Jsem ztracená

1. září 2016 v 19:06 | Lenny |  Témata týdne
Nebývám ztracená nějak často, spíš dlouhodobě a hlavně ve svých myšlenkách a ve světě obecně. O pokrok ani tak nejde, protože jsem se asi narodila ve správnou dobu a přizpůsobila se. Dětství jsem prožila ideální, s většinou času stráveného venku. K internetu jsem se dostala v ideálním věku a tak nemám problém s moderními vymoženostmi.

Ty samozřejmě využívám až moc. A napadá mě, že od té doby čas plyne mnohem rychleji. U počítače a na mobilu utíkají minuty a hodiny rychle, tím pádem i dny a měsíce… Výsledkem je, že když se mě někdo zeptá na věk, odpověď zní "čtr… ššš… sedmnáct". Prostě mám zafixované, že jsem mladší. Někdy se tak samozřejmě i chovám, hlavně s kamarádkami a dobrou náladou. Když jsem unavená nebo třeba po dlouhém dni ve škole se můžu jenom smát. Což se mi jeví jako mnohem lepší než pláč a stres, přestože mohu působit hloupě a dětinsky.

Na druhou stranu umím být i dost zodpovědná. Zvládám řešit problémy a postarám se o sebe. Pořád se ale nedokážu smířit s tím, jak dlouho už tady žiji a že jsem pořád (ještě) nic neudělala. Zdá se mi nepřirozené, že mi někteří lidé vykají. Ve škole jde jen o pár učitelů a beru to, jde o formálnost. V obchodech často váhají, sama nevím, jestli vůbec existuje nějaká alespoň nepsaná hranice. Asi je to dost individuální a záleží i na chování. Bývám v šoku, když mi malé dítě řekne "Dobrý den". Jen tak, když jdu po ulici, aniž bych se dala do řeči s někým, kdo jde s ním. Ty slušně vychované asi cítí potřebu zdravit každého, ale na mě jejich snaha nepůsobí úplně pozitivně. Pousměji se, ale pak si uvědomím, že mě mohou vnímat jako dospělou...

Pár mých kamarádů bude brzy maturovat. Mě tato zkouška dospělosti čeká až za rok, ale blíží se, o tom nepochybuji. Věřím, že ji zvládnu, ale vždy jsem na maturanty koukala jako na dospělé, rozumné a soběstačné, na to se prostě necítím.

Navíc se učím řídit a za půl roku už možná budu dělat řidičák. Jízda autem mě velmi zaujala, více o ní si můžete přečíst TADY :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anett Anett | E-mail | Web | 2. září 2016 v 9:35 | Reagovat

Mně je už 23 a cítím se někdy stále na patnáct. :-D Jednou se mě ptala jedna paní, kolik mi je a já chtěla říct osmnáct, i když mi dávno bylo přes dvacet. Čím starší jsi, tím rychleji čas utíká. A s tím tykáním... radši vykání, než tykání, připadám si pak jako nějaký fakan... :-D

2 lennyspis lennyspis | E-mail | Web | 2. září 2016 v 10:48 | Reagovat

[1]: Takže už to bude jenom horší? :-D
Mně asi nevadí ani tykání ani vykání, uvědomuju si, že jsem na hraně a lidi váhají... :-)

3 Anett Anett | E-mail | Web | 2. září 2016 v 16:09 | Reagovat

[2]:To né, to já jsem asi jenom výjimka, protože stále vypadám na patnáct. :-D Ono taky podle toho kdo tě osloví, ale v obhodě nebo venku a úplně cizí osoba, tak určitě vykání. V práci zase jak u koho no.. :-) Ale za pár let takový kraviny ani řešit nebudeš. :-) PS: A snad nevadí teda, že tykám.. :-D

4 Cecílie Cecílie | Web | 4. září 2016 v 19:35 | Reagovat

Měla jsem úplně stejné pocity, když mě na střední začaly děti od nás ze vsi zdravit dobrý den. Ale zvykla jsem si. Nakonec je to od nich pěkné, že zdraví. Maturita s dospělostí moc nesouvisí, všechno má svůj čas. Někdo dospěje dříve někdo později.

5 lennyspis lennyspis | E-mail | Web | 4. září 2016 v 20:26 | Reagovat

[3]: Já taky vypadám mladší :D S tím tykáním nevím, nějaká úcta by nebyla? :D :D :D

[4]: Taky si myslím, že je lepší, aby zdravily takhle než vůbec :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama