsem se uklidnila. Pokusy o napsání alespoň části byly marné. V klidu jsem přemýšlela, co budu dělat potom, co si dám k jídlu… Odevzdala jsem poloprázdný papír a počítám s pětkou. (EDIT: Mám 4/5! :D)
Nejsem flákač. Učím se. Ale když vím, že nic nevím, tak se přece nebudu stresovat :D Kdyby mi to došlo už v prváku… Byla jsem na tom fakt špatně. Učila jsem se celé dny a z některých předmětů přicházely jen čtyřky. Ztrácela jsem motivaci se učit. Časem jsem si zvykla a odhalila, co po nás učitelé chtějí.
Teď jsem si zvykla určovat si priority. Když je víc testů a zkoušení v jeden den, pokouším se o dlouhodobější přípravu. I tak si ale určím, co je pro mě důležitější, z čeho bude méně a z čeho více známek, kolik je učiva a podobně. Strašně moc samozřejmě udělá psychická stránka.
Zase píši a po dlouhé době i publikuji. Nezasloužím si potlesk? Alespoň malý? Ne? Dobře…
Píšu ve vlaku. Hlavně prázdné kupé je k této činnosti jako stvořené, k přemýšlení, třeba nad důležitostí nabíječky k notebooku. Poslední dobou mu dávám přednost, protože píši rychleji a stíhám sypat ven své myšlenky. Například teď se mi honí hlavou, že by bylo fajn vyfotit krajinu, kterou míjím. Výsledkem by byl spíš obrázek vhodný do reklamy na mycí prostředek s nápisem PŘEDTÍM.
Jen tak mimo téma. Jako malá, když jsem sotva znala písmenka, ale zabloudila jsem k počítači, připadalo mi vtipné psát třeba ZZZZZZZZZZZZZZZZZZ Když se zakoukáte, snad uvidíte kolej. U mě tento pocit umocňuje fakt, že stále sedím ve vlaku… Samozřejmě jsem delší dobu držela i další písmenka, ale ty už nezapadají k nádraží. UUUUUUUUUUUUUUTTTTTTTTTTTTTTTTTTTHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH EEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEENNNNNNNNNNMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Ne, nefunguje to :D


Učení ve vlaku má své kouzlo, stejně jako čtení, spaní i povídání si… Ve vlaku je totiž výjimečné snad úplně všechno. Jo, mohla bych si číst knížku, podívat se na chemii nebo jen tak koukat z okna. Všechno by mě bavilo a za přečtení chemie bych se na sebe zítra během testu určitě nezlobila.
Chci ale využít tu správnou náladu ke psaní. V momentě, kdy vyšlu podobnou myšlenku z hlavy nebo dokonce z pusy, opouští mě múza. Už jsem si všimla, že není dobré o blogu mluvit v reálu a nějak moc nad tím přemýšlet. Ráda bych to úplně oddělila.
Už kdysi mi bylo doporučeno dělat odstavce a vyhýbat se častým třem tečkám na koncích vět. Chtěla bych zjistit, jestli to vážně pomáhá. Jaký vliv má na člověka nedokončená věta-myšlenka a jestli to ovlivní ty tři tečky…
Čas ve vlaku utíká rychle. Skoro stejně rychle jako čas o víkendu, asi se bavím… Psychologie bude fakt zajímavá věda. Sama to nemůžu posoudit, nikdy dřív mě nezaujala a učitel ZSV mi nedal příležitost nahlédnout jí pod pokličku. S ubíháním času je to každopádně zajímavé. Už proto, že je blbost ho hodnotit zpětně. Je jasné, že ve 4 odpoledne, když půjdu ze školy, řeknu, že to uteklo, přestože jsem pár hodin umírala nudou Nebo ne? :D
Zahrávám si s myšlenkou, že na blog hodím několik podobných náhodných výžblebtů. Nemají hlavu ani patu a o pointu ani nezavadily, ale zajímá mě, jestli na ně někdo zareaguje. Za dva týdny, během kterých jsem nic nezveřejnila, byla tabulka návštěv plná nul. Což rozhodně nepotěší žádného blogera (jestli se tak můžu nazývat), ale zarazilo mě, že nuly tam byly, i když mi někdo napsal komentář nebo jsem na přehledu jasně viděla, že pár návštěv u mě prostě bylo… :D Jestli tam ta ošklivá čísla budou napořád, tak si zakládá nový blog! :D
Jdu kouknout na tu chemii… Ano, kouknout, tím to skončí :D A možná ani nezačne, protože se blížím do cílové stanice :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ortie Ortie | Web | 16. října 2016 v 22:04 | Reagovat

S těma nulama to tak taky mám, a přitom mi na blogu třeba přibude komentář, asi mají nějakou chybu.
Jinak zajímavé čtení, taky někdy vypisuji jen tak nazdařbůh proud myšlenek, ale u mě to není tak dobré. :D

2 lennyspis lennyspis | E-mail | Web | 17. října 2016 v 14:20 | Reagovat

[1]: Né, to s těma nulama jsem nechtěla slyšet-přečíst :D
Díky moc, já si čtení snad užiju až to někdy najdu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama