Nebo mám jen poslouchat?

11. dubna 2017 v 21:28 | Lenny |  Témata týdne
Téma týdne se mi hodí víc než kdy dřív. Právě jsem měla menší konflikt s kamarádkou a otevřelo mi to oči... Asi mě moc neznáte, jsem dost introvertní a citlivá, což je hodně špatná kombinace. Když mi něco vadí, nejsem schopná to dát najevo a pak trpím. (Celý text je trochu přehnaný, nehroutím se :))
Mám pár super kamarádů a kamarádek, ale jsou mezi nimi i nějací, kteří se navzájem nemají rádi. Takže si oba stěžují na toho druhého, já to odkývu, řeknu svůj názor a informace využiju. Někdy je tím trochu usmířím, ale ne vždycky se to podaří.
A pak se mi kamarádka před očima rozbrečí... Povídá mi o věcech a pocitech, o kterých jsem nikdy vůbec nepřemýšlela. A tak píšu tenhle článek, musím se sebou něco dělat.
Když si mi někdo na něco stěžuje a "vylévá si srdce", až moc si to beru a ovlivňuje mě to víc, než bych chtěla. Svěřují se mi, já je vyslechnu...
Asi jsem až moc hodná, lidi to vycítí a využijí toho... Vidím to u svého táty, každému pomáhá, shání všechno možné, opravuje cokoli, co někdo přinese a na sebe nemá čas. U toho příkladu je vidět i to negativní, co si u sebe nepřipouštím, nikdo mu jeho laskavosti neoplácí.
Zkusím si s někým promluvit a zamyslet se. Budu trochu sobecká a častěji si vezmu slovo.... Nebo si nechám na čelo vytetovat Teď mám slovo já
 

Sobota 23:35

9. dubna 2017 v 0:14 | Lenny |  Deníček
Nadpis článku je dost vystihující. Sedím na posteli a vedu se sebou dialog/monolog, jestli půjdu spát nebo se ještě dokopu k něčemu produktivnímu. Podle dřívějších zkušeností ani jedno. Ještě určitě kouknu na pár zbytečných videí bez jakékoli myšlenky či smyslu, stotřicetkrát otevřu a zavřu facebook, dojdu si pro pití... Však to všichni známe. Ve sluchátkách mám Eda Sheerana, ale text moc nevnímám, uklidňuje mě, že slyším něco známého a klidného.
Za mnou na zdi je několik nalepených papírků se základními frázemi v hebrejštině, napravo ode mě je dvojjazyčná knížka-ruskočeská, kousek od ní cosi o lingvistice a hlavu mám plnou esperanta. To všechno by nebyl problém, kdybych se nemusela učit španělštinu a angličinu do školy. Prostě to chce mc času, který si nejsem schopná udělat. Ale vlastně mě to moc netrápí.
Myšlenkami už jsem pár dní dopředu, prázdniny se blíží. Potřebuju si dát dohromady dost věcí, odpočinout si, uklidnit se a užít si čas sama se sebou-další dialogy? :) Snad se mi povede těch pár dní trochu naplánovat, abych z nich vyždímala co nejvíc. Uvidíme.
Snažím se nějak rozepsat, ideálně něco víc než deníček. Baví mě se do něčeho ponořit a potřebuju trénovat na školní slohy, na kterých mi dost záleží. Asi se budete divit, ale ne kvůli maturitě, která mě čeká za rok a tudíž se o ní nechci bavit :)
Hodně jsem se nadechla, víc, než bych chtěla a bolí to... Natáhla jsem si svalíky (v mém případě dost vystihující slovo) na zádech a přestože ráno převládal příjemný pocit, že jsem něco udělala a příště už se bude cvičit líp, teď už se to otáčí. Trochu se bojím, až si lehnu, to bude ještě horší. Pár dní mě šíleně bolela hlava, zkusila jsem si nasadit límec a po pár minutách se to zlepšilo, dokud jsem se nepohnula. Každoádně vím, že moje krční páteř není v pohodě. Proto cvičíma proto mám nový polštář. Místo třech různých na sobě ten malý s vlnkou. Je to obrovský rozdíl, rozhodně zdravější spánek. Snad se brzy zbavím toho bolestivého ulehnutí, kdy se celé tělo srovná...
Právě jsem se polila, potlesk, prosím :D Mám vodu v půllitru a už je tu celkem tma. Veškerou vodu pohltilo triko, ale ještě to necítím...
Dva týdny zpátky (jop, mohla jsem to napsat v ten den...), byl to pátek po škole, jsem šla na vlak s krosnou na zádech a po návštěvě knihovny jsem zamířila do obchodu. Bylo teplo, měla jsem čas, dobrou náladu, tak jsem chtěla zmrzlinu... Objevila jsem super čokoládovej kornout, držela jsem ho v ruce a v tu chvíli jsem zahlédla (vadí vám to střídání spisovný a nespisovný češtiny? :) protože mně
jo :D) plechovky piva. Normálně vůbec nepiji. Upřímně, měla jsem dvakrát ovocné pivo a jeden lok tmavého. Nikdy nic jiného a nijak po tom netoužím. Nevídím důvod, proč pít. O to víc mě zaráží, proč jsem tak přemýšlela o koupi toho piva. Byla to pěkná plechovka, značku už netuším, byla ve slevě... Bylo teplo... Nevím, zmrzlina zvítězila. Cestou k pokladně jsem si uvědomila, že kdybych si prostě to pivo vzala, zaplatila (ještě předtím ukázala občanku) a šla ven, otevela ho, dopila ho na nádraží... Prostě proč ne? Když bude chuť tak si prstě dám pivčo! :D Protože nevim :D Už můžu a těším se na obličej té prodavačky, která mi bude vracet občanku :D Abyste pochopili, je mi 18 a necelý měsíc, ale vypadám maximálně na 14 :)
Tohle byla jedna z věcí, o kterých se ráda zamýšlím, ideálně ještě s někým. Aktuální přemýšlení má ale zanásledek, že začínám mít hlad, což se mi úplně nelíbí.
No nic, jdu najít něco poživatelného a pomalu zalehnout. Nakonec se mi povedlo být trochu produktivní, tak zítra snad budu pokračovat a třeba se budu učit nebo něco podobného :D
Už delší dobu mi v hlavě leží nápad na článek-něco o škole a lidech, které tam vídám. Asi bude pozitivní, tak se těště :)

