Říjen 2016

O Esperantu podruhé

29. října 2016 v 17:51 Zamyšlení
Zdárně pokračuji v učení Esperanta a tak se podělím o nové poznatky. Přestože už ho chvílemi přestávám považovat za lehký jazyk bez výjimek, tak se do něj zamilovávám čím dál víc.

Samozřejmě se kromě slovíček a gramatiky snažím dozvědět i něco o kultuře, historii nebo ostatních lidech, kteří mají stejný koníček. U toho často narážím i na negativní slova a narážky.

Uznávám, že Esperanto není bezchybné, ale nelíbí se mi nesmyslná zaujatost vůči Esperantistům. Například:
  • Esperanto není reálný jazyk
Ano, je to uměle vytvořený jazyk. Což z něj podle mě dělá jeden z mála jazyků, který je určený k tomu, aby se ho někdo učil. Byl k tomu vytvořen.
  • Není úředním jazykem žádného státu
Ano, není oficiálním jazykem žádného státu. To je na něm přece super, nikdo si ho nemůže přivlastnit, nikdo není výš než ostatní. Když všichni mluví angličtinou, rodilí mluvčí se často chovají povrchně.

Život bez čichu

27. října 2016 v 15:11 | Lenny
Je to tak, nemám čich, prostě jsem jím nebyla obdařena. Plyne z toho pár problémů, o kterých se rozepíši dál. Celkově bych ale řekla, že mě to moc neomezuje. Už proto, že jsem nikdy neměla možnost zjistit, jaké je cítit pachy a vůně. Strašně mě baví reakce lidí v okolí, když jim řeknu, že necítím. "Jakože vůbec nic? Jak můžeš žít? To je drsný!"
Dochází k tomu, třeba když chtějí poradit s výběrem kosmetiky. V tom případě odhaduji podle barvy. Nebo se chlubí, jak něco voní, třeba jídlo... Kdyby mi radši dali ochutnat! :D
Kamarádka, která to ví už dlouho na sebe bývá naštvaná, protože často zapomíná a ptá se: "Hej ty jo, cítíš to?" Já se jen usměji. Vůbec mi to nevadí a vždycky jí řeknu, že o nic nejde. Vtipné je, že se většinou na něco podobného ptá jen mě a nikoho jiného.

Honza Mikulka

25. října 2016 v 19:40 | Lenny |  Inspirativní lidé
Kdyby měla rubrika nějaký podtitulek, tak ho právě tento člověk vystihuje doslova. Jsem nadšená, že se můžu podělit o můj názor na něj a následně i o radost z jeho videí. Zároveň mi ale dochází, že o něm vlastně moc nevím, přestože je celkem otevřený :)

Na svět se směje už 25 let. Bydlí v Praze, ale poslední dobou tam moc nebyl kvůli dobrodružstvím, o která se tak rád dělí prostřednictvím videí.



Vidíme všichni stejné barvy?

22. října 2016 v 19:36 Témata týdne
Předem chci upozornit, že nejde o vědecký článek, jen zamyšlení. Upřímně, nechtělo se mi nic zjišťovat :)

Už dříve jsme s kamarádkou diskutovaly o tom, že možná každý vnímáme barvy jinak a prostě se je každý naučil pojmenovat.

Vybavuji si, když jsme si hráli s malým, asi čtyřletým bratránkem. Bylo potřeba používat základní barvy, které ovládal, ale když někdo řekl červená, nebyl si úplně jistý, červenou si pamatoval podle auta jeho rodičů. V tu chvíli mi to nepřišlo divné, říkala jsem si, že je ještě hloupý :D Zpětně přemýšlím nad příčinou.

Je pátek!

21. října 2016 v 19:26 Deníček
Potřebuji si to ujasnit. Vážně jsou za dva měsíce Vánoce? Vážně už se blíží čtvrtletí? Takže jsem vážně až tak mimo?
Orientace v čase mi fakt dělá problém. Když nevím, co je za den nebo přesný datum, nevidím na tom nic zvláštního a stává se to leckomu. U mě jsou i horší případy. Třeba jednou při procházení městem a zahlédnutí zimních kabátů jsem si řekla: "Jo, jasně, na jaře se vždycky vyprodávají zbytky…" Uvědomění si té blbosti na sebe nenechalo dlouho čekat a mám co říkat jako perličku kamarádům.
Nemůžete se divit, že mě to trochu děsí. Lidé se ptají na plány i několik měsíců, ne-li let dopředu a já nevím ani co budu dělat zítra. Mimochodem, zase jedu vlakem, tu máte fotku :D



Dlouuuhatánský článek :)

16. října 2016 v 21:45 Deníček
Beru si noťas, přestože netuším, co budu psát. Moje myšlenky se neustále upínají k tomu, že nejde wifi a já se nedostanu k rozepsaným článkům. Nevěřím, že bych je dokončila a vydala, ale už ten pocit bezmoci mě ničí. Word naštěstí internet nepotřebuje a papír s tužkou to jistí, mám jich dost. Co si budeme povídat, psát se dá leckam.
Jestli to takhle půjde dál, budu se muset uchýlit k zodpovědnému přístupu k blogování. Přes týden psát dostatečně často na to, abych mohla o víkendu naplánovat vydání článků (ne víc než dvou) během týdne. Když se překonám a k něčemu podobnému se aspoň přiblížím, tak se tím budu hodně, hodně chlubit :D (EDIT: Zatím jsem od toho daleko… :D)
Návrat do školy po dvou týdnech není žádný med. (Jak já nesnáším používání takových přirovnání… ) Zatím mám nárok na pochvalu. Uvidím, jak se to vyvine během následujících pár dní, možná spíš týdnů.