Ona - přerušeno

3. července 2016 v 12:00 |  Příběh
Po třech měsících psaní příběhu na pokračování, tuto činnost pozastavuji. Dala jsem všechny části dohromady a trochu je upravila. Kdo to celé přečte a napíše komentář je největší týpek! :)


Vyrazila, pozvání do čajovny se přece neodmítá, ani když je od tak zvláštní holky. Přesně tak, posedí tam dvě hodinky a pak může konečně po týdnu odjet domů, nádraží je přece hned vedle. Jen se na to nějak připravit, Jarmilu vždycky viděla s lidmi, kteří vypadají, jakože jsou v čajovně jako doma, takže to tam asi taky zná. A co si vezme za čaj...
V tu chvíli už viděla Jarmilu, nechá to být, uvidí na místě. Jarmila jako vždycky spíš poskakovala, než šla, viditelně natěšená. No bude to ještě zajímavé, pomyslela si.

"Počkej, takže to myslíš vážně?" zeptala se se zájmem.
"Jo jo, jen to neříkám každýmu. Sakra kde je s tim čajem?" Jarmile se povedlo převést hovor na jiné téma.
"Ve škole jsme nějak narazili na občanky, asi je hromadně ztratíme, protože ty fotky jsou fakt děsný."
"Tak, tady to máte, irský krém a šangrila, dáte se ještě něco?" zeptal se mladý, pohledný majitel čajovny po tom, co přinesl konvičky s čajem.
"Ne, děkujem, kdyžtak zazvoníme" usmála se a pohledem upozornila na zvoneček.
Ještě ani neodešel a Jarmila hned spustila: "Jak se sakra takovej fešák dostal k vaření čajů?"
"Nemůžeš aspoň počkat až odejde?" smála se.

Nakonec byla se setkáním spokojená a cestou na nádraží v duchu hodnotila, jak to všechno probíhalo. Ve vlaku jí bylo do breku, sice je fajn jet domů, ale na intru si to s kámoškama taky užívá... Jenže nic takového doma říct nemůže "Hele mami, víš, já to mám radši na intru než doma." To vážně ne… Snad víkend uteče rychle.
Raději si otevřela knížku, což byl jen krycí manévr, aby mohla pozorovat spolucestujícího. Cítila se trapně, že na něj tak kouká, ale nemohla si pomoct.
Usnula. Trhla sebou, on se na ní usmál! Viditelně pobaven. "Sakra, tohle se nemělo stát, hezkej kluk mě nesmí vidět spát, co když jsem chrápala, mluvila nebo něco horšího" proklínala se, že usnula, měla by si dávat větší pozor.
Cestou od vlakového nádraží se cítila jako velký dobrodruh, s krosnou na zádech a větrem ve vlasech. Doma proběhlo rádoby srdceryvné setkání dcery s rodiči a bratrem. Jediný malý bráška měl upřímnou radost.
Odhodila batoh, převlékla se, vzala si bloček, obula běžecké boty a vyrazila. Často takhle běhává někam do lesů, když už je unavená, lehne si, chvilku odpočívá a pak píše. Seděla na větvi velkého stromu u rybníka, poslouchala zpívající ptáky a snažila se užívat si klid. Najednou uslyšela praskání, "Aj, je zle, možná bych vážně měla..."

Myšlenku nedokončila, probudila se v posteli, byla sobota, půl desáté. Všechno jí bolelo a měla obvázané pravé koleno. Netušila, co se stalo. Šla do kuchyně pro něco k jídlu, všichni jí kývli na pozdrav jakoby nic.
""Jak dlouho jsem doma?" zeptala se zbytku rodinky u stolu.
"Přijela jsi včera v pět jako každý pátek, co je to za otázky?" Táta evidentně neměl dobrou náladu, nikdo jiný si nevyjádřil.
"Takže jsem od té doby doma...?"
"Samozřejmě" Mamka vypadala znepokojeně "Jsi pila nebo co?"
Byla strašně unavená, vzala si pití a šla do postele. Zmatená stále přemýšlela, jestli vážně něco neměla. Ale pamatovala si, že šla běhat, potom tu větev... Jenže cesta zpátky domů a do postele ve vzpomínkách nebyly. Zase usnula.