Narozeninový článek podruhé

12. března 2017 v 0:18 | Lenny |  Deníček
Blog jsem si založila v den mých sedmnáctých narozenin. Právě teď je pár hodin před osmnáctinami a z nějakého důvodu jsem nervózní. Dávám najevo, že věk neřeším, nedává mi moc smysl... Ale to číslo stoupá a já se příliš neměním. Pořád se cítím a chovám jako malá holka. Na nějakou zodpovědnost nebo nebo třeba alkohol není ani pomyšlení. Za posledních pár měsíců jsem měla největší radost z toho, že jsem šla na zahradu, uklízela tam, loupala klacíky, něco do nich vyřezávala a domů jsem se vrátila se špinavýma rukama jako kdysi. Když jsem je ukazovala mamce, měla jsem na krajíčku a další týden jsem se chlubila mým kamarádům. A to nepřeháním, vážně jsem něco takového potřebovala udělat. Být venku a vzpomínat na celodenní bezstarostné hraní. Stále mám jen minimální starosti-mám kde bydlet, co jíst, jsem zdravá a mám lidi, kteří mě mají rádi. Když se negativního objeví, často to zbytečně zveličuji, ostatně jako každý druhý... :)

Děje se dost věcí, nestíhám a ve skutečnosti nedělám vůbec nic. Ve škole je to bída, na intru vlastně taky a doma vládne trochu zvláštní atmosféra. Snažím se proto soustředit na sebe. Čtu a učím se. Vyhledávám chvíle-co nejdelší-kdy jsem sama, v klidu a ideálně moc nepřemýšlím. Když už, tak trochu plánuji. Za rok touhle dobou bude hlavním tématem maturita a vysoká škola. Přestože mám ještě čas, jsem rozhodnutá, z čeho budu maturovat a oborů, na které bych se ráda hlásila, spíš přibývá než aby se výbeěr zužoval. Ale to mi nevadí, zjišťuji informace a představuji si různé scénáře, jak se všecno může vyvíjet.

Nejvíc času asi věnuji jazykům. Jak už jsem psala TADY, chci se do toho pustit naplno, aby mě aktuální nadšení přešlo teď a ne až na vysoké škole. Ve škole mám po pěti hodinách angličtiny a španělštiny, ale učím se vlastně jen slovíčka, jedeme pomalu domácí přpravu nepotřebuji. Mimo ni jsem začala s hebrejštinou, což je fakt haluz a zaslouží si to vlastní článek. Trošku se nutím do ruštiny, kterou si zatím jen opakuji a je to spíš otravné. Stále více ale "esperantím". Na duolingu už mám pár týdnů hotovo, ale pořád můžu jet lekce dokola a konečně využívám i reálné učebnice a knížky.

Velkou novinkou, o které ví jen pár lidí, je moje účast v letní škole esperanta. V červenci se vydám na patnáctihodinovou cestu vlakem na Slovensko, kde strávím osm dní s esperantisty z celého světa a pak se snad nějak vrátím. Jsem z toho dost nervózní. Musela jsem se přihlásit teď, abych si to nerozmyslela. Takhle jsem zaplatila dost (nejen mých) peněz a prostě vím, že musím jet. Věřím, že to bude fajn. Koukala jsem na fotky a videa, ujistila jsem se, že tam budou i lidi mladší šedesáti let a pomocí map jsem se porozhlédla po městě, abych věděla, kam případně uteču :) Při této příležitosti týden zkusím vegetariánskou stravu, "nenápadně" ji propagovali v přihlášce a já jsem si jako velký milovník masa řekla, že to risknu. Předpokládám, že to bude dobré, když jídlo budou dělat lidi, kteří se v tom vyznají. Kdybych maso vyřadila já sama na pár dní, budu jíst dost chudě a špatně, oni by to měli mít vychytané.

Snad se mi tam povede popovídat s někým i španělsky, anglicky, rusky a líbí se mi i představa rozšíření obzorů co se týče slovenštiny. Jak jsem zatím zjišťovala, je to celkem reálné. Organizátoři nás asi budou trochu nutit používat primárně esperanto-denně bude i pár dní výuky-ale už kvůli trochu děsivému návratu do české reality chci využít každé příležitosti použít i jiný jazyk. Představovala jsem si cestu zpět domů, o čem asi budu přemýšlet-opět těch patnáct hodin. Na co budu vzpomínat a o čem budu vyprávět. To mi v hlavě běhá mnohem intenzivněji než myšlenky na ten samotný pobyt tam... Asi se nechám překvapit. Vím něco o kulturním programu a výletech, ale víc se předem asi stejně nedozvím.

U esperanta se ještě pozastavím, jde o mého kamaráda, se kterým si píši a skypuji. Žije na Floridě, je mu 22, studuje na učitele angličtiny a nově bydlí se svojí manželkou z Číny. Je to jediný člověk, se kterým si pravidelně píši jen esperantem a udělala jsem díky němu obrovský pokrok-jsem schopná celkem obstojně mluvit. Řešíme každodenní život, hodně se mi svěřuje a já jemu také. Někdy je domluva náročná, nejen kvůli jazku... Má totiž Aspergerův syndrom, já také občas bojuji s porozuměním lidem a někdy, když jeden z nás vtipkuje, druhý to nepochopí. Na druhou stranu alepoň tušíme, jak se druhý cítí a radíme si, jak se kdy chovat. Jak už jsem psala, má manželku. Bydlí spolu jen pár dní a jestli ho dobře chápu, tak to není úplně ideální. S lidmi, jako je on, je někdy dost obtížně vyjít. Je zvyklý na svoje, nerad něco mění a podobně. Ti dva spolu tráví hodně času a poznávají se... Moc jim přeji hezký vztah a doufám, že to spolu zvládnou.

Jejich příběhem jsem se chtěla inspirovat a napsat něco k tématu týdne. Zdá se mi totiž dost zajímavé, jak se našli, jak žijí a co plánují. Třeba mi nadšeně popisoval, jak se chystají do Evropy a že se musíme vidět. Popisoval všechno do detailů, třeba jak budeme někde v restauraci a pokud všichni tři, musíme mluvit anglicky, protože jeho manželce se esperanto nelíbí... Pak jen tak mimochodem řekl, že by to mohlo vyjít tak za dva roky-až dodělá školu a ona bude mít zařízené veškeré doklady. To mě docela zarazilo, já nevím ani co se bude dít příští týden, natož jestli budeme dál v kontaktu. On to ale asi bere jako samozřejmost.

Když to tak po sobě čtu, vážně mě zajímají vaše rekce, jestli vás cokoli zaujalo. Já prostě psala, co mě napadlo a nevím, co se hodí a nehodí. Uvědomuji si, že se dost otevírám oproti začátkům na blogu. Kdyby si tenhle článek přečetl nějaký spolužák, asi by neváhal, kdo je autorem. Jsem ale líná pozměňovat některé věci, jak tomu bylo dřív a nevím o ničem, co bych psala a mohlo by něčemu vadit.

Takže tak... Dnešek je mým dnem, jak se tak říká, snad se vyvede a budu spokojená. Abych byla upřímná, těším se na dort i nějakou maličkost jako dárek :)


Jo a dostala jsem strašně vtipné přáníčko :D
 


Bude ze mě lingvák?

17. února 2017 v 22:13 | Lenny |  Zamyšlení
Strašně rychle a jednoduše se pro něco nadchnu a pak novému zájmu obětuji prakticky všechno. S trochou štěstí nejde o stupidní seriál, ale třeba užitečný koníček... O angličtině jsme dělali poslech, byl tam rozhovor a chlapík se představil jako profesor lingvistiky. V tu chvíli jsem si řekla, jo, budu lingvák! Pak jsme rozebírali zajímavé fráze a slova a já přesně věděla, co učitel řekne, strašně mě to bavilo.

Tak nějak k jazykům inklinuji už delší dobu, ale teď si uvědomuji, že jejich studium by bylo vážně fajn a upřímně mě nenapadá žádný zápor, nic, co by mě mohlo odradit. Ráda říkám, že jsem začala číst ještě před tím, než jsem šla do školy. Je to možné, ale ty dvě, pro mě legendární, knížky jsem pravděpodobněji přelouskala až o prázdninách po první třídě. Faktem ale je, že číst jsem uměla. Mám starší sestru a jak to tak bývá, mladší se chtějí vyrovnat těm starším. Koukala jsem, jak dělá domácí úkoly a vadilo mi, že neumím to, co ona. A tak jsem si prošla základním "kurzem", nechala jsem se naučit písmenka a pak jsem začala žít :D Psala jsem, pamatuji si, jak jsem skládala slova. Třeba AUTO ale podle mě mělo písmen pět, ještě mezi U a T jsem tam něco slyšela, ale neviděla.


Ve škole byl samozřejmě problém, že mám jiný systém než učitelka, takže mi trvalo si zvyknout a rozhodně jsem nevyčnívala tím, že jsem nějak moc dobrá… Ve třetí třídě přišla angličtina. Učili jsme se jí strašně pomalu, fakt nuda. Pamatovala jsem si spoustu slov, která jsem jen viděla nebo zaslechla, ale učitelka tím nebyla zrovna nadšená. Na základce mě bavila matika, hlavně logické příklady a jazyka jsem si celkem dlouho nevšímala. Měla jsem i období, kdy jsem odmítala číst. V sedmé třídě přišla ruština. Nikdo ji nechtěl, nikdo se neptal, jaký chceme druhý jazyk, prostě tu byla. První rok jen azbuka a základní slovíčka. To je zakořeněné hluboko ve mně, takže doteď někdy váhám nebo napíšu třeba ruské u, k nebo m. Stejný rok jsem začala chodit na němčinu. Ta mě vůbec nezaujala, ale ten kroužek začal tak nějak kvůli mně, takže jsem nemohla jen tak odejít. Vyčkala jsem, až nás tam z asi 16 zbyly jen dvě, to bylo někdy průběhu osmé třídy.

Na přihlášce na gympl bylo "předběžný zájem o druhý cizí jazyk", vybrala jsem si ruštinu. Jednak proto, že jsem spoléhala na slovo Předběžný (nakonec to brali vážně) a došla jsem k ní vylučovací metodou. K němčině už jsem se nehodlala ani přiblížit, francouzština mi připadala strašně těžká a španělština zbytečná. Jak to dopadlo? Otevřela se němčina a španělština. Volba byla jasná. Dostali jsme fajn učitelku, která je hodně nadšená a vyžaduje to i po nás, rozhodně to není odpočinkový předmět. V prváku mě tenhle předmět asi na té škole udržel. Chtěla jsem utéct po setkání s učiteli matiky, chemie a fyziky. Zároveň jsem ale nechtěla přijít o španělštinu a hlavně moc fajn třídu. O co bych možná bývala ráda přišla byla latina. