Září 2016

Písničkářství

30. září 2016 v 17:26 | Lenny |  Zamyšlení
Možná jediná činnost, které se věnuji prakticky neustále a nijak si jí nevyčítám je poslech hudby. Přiznávám, že jsem se nad spoustou textů oblíbených písniček ani nezamyslela. Buď se zamiluji do nějaké části, která mi připomíná nějakou vzpomínku nebomě zaujme hudba. Někdy mi stačí jen ta atmosféra a nepídím se po tom, co chtěl autor sdělit.

Což platí například u Passengera. Po X poslechnutích si text zapamatuji i kdybych nechtěla a aspoň tuším, o čem je, ale strašně obdivuji jeho hlas, rýmy, hru na kytaru a již zmíněnou atmosféru. Je možné, že bych ho poslouchala i kdyby zpíval ázerbajdžánsky. Má v sobě nějaké kouzlo :)
Pravdou je, že když už začnu nějaký text analyzovat, rozhodně nelituji. Každý zná Let her go, tam není o geniální myšlence ani pochyb. Zkuste se ale zaposlouchat do Holes, All the little lights, Riding to New York nebo třeba Fear of fear.

Nedokážu vyjádřit, jak často slýchávám od mých vrstevníků odpověď "Poslouchám muziku" na otázku "Co rád děláš ve svém volném čase?" Proto můžu s klidným svědomím napsat, že hudba a text k sobě už neodmyslitelně patří. A jejich prolínání si nejvíce užívám u písničkářů. Kdybych měla to štěstí a uměla zpívat, ráda bych se k nim přidala :D

O ničem?

28. září 2016 v 16:30 Deníček
Mám ráda mnohými nenáviděný stereotyp a už tak půl roku se pokouším o jeho zavedení. Škola to do jisté míry dělá za mě, jenže tu, stejně jako o prázdninách, teď nemám a tak jen prokrastinuji. Čeká mě ještě téměř týden nicnedělání, které se mi snad podaří nějak proměnit v cokoli produktivnějšího. Pro absenci ve škole jsem vychytala celkem slušné období, snad toho tolik nezameškám a měla bych stihnout se toho co nejvíce doučit. Podařilo se mi sehnat poznámky na dopsání, tak jsem na sebe zvědavá.

Neovládám vlastní myšlenky

11. září 2016 v 11:03 Témata týdne
Průběžně zjišťuji, že mé myšlenky mají nade mnou až moc velkou moc.

Abych začala pozitivně, líbí se mi moje schopnost zamilovat se do knížky ještě než ji otevřu a nic o ní nevím. Je jedno jestli ji zahlédnu nebo vím, že bych ji měla přečíst. Podvědomně si řeknu, že bude fajn a její čtení si užívám. To mi dost ulehčuje povinnou četbu. Většinou se nemusím přemlouvat ke čtení a na každé knížce, i té nudné, si dokáži najít něco, co se mi líbí.

Poslední dobou dělám různé věci aniž bych nad nimi přemýšlela. Už asi půl roku bych doma nedokázala přežít bez sluchátek.

O článku, počítadle, škole a budoucnosti

10. září 2016 v 20:01 Deníček
Po náročném týdnu ve škole jedu vlakem domů. Samozřejmě jsem unavená, to bych nebyla já :) Naštěstí jde o spíše příjemný pocit, že jsem ze sebe něco vydala a něco udělala a rozhodně se nedá říct, že bych byla úplně vyčerpaná.

Pravdou zůstává, že jsem sem nezavítala už delší dobu. Mám omezené možnosti, nejen časové, ale i co se týče internetu. Oba tyto problémy se snažím řešit. Kvůli začátku školy jsem si pár dní na blog ani nevzpomněla. Ano, stydím se. Už proto, že jsem podobné věty u ostatních blogerů nikdy moc nechápala :) Říkala jsem si, že když někoho psaní baví, tak si čas najde vždycky. Občas to ale vážně nejde.

Každopádně po dnešním miniifarktu mám opět novou chuť do psaní. Konečně jsem se totiž dostala na internet, koukla na blog a spatřila obrovské číslo ve statistikách. První myšlenky směřovaly k tomu, že se mi tu zase procházeli roboti, ale pak jsem si všimla komentářů. Jejich počet odpovídal tomu, že můj článek (ODKAZ) opravdu četlo hodně lidí a patrně se dostal na hlavní stránku. Všechny komentáře jsou pozitivní a jako vždy mě potěšily. Z čeho ale radost nemám je fakt, že jsem tu "událost" propásla. Minulé a zároveň první zveřejnění mého článku (ODKAZ) jsem si uchovala alespoň pomocí printscreenu. A ikdyž mi obrázek bude časem připadat jen vtipný a zbytečný, v tu chvíli jsem byla šťastná a stejný pocit přeji každému :) Je super, že někdo čte moje výžblebty, ale když mojí práci vážně někdo ocení... :)

Podobné tématické články píši moc ráda, dohledávám si kvůli nim informace, o které se pak ráda podělím. Bohužel nejsem s článkem o BucketListFamily úplně spokojená. Což bych asi neměla psát a ani nevím, co mi vadí. Patrně tam je všechno, co by mělo a přijde mi zajímavé, ale tahle rodinka by si zasloužila něco víc.

V pondělí se chystám dát na blog počítadlo návštěvnosti. Ten datum vychází na půl roku od založení blogu a zveřejnění prvního článku. Líbí se mi myšlenka Malého prince, že čísla jsou jen pro dospělé. Děti si všímají důležitých věcí… Já i přesto chci nějakou spolehlivější statistiku návštěvnosti, navíc mě ten obdélníček bude i trochu motivovat, abych více vydávala články. Možná tam moc dlouho nevydrží, protože mě čísla trošku děsí a asi si nechci představovat ten počet lidí. Uvidíme, sami poznáte :)

Jsem ve třeťáku na gymplu a nevím, co k tomu konstatování dodat, přijde mi to dost vystihující :D Jako každý rok se mi i tento zdá hodně náročný. Učitelé toho na nás už stihli nahrnout hodně a máme naplánované testy na příští týden. Když se v myšlenkách vrátím zpět, tak o prváku mluvili všichni jako o obtížném, už kvůli tolika novým věcem jako prostředí, spolužáci nebo přístup, druhák se mi zpětně zase tak strašný nezdá. Za to od třeťáku jsem očekávala velkou změnu. Každý jsme si zvolili semináře z předmětů, které nás zajímají. Z toho by podle mě mělo vyplývat, že se budu soustředit hlavně na ně... Ve skutečnosti ale více času padne hlavně na matiku a chemii, abych vůbec prošla do "maturitního ročníku", jak příští rok učitelé nadšeně nazývají.
Na gymplu vadí, že se musíte učit všechno. Pravda, "musíte" je silné slovo, ale já prostě čtyřky nechci :) Jde mi o to, že na zajímavé předměty nemám čas kvůli těm otravným. Hodně s tím souvisí i fakt, že naše škola je více zaměřená přírodovědně. Asi ne oficiálně, ale učitelé na tyto předměty jsou mnohem náročnější a důslednější. Oproti tomu učitelé na humanitní předměty jsou většinou pohodáři a dá se s nimi i mluvit. Nevýhodou je, že toho například v češtině nebo dějepisu neprobereme ani zdaleka tolik, jako v biologii a fyzice... Nejen já mám pak samostudium skoro všech předmětů, z některých je toho strašně moc a snažím se je pochopit a z některých zase málo.
Díky tomuto jemnému rozhořčení jsem ztratila nit a nevím, k čemu jsem se vlastně chtěla dostat. Tak mi napište, jak začátek školního roku vnímáte vy :)



Lenny

Jsem ztracená

1. září 2016 v 19:06 | Lenny |  Témata týdne
Nebývám ztracená nějak často, spíš dlouhodobě a hlavně ve svých myšlenkách a ve světě obecně. O pokrok ani tak nejde, protože jsem se asi narodila ve správnou dobu a přizpůsobila se. Dětství jsem prožila ideální, s většinou času stráveného venku. K internetu jsem se dostala v ideálním věku a tak nemám problém s moderními vymoženostmi.

Ty samozřejmě využívám až moc. A napadá mě, že od té doby čas plyne mnohem rychleji. U počítače a na mobilu utíkají minuty a hodiny rychle, tím pádem i dny a měsíce… Výsledkem je, že když se mě někdo zeptá na věk, odpověď zní "čtr… ššš… sedmnáct". Prostě mám zafixované, že jsem mladší. Někdy se tak samozřejmě i chovám, hlavně s kamarádkami a dobrou náladou. Když jsem unavená nebo třeba po dlouhém dni ve škole se můžu jenom smát. Což se mi jeví jako mnohem lepší než pláč a stres, přestože mohu působit hloupě a dětinsky.

Na druhou stranu umím být i dost zodpovědná. Zvládám řešit problémy a postarám se o sebe. Pořád se ale nedokážu smířit s tím, jak dlouho už tady žiji a že jsem pořád (ještě) nic neudělala. Zdá se mi nepřirozené, že mi někteří lidé vykají. Ve škole jde jen o pár učitelů a beru to, jde o formálnost. V obchodech často váhají, sama nevím, jestli vůbec existuje nějaká alespoň nepsaná hranice. Asi je to dost individuální a záleží i na chování. Bývám v šoku, když mi malé dítě řekne "Dobrý den". Jen tak, když jdu po ulici, aniž bych se dala do řeči s někým, kdo jde s ním. Ty slušně vychované asi cítí potřebu zdravit každého, ale na mě jejich snaha nepůsobí úplně pozitivně. Pousměji se, ale pak si uvědomím, že mě mohou vnímat jako dospělou...

Pár mých kamarádů bude brzy maturovat. Mě tato zkouška dospělosti čeká až za rok, ale blíží se, o tom nepochybuji. Věřím, že ji zvládnu, ale vždy jsem na maturanty koukala jako na dospělé, rozumné a soběstačné, na to se prostě necítím.

Navíc se učím řídit a za půl roku už možná budu dělat řidičák. Jízda autem mě velmi zaujala, více o ní si můžete přečíst TADY :)