Lennyspis na Blog.cz

Ne, článek nijak nenaráží na úžasný pořad se Zdeňkem Srstkou "Chcete je?" o pejscích z útulků… Jen mě prostě napadlo, že kdyby měl každý svůj manuál na život, tak bychom nebyli šťastní a jestli je tedy nna místě o nějaký návod žádat.

Ale postupně, zamysleli jste se nad tím, kde se vzalo slovní spojení Manuál na život? Bylo to na Facebooku nějaké dvanáctileté holky, která zažívá těžké chvíle se složitými vztahy, hromadou povinností a hloubání nad globálními problémy a snaží se svoji situaci vyřešit zveřejněním depresivní fotky a popisku typu "Život nepřišel s návodem, tak mi neříkej, jak žít?"

Lidé si stěžují, to není nic nového. Občas se zasekneme a nevíme, jak pokračovat dál. V tom případě by bylo ideální nahlédnout do svého manuálu, udělat to, co si přečteme a být spokojení? Třeba ano, ale pokud bychom celý svůj život podřídili plánům, úplně bychom pohřbili svou kreativitu. Byl by konec se spontánními nápady a opět bychom nebyli šťastní.

Kdyby všichni žili podle zažitého postupu spokojeného života (dětství, škola, kariéra, rodina a konec), co bychom tu sakra dělali? K čemu bychom žili? Mám ráda a obdivuji lidi, kteří jdou proti davu, nezáleží jim tolik na klasických hodnotách - vzdělání, kariéře a rodině nebo to aspoň nedávají tak najevo a raději si žijí po svém. Užívají si, baví se, cestují, věnují se koníčkům…

Každý jsme jiný a každý máme svůj pohled na život. Jedno nás ale spojuje. Neměli bychom tolik koukat na to, co děláme, ale spíše se zamýšlet nad tím, jak a proč to všechno děláme. Záleží jen na nás, jak naložíme s příležitostmi a jak se vypořádáme s povinnostmi a nepříjemnostmi.

Přáli byste si vlatnit manuál pro život? :)

Právě čteš článek o Esperantu, o jeho vzniku, autoru, nějakých zajímavostech, samotném učení jazyka a o komunitě esperantistů.

Esperanto vytvořil Ludvík Eliezer Zamenhof, narozen v roce 1859, ve městě Bělostok v Polsku.

Toto území bylo součástí ruského impéria a tak kolem něj lidé mluvili různými jazyky (polština, němčina, ruština, běloruština) a vznikaly zde mnohé konflikty, protože se různě mluvící lidé nedokázali dorozumět.

Říkalo se mu doktor Esperanto (=doufající), z toho je odvozen i název tohoto jazyka.

Jazyky ho obklopovaly už odmalička, jeho otcem byl učitel jazyků a on se postupně kromě rodné ruštiny, polštiny a jidiš naučil i francouzsky, latinsky, hebrejsky, řecky, anglicky a měl základy španělštiny, italštiny a litevštiny... Takže byl možná trochu předurčený k tomu, že vytvoří zcela nový jazyk.

Až tak jednoduché to ale neměl. Již při studiu gymnázia vznikla v jeho hlavě idea, že celý svět bude mluvit jako druhým jazykem společným Lingwe uniwersala a předejde se tak nepřátelství a nedorozuměním. Jeho okolí, zejména dospělí, nereagovalo úplně nadšeně a jeho otec spálil první pokus o koncept jazyka. Kvůli ostatním tedy vystudoval medicínu a stal se očním lékařem. Stále ho neopouštělo nadšení pro tvorbu tohoto jazyka a roku 1887 vydal první učebnici esperanta.

Od té doby se jazyk téměř nezměnil a šíří se dál a dál. Učí se ho lidé ve 120 zemích světa a podle odhadů je nás Esperantistů (ano, po pár týdnech učení se považuji za jednoho z nich :D ) kolem dvou milionů.

Považuje se za velmi jednoduché ke studiu. Slovíčka jsou ze všech jazyků světa. Přestože většina slovní zásoby pochází z románských jazyků, obsahuje i původně germánské, asijské a dokonce české výrazy. Slovo NE se používá i jako zápor (not v angličtině), esperanto od nás převzalo například slovo knedlík - knedliko nebo aŭto, překvapivě auto a mnoho dalších.

Celkově se mi zdá velmi blízké češtině, protože skladba vět, slovosled a výslovnost slov má stejný základ jako slovanské jazyky.

Pokud máš základ angličtiny, k tomu němčiny, ruštiny a některého z románských jazyků, tak bez problémů porozumíš většině případného textu. Problém ale nastává obráceně. Já si například pamatuji, že zpívat je podobné jako ve španělštině cantar, jenže v esperantu je (infinitiv) kanti a (v přítomném čase) kantas, jenže o to těžší je zapamatovat si to slovíčko přesně. Třeba souhlas vyjádříme slovíčkem jes, které se vyslovuje stejně jako anglické yes...

Protože jde o zcela vymyšlený jazyk, tak gramatika obsahuje jen pár pravidel a žádné vyjímky!

Podstatná jména mají bez ohledu na rod vždy určitý člen LA a vždy končí na písmeno O, přídavná jména zakončuje písmeno A a příslovce zase E.

Pro utvoření množného čísla stačí přidat -j za podstatné, případně přídavné jméno.

Číslovky se neskloňují ani nijak nemění, například 20 je dudek, prostě dva deset.

Osobní zájmena jsou mi vi li, ĝi, ŝi, ni vi ili

Co se týče sloves, tak mají vždy jeden tvar pro všechny osoby. Mění se jedno písmeno při změně času, -is minulý, -as přítomný, -os budoucí. Například sloves hrát: laudi - laudis, laudas, laudos.

Esperanto studuje mnoho nejen vzdělaných lidí a pravidelně se setkávají, srazy a letní tábory jsou i v Česku. Esperanto není nikde úředním, natož oficiální jazykem, takže patří všem a nikomu... Proto si jsou všichni rovni a to je přece super myšlenka :) Líbí se mi již výše zmíněný různý původ slov. Při naučení základů tohoto jazyka bude pro nás každý další jazyk snažším k naučení.

Více informací a stránky na učení tu:

Už jsem tady znova, v zajetí čtyř stěn. Z okna je vidět ten svět - obloha, stromy a slunce. Slyším známé hlasy a zvuky - lidé, ptáci, vítr. Pak jsem tu já, sama. Užírám se nicneděláním. Koukám do zdi.

Každá minuta strávená tímto způsobem je jako další hřebík do mé (nejen) pomyslné rakve... Rakev je ovšem pohodlně vystlána pseudozábavou v podobě nekonečného sledování videí beze smyslů a mám také jeden zvlášť pohodlný polštářek - jídlo. Proto hluboko ve mně zuří souboj, jestli se mám vůbec pohnout, když mi vlastně nic nechybí.

Že ne? Cestování, lidská společnost, pohyb, zábava... Cítím potřebu něco udělat, žít jako ostatní, cestovat, poznávat nová místa i lidi. Mít alespoň průměrný společenský život...

Ne, já se raději sama zatluču do vlastní rakve.

Dnešní článek je o trochu specifickém hudebníku a textaři a fajn člověku. Jeho občanské jméno je Jan Pokorný, ale vystupuje a tvoří jako Pokáč. Podle mě je dost neúměrně neznámý vzhledem k tomu, co umí a jak se chová.

Jak už to tak bývá, k hudbě byl veden odmala , ale na kytaru se naučil jako samouk a skládat začal po vzoru českých písničkářů. Co u lidí v téhle branži není úplně obvyklé, vystudoval vysokou školu, konkrétně informatiku na ČVUT. Přestože se hudbě věnuje asi dost intenzivně, tak stále pracuje. (Překvapivě v oblasti IT)

Většinou vystupuje na vlastních koncertech sám se svými písničkami.

Ještě donedávna zveřejňoval na svůj youtube kanál (odkaz dole, povinně kouknout! :D) dema svých nevydaných písniček. To ale k neštěstí nás fanoušků musel přerušit, protože se chystá vydat své první plnohodnotné album. Doteď spatřila světlo světa (bohužel ne fyzicky) dvě demoalba Pekáč a Pokák, která jsou k nalezení na Youtube a Bandzone.

Dostávám se k půl roku starému příběhu o tom, jak jsem se stala hrdým vlastníkem (vlastnicí? :D) Pokáčovo flashky. Jednoho dne napsal Pokáč status, že mu zbyly flashky, které původně posílal lidem, co mu přispěli na startovači (peníze k natočení klipu Vymlácený entry). K jeho písničkám jsem měla už dlouho jednoduchý přístup online (na youtube se tím přiživuje hromada lidí) i v počítači a v mobilu. Přesto jsem hned po dočtení statusu otevřela zprávy a Pokáčovi poslala svou adresu k doručení. Odpověděl téměř okamžitě, domluvili jsme se a já se tak mohla těšit na poštu :) Když jsem se dočkala, přišlo nadšené otevírání balíčku a následné vyzkoušení, zda flashka funguje. Vše bylo v pořádku, a tak jsem začala uklízet balíček. Všimla si ale jeho adresy na obálce. (Koho by napadlo, že se na balíček píšei adresa odesílatele...? :D) Musela jsem této příležitosti využít, napsala jsem dopis a upletla náramek. Pokáč tak po pár dnech dostal pro změnu balíček ode mě.

(Na flashce jsou všechny písničky, nějaká videa a hlavně texty s akordy ke všem písničkám.)

Samozřejmě se navzájem propaguje a sdílí s ostatními podobnými hudebníky, jako například s Voxelem. Přestože se tento fakt netají a Voxel to na koncertech otevřeně říká, Pokáč píše texty k většině jeho písním a mnoho lidí to stále neví. Já jsem byla několikrát překvapená, kdo je autorem, protože každý z nich mívá jiná témata i hudbu.

Něco také nazpívali společně, již výše zmíněný Ekosong nebo Zejtra je taky den a Voxel byl hostem "pořadu" Pokáčovo demo, kde spolu zazpívali Je mi fajn.

Na podzim dohromady vyráží na turné a skoro určitě se dočkáme nejen samostatných vystoupení, ale i nějaké společné písničky. Mám ráda oba, ale jako dvojka jsou nepřekonatelní...

Zatím mi nahlášená místa a termíny absolutně nevyhovují, ale budu doufat, že se dostanou někam blíž ke mně :)

Je na místě ocenit Pokáčův progres za posledních 6 let jeho hudební kariéry. Vím, že je to jako srovnávat jablka a hrušky, nicméně první video je z roku 2009 a můžete na něm vidět část jednoho z prvních vystoupení. Oproti tomu druhé video je staré půl roku a jde o první oficiální klip.

Mezi všeobecně nejoblíbenější písničky patří Stereotypy, Holky a Pohádka.

Nejaktuálnější je parodie na jednu z "písní" skupiny Ortel, ve které, opět s Voxelem, zpívá o xenofobii a kebabech...

Nejvíce na něm oceňuji smysl pro humor a originalitu. Také jsem byla jsem příjemně překvapená, když mi přes zprávy na Facebooku poradil s něčím ohledně kytary a rozhodně nešlo jen o rychlé odbytí.

Ráda bych Pokáče za pár let viděla společně s dalšími jako Thom Artway, Voxel a Light and Love (o nich třeba příště :) ) na samé špičce české hudební scény, jak se tak dneska říká :)

Určitě ho navštivte

(Bude rád a já za něj :D )

Nechci polemizovat o politice, uprchlících ani o otázkách typu: "Proč se ráno probudíme?", "Proč se ženy oblékají jinak než muži?" nebo "Proč stromy vypadají jako stromy?" Stejně tak mě neláká ani kritika systému školství, síly peněz a náboženství. Dávám proto přednost zamyšlení nad smyslem samotné úvahy, nad jejím psaním a následným čtením. Proč se lidé vyjadřují tímto způsobem? Co pro lidi znamená psaní? Proč bychom se měli zajímat o čtení a psaní?

Franz Kafka řekl: "Psaní je moje jediná vnitřní možnost, jak existovat." A já se domnívám, že tak vyslovil myšlenku mnoha dalších. Nemyslím tím jen profesionální spisovatele, ale i amatérské pisálky. Pro lidi psaní znamená leccos, někdo to považuje za nutnost, kterou prostě občas musí dělat. Naopak je dobré si uvědomit, že je tu skupinka lidí, pro které se tato činnost stává jakýmsi útěkem mimo realitu nebo jediným prostředkem, jak ventilovat své myšlenky. Pokud tedy člověk nemá potřebu svoje názory vykřikovat celému světu, svěří se jen papíru. Pak samozřejmě nemůže čekat jakoukoli zpětnou vazbu. Dokud nepřijde na řadu čtenář.

Právě u něj může nastat problém, například pokud nedojde ke vzájemnému pochopení. To nemusí být zaviněno ani píšícím ani čtenářem. Zkrátka ne každý umí vyjádřit své myšlenky a postoje tak, aby je jiný člověk správně pochopil a samozřejmě ne každý čtenář je tak nadšený nebo jednoduše nedokáže ocenit řádky ani kdyby chtěl. Nic z toho by nás ale nemělo odradit.

Jsem si vědoma, že každý prostě tento způsob vyplnění volného času nebo třeba i vzdělání nevyhledává, protože ho ani nepotřebuje. I přesto se domnívám, že bychom měli psát. Úplně všichni od dětí až po ty zkušenější - starší mají, co nabídnout. A číst přece může nevzdělaný dělník i vysoko postavený právník.

Za hlavní pozitiva považuji utřídění vlastních myšlenek po sepsání názoru na nějaké téma a hlavně nás to všechno kolem nutí přemýšlet, což už v dnešní době není tak populární a této činnosti se dá jednoduše vyhýbat. Jen když se ponoříme hlouběji do tohoto světa, dokážeme více ocenit literaturu obecně. Podle mého názoru může člověk jen těžko chápat čtení, pokud nic netuší o psaní. Přiznejme si, že je velmi důležité, abychom si vážili literatury, knih a jejich autorů celkově, protože knihy jsou na světě plném konfliktů, násilí, peněz a lží jedny z posledních světlých a čistých věcí, které máme.

Dobře, článek je tu trochu předčasně, ale hodí se mi k tématu týdne :) Zdá se být velmi příjemnou pravdou, že končí školní rok a každou chvílí se blíží ony opěvované prázdniny.

Mám tu další článek s datem v názvu, symbolizující novou část mého deníčku.

Z víkendového sečení zahrady už se pomalu stává tradice. Zatím mi to nevadí, povíme si ke konci léta... :) Touto činností jsem strávila dobré tři hodinky, máme totiž velikou zahradu :D Tentokrát se mi podařilo sejmout jen pár stromků, rostlin a několik předmětů, které se dostaly pod kola mého pekelného stroje.

Včera i dneska jsem uklízela v domečku. Jde o malý (3x4 m) dřevěný domek se dvěma okny ve výšce pasu... Ne, rozhodně nejsem vysoká, před deseti lety, kdy tatínek domeček postavil, oto byla ideální výška :) Uklízím ho každý rok na jaře s plány, že tam budu trávit v létě hodně času. Třeba to tentokrát vyjde. Až se ho podaří trochu zkulturnit, tak se podělím o fotku :)

Při sekání i uklízení jsem po dlouhé době zaznamenala v hlavě něco úžasného, abych byla konkrétní - vůbec nic. Mám zlozvyk, že neustále nad něčím přemýšlím, většinou nad problémy, které ve skutečnosti nejsou. Tentokrát byly mojee největší problémy kdy vysypat koš ze sekačky, abych ho unesla a jestli nejdřív vynést stůl a židle nebo zamést...? Super pocit :)

Tento víkend MĚL být ve znamení velkého učení, říkám si, že už zbývají jen tři týdny, tak proč se neučit...? Jak to ale vypadalo ve skutečnosti? Sešit jsem otevřela, u toho končíme. Ještě pozor! Jako každou neděli jsem opět strávila několik desítek minut ve vlaku. Ten dnešní na mě okamžitě akusticky zaútočil! Jsem celkem zvyklá na pískání při brzdění, ale jaké zvuky vydával tehle týpek? :D

Učící nálada přišla hned po usednutí na sedačku, zírala jsem do papírů a opakovala jsem si kalcit - CaCO3 asi 159x tak sooustředěně, že jsem si nevšimla průvodčího, který toužil po mojí jízdence. Samozřejmě jsem mu vyhověla :)

Po nějaké době do kupé přišli dva spolucestující, skoro určitě pár. O nich ale jindy. (chystám článek, možná více o různých typech lidí na různých místech).

K čemu jsem se chtěla dostat? Slušnou půlku cesty jsem střídavě chtěla vytáhnout noťas nebo sešit, abych mohla začít psát tenhle článek a přemlouvala se, že škola je teď důležitější (což si říkám i teď, v šest večer, ale přesto píšu...). Nakonec zvítězila lenost. Noťas i sešit byly úplně na spodku mého narvaného zavazadla a mně se vážně nechtělo všechno vyndavat.

Cestou z vlaku, která trvá sotva pár minut, jsem toho zažila hodně a stihla jsem vystřídat několik různých emocí. V první řadě to byl smích. Viděla jsem nabušeného cápka s růžovým vakem na zádech, tvářil se fakt drsně, ale batůžek příliš nespolupracoval :) Úsměv na tváři zmizel vzápětí a vystřídal ho strach o život. Zase tak strašné to nebylo... Jen jsem se vydala na přechod a málem mě sejmul Harry Potter. Dobře, byl to jen random týpek v autě, ale podoba tam byla! :D

Za tu chvilku, kterou jsem strávila ve městě (když nepočítám krátké posezení na lavičce) prošlo kolem mě mnoho lidí. Měli jedno společné - chvátali. Kam se sakra ženou v neděli v tuhle hodinu? V parku, kde jsem chvilku rozjímala nad zpěvem ptáků a krásou stromů jsem byla jen já a jeden starší pán. Jde o vážně velký a hezký park na dobrém místě. Ale lidi ne, nemohou si sednout a chvilku si odpočinout. Raději pospíchají...

Jaký víkend jste měli Vy? :)

Lenny :)

Žil, byl děd i babka... (Začátek ruské pohádky... :) )

Měli domeček s menší zahrádkou, kde pěstovali zeleninu i kytičky. Mohli by si tam krásně užívat svůj klid. Často je navštěvovala jejich rodina s mnoha vnoučaty. Scházeli se pravidelně a pokaždé se něčím malým navzájem obdarovali. Povídalo se, jedlo se. Oba se těšili pevnému zdraví, nemoc je nezasáhla po mnoho let.

Přesto nebyli spokojení. Denně spolu nadávali u televize, na politiku a podobné hlouposti. Při setkání s kýmkoli odpovídali na otázky typu "Jak se máš? Jak žiješ?..." asi nějak takhle: "No to víš... Všechno je špatně. Není to, co to bejvalo" A stěžovali si, na co jen mohli...

Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá, jsou to lidé. Člověk jako by byl předurčený k nespokojenosti.

Obrázek k zamyšlení :)

Vyjádřete se v anketě nebo v komentáři :)

Lenny :)