Spaním strávila celý víkend, ani nejedla, nebyla venku. Sama sebou byla opět až ve vlaku. Příliš nepřemýšlela nad uplynulými událostmi. Ne že by ji nezajímalo, co se stalo. Spíš vážně nevěděla, co to bylo a nechtěla se tím trápit, třeba jednou přijde správný čas a dozví se vše, co má.
V kupé byla s dalšími třemi lidmi, psem a fretkou v kleci. Na její vkus to bylo hodně, a proto byla celkem nepříjemná i na kamarádku, které psala zprávu.
Konečně vlak zastavil v její cílové stanici a ona se vydala na cestu pěšky na internát, někdy jezdívá MHD, ale tentokrát ho nestihla. Možná to mělo i svůj důvod, konečně byla vážně jen sama se sebou. A tak šla, šťastná, přestože pršelo a zítra jí čekalo vyučování.
Když přišla na pokoj, uvědomila si, že si nepamatuje nic z celé cesty, jen jak přecházela přes cestu a že viděla sanitku, to je všechno. Celkem jí děsilo, že si nemůže vzpomenout, o čem přemýšlela nebo co se dělo.
Vybalila se věci a šla o dvě patra níž, lákalo ji tam staré piano. Nehrálo úplně čistě a některé klávesy prostě nefungovaly, ale stejně měla z hraní radost…

"Tak snad už do postele, ne?" ozvalo se ode dveří.
"Zase protivná, nepřející vychna" pomyslela si.
Nahlas neřekla nic, vzala si klíče a šla na pokoj. Všimla si, že už je půl jedenácté.
"Co se to se mnou sakra děje?" řekla už nahlas. Ve dveřích byla zase vychovatelka: "To by mě taky zajímalo! Koukej spát a běda jestli ještě budu muset přijít a ty nebudeš spát!"
Nevěděla, co na to říct, a tak si lehla. V hlavě jí běhalo snad úplně všechno a nedokázala to ovlivnit…

Další den byl jako každý jiný, všechny naplánované testy samozřejmě proběhly, uskutečnilo se i přepadové zkoušení. Koho to asi tak mohlo potkat. Právě probíranou látku celkem ovládala, ale před celou třídou mluvit? Byla rudá snad úplně všude, cítila, jak jí v hlavě tepe krev a strašně se jí klepal hlas. Odešla se známkou 2-. Učitel jí tak, podle jeho slov, ohodnotil kvůli nejistému projevu.
""To dává smysl no…" pronesla cestou do lavice, snad ne dostatečně nahlas. Snažila se zůstat pozitivní, řekla si, že má aspoň na pár měsíců, možná do konce roku klid od zkoušení. Oběd jí chutnal, jídlo ve škole přece není špatné, co všichni mají?

Další dni ve škole se v ní něco zlomilo, asi hned po tom zkoušení, najednou byla mnohem pozitivnější.
I přesto se jí během několika dnů opakoval zvláštní pocit, že jí vypadávají krátkodobé vzpomínky. Buď se vážně nic důležitého neděje a tudíž není důvod si všechno pamatovat nebo… Neví, sakra, vážně neví…

Dny splývaly, o víkendech se dělo stále to stejné. Až jednou v neděli večer jela na intr… Vybrala si pozdější spoj, prostě se jí nechtělo tam být příliš brzo a nic moc jí tam netáhlo. Koukala z okénka, vlak zrovna projížděl lesem. Mezi stromy viděla neobvyklé pohyby, možná nějaká stvoření. Srdce jí bušilo, snažila se sama sobě namluvit, že o nic nejde, mohla to být zvířata nebo vůbec nic… Nedařilo se, zavřela oči, snažila se uklidnit, ale stále zrychleně dýchala. To všechno před krásným klukem, byla si jistá, že už spolu někdy jeli, tentokrát si ale on přisedl k ní.

Koukal na ni trochu vyděšeně, nevěděla, co s tím a tak prostě začala mluvit: "Vystupuju za dvě zastávky, kdy ty?"
"Vážně? Já taky, už se fakt těším ven, až se normálně projdu."
"Jak to myslíš?"
"No, vyjížděl jsem už ráno o půl devátý" smál se unaveně.
"Jáj, to takhle pravidelně trávíš celou neděli ve vlaku?"
"Dost často, ale občas mám štěstí na milou spolucestující" mrkl na ni, ona byla úplně rudá, určitě. Teprve teď si uvědomila, jak přirozeně mluvila a nepoznávala se, normálně vůbec nezvládá plynule mluvit, už vůbec ne s někým, kdo se jí líbí.

"Tak jsme se dočkali" začal se pomalu oblékat.
Ona se rychle vzpamatovala, rychle vzala všechny své věci a šli společně z kupé. Když přicházeli ke dveřím, ještě za jízdy, byla vděčná, že nemusí otevírat dveře vlaku, ne vždycky se jí to povede.
"Můj domov na pár měsíců" řekl, zatímco se zhluboka nadechoval a rozhlížel po okolí.
"Pár měsíců? Co potom?" nechápala, jak to myslí.
"Možná mise, ale ještě to není jistý" Až teď si všimla jeho baťohu, vojenského baťohu.
"Takže vojáček, jo?" usmála se možná trochu dětinsky a zastyděla se za to.
"Vojenský doktor," řekl klidně.
Stáli na přechodu, takže naštěstí měla chvilku na vzpamatování se, v hlavě počítala, kolik mu může být. Musel přece studovat, ale vypadá dost mladě...
"A děláš to rád?" snažila se zjistit víc.
"Rozhodně! Je to zajímavý ikdyž někdy i dost drsný..." na chvilku se odmlčel, asi se mu vybavily zlé vzpomínky.
"Vždycky jsem takové lidi obdivovala" snažila se ho povzbudit. Trochu nuceně se na ni usmál. Míjeli obchody, koukali do výloh a oba se snažili najít nějaké téma. Prošli kolem její školy.
"Už zejta, tenhle ústav" zasmála se.
"Fakt? Tam bych měl mít besedu, asi za měs..." nestihl doříct větu, protože ho přerušila.
"Super!" vyjekla až moc nadšeně. "Konečně něco zajímavýho. Bude to o předchozích misích?"
Viditelně ho její zájem potěšil: "Vlastně to bude teprve moje druhá akce, poprvé sem byl na základce a nedalo se mluvit úplně narovinu a od hloubky. Teď to teda snad bude lepší"
"Jo, určitě" už se trochu uklidnila.
Zastavil se! "Hele, tady už bydlim, chceš někam doprovodit?"
"Emm, vlastně ani ne, ale děkuju"
"Já taky, za fajn pokec" Zamilovala se do jeho úsměvu...
"Ahoj"
"Ahoj"
Ani nevěděla jak a už ležela v posteli, rekapitulovala si dnešní zážitek: "Dobře, ten konec byl trapnej, já jsem byla trapná... Měla jsem spíš..."

Vzbudila se ráno ve čtyři a nemohla spát, jediné, co jí napadlo, že by mohla dělat, bylo navštívit Jarmilu. Naštěstí je takhle brzo vzhůru každý den. A tak šla, všude bylo zhasnuto, pravděpodobně spali i vychovatelé. Sešla o patro níže, hledala dveře číslo 18. Pohybovala se pomalu a potichu, s rukama nataženýma před sebou, jestli jí někdo viděl, musel se smát. Jemně zaťukala a vešla... Do prázdného pokoje, po Jarmile nebylo ani památky, postel ustlaná, cestovní taška nikde, uklizeno. Byla zmatená, sedla si na postel a čekala, ani nevěděla na co. Přemýšlela na posledním rozhovorem s Jarmilou...

"Tohle už nikdy nedělej!" škubla sebou.
Jarmila stála přímo před ní: "Jen tak mi vlízt do pokoje?!" vypadala naštvaně, to je u ní dost neobvyklé.
"Já-já jsesem nevěděla, že tu nebudeš a a pak..." Koktala, nemohla se vzpamatovat.
"Jé, co děláš?" smála se Jarmila, "Byla jsem s i jen namočit hadr" už se usmívala.
"A kde máš tašku a to už sis stihla ustlat?" pořád jí nebylo úplně jasné co se děje.
"Snažím se hrát na slušňačku, budu chtít delší vycházky" usmála se šibalsky.
"Áá, takhle ty," už jí to docházelo.
"To bych do tebe neřekla, že se necháš takhle ovlivňovat" pošťuchovala ji.
"Ani ne tak vychovatelema, jako spíš klukama..."
"Tím hůř," smála se, "Ale kvůli čemu jsem přišla..."
"Povídej, přeháněj," vypadalo to, jak by se vážně zajímala, co jí trápí.
"Asi měsíc se mi dějou zvláštní věci a posledních pár dní už je to fakt extrém…"

Od Jarmily neodcházela úplně spokojená, protože stále měla hlavu plnou otázek, ale rozhodně byla klidnější. Prostě na to nebudu tolik myslet, říkala si...
Připravila se do školy, zopakovala si slovíčka z angličtiny na dnešní test a cestou na snídani se stihla pohádat s vychovatelem. Po té "výměně názorů" pak přemýšlela, jestli jí vadí jeho chování a názory nebo to jak je slizký.
Dojedla, nikdo už v jídelně nebyl, jen kuchařka ji celkem mile upozornila na to, kolik je hodin. Z intru tedy vyběhla, aby případní přihlížející byli spokojení, že do školy chvátá. Zaujal ji ani ne tak chlapík před ní jako jeho zvláštní, možná povědomá chůze. Přeci jen znova popoběhla, byla od něj už jen kousek, když ho poznala. Byl to ten chlapík z vlaku. Rozhodla se, že radši zpomalí, připadalo jí trapné se s ním bavit hned další den. Mezitím se ale stihl otočit on, poznal ji, pozdravil a usmál se tak, jak to umí jen on. Visela mu na rtech, zatímco se jí on snažil sdělit celkem zajímavou informaci. Chystá se do školy jít s ní, protože musí domluvit nějaké podrobnosti ohledně jeho přednášky.
Všiml si jejího "zájmu" a zeptal se: "Víš, o čem jsem teď mluvil?" bral to s humorem.
Přihlouple se usmála: "Že... emm... někam jdeš?"
"Trefa!" její nejistota ho pobavila, "Asi bychom měli zrychlit, abychom to nestihli..."
"Jojo," kývla na souhlas, "Hele neměl bys večer čas?" zeptala se nesměle.
"Zase přijede Heduš viď?"
"No... Dneska končím dřív a nechci s ní strávit celej den," zkoušela už všechny možnosti jak se svojí spolubydlící vyhnout.
"Zkusím něco vymyslet," řekl zamyšleně. Nebrala to jako slib, ale s takovou odpovědí se spokojila.

Přicházeli ke škole, "Asi nemáš čip, co?" zasmála se.
"To vážně nemám," zasmál se a zabouchal ne dveře. Po chvíli otevřela učitelka, vypadala vážně naštvaně a dalo se jen odhadovat, jak moc bude ječet, ale pak pohledem zavadila o něj a usmála se! Dost možná poprvé za celý její život nebo minimálně během jejího působení ve škole se na její tváři objevilo něco jako úsměv. "Zase mě zachránil a tentokrát ani nemusel nic udělat," problesklo jí hlavou.
"Copak tady děláte, už jste navštívil všechny pořady v televizi?" Mluvila skoro jako člověk, trochu jí to děsilo. Víc ale, že ho učitelka zná líp než ona, že byl někdy v televizi jí uniklo.
"Potřebuji se domluvit na nějakých podrobnostech ohledně mé přednášky" působil vážně seriózně.
"No tak pojďte" řekla jako by ho zvala k sobě domů a na ni vrhla jen nepříjemný pohled.
Nestihla mu říct ani ahoj a šla se přezout, nakonec přišla pozdě jen o deset minut. Navíc učitel, kterého mají první hodinu stejně chodí pozdě, takže by ji žádné problémy čekat neměly.

Týden utekl stejně rychle jako obvykle, dvakrát se viděla s Alfonsem. Ano, tak se jmenuje ten fešák, kterého potkává a baví se spolu. Alespoň konečně pochopila, proč se jí nepředstavil. Tohle jméno ale bylo na nástěnce společně s pozvánkou na jeho povídání. Konkrétně na aktualitách bylo napsáno "Mudr. Alfons Blecha zve na přednášku, která proběhne..." Při pohledu na ten papír společně se svými spolužačkami vyprskla smíchy.

V pátek zase jela domů, nikde nebylo místo a tak se drala přes celý vlak, vagón po vagónu a nahlížela do plných kupé. Při procházení jí stihla průvodčí zkontrolovat jízdenku a soucitně se na ní usmála, naznačila jí tak, že si dneska asi nesedne. I přesto ale do posledního vagónu šla, při nejhorším si sedne na zem...
Už byl před ní jen poslední vagón. Vzala za velké těžké dveře a pokusila se je otevřít. Vlak už samozřejmě jel, takže otevírání bylo ještě obtížnější. Napoprvé s nimi sotva pohnula, vydechla, srovnala si batoh na zádech a zkusila to znovu. Když se jich dotkla, měla pocit jako by jí projel elektrický proud. Na chvíli se jí zastavil dech, snažila se uklidnit.
Po otevření těchto dveří ji normálně ve vlaku čekají ještě jedny, od druhého vagónu. Jenže opak byl pravdou. Udělala dva rychlejší kroky-skoky, aby jí dveře nepřivřely batoh, jak se jí mnohokrát stalo. Během úskoku s otevřenými ústy zírala přímo před sebe a nechápala, kde se ocitla. Stále jela ve vlaku, ale byl jiný. Sama nedokázala popsat jaký, co na něm bylo tak zvláštního. Podívala se ven a spatřila nádhernou přírodu, louky a lesy, jak je v Česku obvyklé, ale barvy všeho byly mnohem výraznější a hezčí. Po nějaké době rozjímání se podívala na mobil, žádný signál a o připojení k internetu ani nepřemýšlela. Otočila se, aby se vrátila, ale dveře už tam nebyly, a tak se vydala objevovat. Sama byla překvapená, jak v klidu celou situaci řeší.
Šla pomalu a nahlížela do jednotlivých kupé. Některé byly prázdné nebo s jedním cestujícím, ale něco ji táhlo ke konci vagónu. Míjela i nacpaná kupé, ve kterých byli na první pohled obyčejní lidé. Současně s nimi ale různá, patrně nadpřirozená stvoření. Lidé "zkřížení" se zvířaty.
Stále se úplně nevzpamatovala a byla trochu vyděšená. Tyto pocity ale zmizely, jakmile spatřila... Jarmilu! Seděla v posledním kupé s chlápkem, který měl místo nosu chobot a z kalhot mu byl zezadu vidět ptakopysčí ocas.
Hodně dlouho na Jarmilu jen beze slov koukala. Ne že by neměla o čem mluvit, jen nevěděla, kterou z otázek položit jako první. Jarmila nedokázala skrývat radost, usmívala se a tak ji konečně dodala odvahu začít se ptát.
Celý jejich rozhovor si vyslechl i spolucestující s chobotem a ocasem, což se jí nejdříve vůbec nelíbilo, ale pochopila, že v tomto světě prostě ví všichni všechno a tak si povídali otevřeně. Úplně na konec ten chlápek pronesl větu, která jí uvízne v paměti na hodně dlouho: "Zavři oči a věř všemu, co jsi právě viděla a slyšela."
Moudrý to člověk...

"Takže jestli to dobře chápu", začala pomalu, "prostě jsem v minulém životě udělala něco špatného a musím to napravit?"
"Přesně tak" odpověděla Jarmila také neobvykle klidně, zatímco jejich trochu zvláštní spolucestující přikyvoval.
"Ale já kvůli jedné hloupé chybě nechci zabíjet lidi" docházelo jí, co všechno ji asi čeká...
"Nejsi v tom sama, věř mi" snažila se ji uklidnit, "Hlavně ti lidé, jak jim říkáš ve skutečnosti jsou tvé špatné vlastnosti, takže fyzicky jim sice ublížíš a pravděpodobně budou křičet... Nesmíš tomu podlehnout nebo se nechat ukecat a podobně. "Na chvíli se odmlčela, "Ještě jsem ti neřekla dost důležitou věc. Když se ti nepovede všech zbavit do 24 dnů, tak začínáš nový život, od začátku. Prostě zmizíš, všichni na tebe zapomenou a narodíš se znova"
To už ji vážně vyděsilo, rovnala si v hlavě, co právě slyšela. Přesto se v klidu zeptala: "A kam jedeme?" Zdálo se jí totiž, jako by na cestě strávili celou věčnost.
"To se dozvíš, až bude správný čas. Ještě musíš vydržet"
Do rozhovoru se vmísil pán s ptakopysčím ocasem: "Nejlepší je ten úkol splnit rychle a hlavně napoprvé, já to všechno dělal na čtyřikrát. Takže se snaž, za každou cenu, jinak budeš trpět." Řekl a jeho ocas se pohnul.

Po mnoha dalších hodinách nepřítomného civění do okna spatřila něco povědomého. Zrovna projížděli kolem doteď pro ni záhadného místa. Před několika týdny tam všechno začalo.
Vzpomínala, ponořila se hluboko do vlastních myšlenek. Z těch ji vytáhla Jarmila, která se jí snažila říct, že už jsou na místě. Muž vypadal velmi pobaveně a ona byla čím dál zmatenější...

Prohlížela si skromné příbytky i její pokojíček - spíš kout v jednom z nich. Při obchůzce se jí Jarmila snažila vysvětlit pravidla, kterými se má řídit, aby všechno probíhalo tak, jak má. Statečně přikyvovala, ale bylo jí do breku, "A kdybych se prostě vrátila domů a dělala, jakože se nic nestalo? Já na tohle vážně nemám" Cítila, jak se jí klepu nejen nohy, ale hlavně hlas.
"To by vážně nešlo, vzpomeň si, co říkal ten týpek ve vlaku. Když se narodíš podruhé, tak to nevíš, potřetí už jo. Ale s každým dalším to na tobě nechává následky. U něj jsou vidět jen ty fyzický" ohlédla se, jestli za nimi někdo nejde, "ale s psychikou je na tom dost blbě. Už se pomalu srovnává, ale určitě věděl, o čem mluví, když ti radil."

Chodila do školy, neměla na výběr. Zrovna probíhalo období, kdy najednou všichni učitelé potřebovali hromadu známek... Ona samozřejmě řešila mnohem důležitější věci. Nějak přežít. Nejenže vymýšlela plán, jak všechno zvládnout. Hlavně neměla Jarmilu, která by jí se vším poradila. Zároveň se dost hádala s oběma spolubydlícími a rodina jako obvykle podporou neoplývala. Zbýval jí jen Alfons. Ten jí držel nad vodou, chodili do parku, kde obdivovali koruny stromů a poslouchali ptačí zpěv... Vídali se často, frekvence schůzek byla zatím největší za celou dobu, co se znali. Samozřejmě si vzájemnou přítomnost užívali. Ona se ale dost trápila, nemohla jen tak Alfonsovi všechno říct, měla zakázáno i jen naznačovat.


Vstala v 6:23 po probdělé noci. Moc toho nenaspala, protože celkem přesně věděla, co jí dnes čeká... Snažila se být co nejvíc v klidu, ale právě se chystala zabít prvního člověka. Jak se může tvářit jako by se nic nedělo? Jako obvykle se připravila, jak nejrychleji to šlo. Na snídani nešla, ztrácela by čas dloubáním se v jídle a raději vyrazila do parku. "Hned první a takhle blízko školy," říkala si, "Vážně super..." Šla kolem keře, když ho spatřila. Svou první oběť nikdy předtím neviděla. Že je to on poznala jen kvůli nějakému vnitřnímu tušení, což jí na sebedůvěře moc nepřidalo. Šel rychle, procházel jen pár metrů od ní a kdyby se ohlédl o dvě vteřiny dřív, tak by ji uviděl.

Uvnitř ní se odehrával velký boj, prala se sama se sebou, zavřela oči. "Ve skutečnosti to není člověk, bude mi líp, on nic neucítí..." opakovala si pořád dokola.
Otevřela oči, rozhlédla se a chlápek nikde, "Sakra, tohle jsem podělala," proklínala se, zatímco běžela pravděpodobně stejným směrem jako on. Po krátké době se jí povedlo ho najít a dohnat. Jenže už byli blízko její školy. "Teď nebo nikdy," řekla si a vrhla se na něj. Když je oddělovaly jen centimetry, zastavil se čas. Nikde se nic nepohnulo, lidé, listí, hodiny na věži přestaly odbíjet sedmou. V pohybu zůstali jen oni dva.

Vzpamatovala se až třetí vyučovací hodinu, do té doby si pořád dokola přehrávala, co se stalo. "Právě jsem zabila člověka," běhalo jí v myšlenkách jako ve smyčce... Co jí dokázalo spolehlivě probrat z tranzu byla jejich matikářka. Nesnášela tu mladou, namyšlenou a hloupou... ženu? Vyděsila sama sebe, když jí napadlo "Že by další oběť?" Nepoznávala sama sebe už delší dobu, ale věděla, že tohle už vážně není v pořádku.

Přišla jí smska od Alfonse, že by chtěl odpoledne někam zajít. Nějakou dobu váhala, protože se neviděli strašně dlouho, ale byla strašně unavená. Takové vyčerpání ještě nikdy nezažila a nakonec překonalo všechno ostatní. Přišla na intr, aniž by vnímala, co na ní ječí vychovatelka. Při prvním kontaktu s postelí usnula. Po několika hodinách ji vzbudila až Heduš s tím, že musí uklízet. Vzmohla se jen na neurčitý zvuk a pokusila se přikrýt.

Probrala se až další den v pět ráno a cítila se skvěle! Už několik týdnů nemohla říct, že se má fajn, teď by to nejraději zakřičela do celého světa. Něco podobného udělala. Otevřela okno a dost hlasitě svěřila své pocity několika lidem na ulici. Samozřejmě tím vzbudila i Heduš, ale to jí vážně nezajímalo, omluvila se, lehla si zpátky na postel a se šťastným úsměvem zírala do stropu..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama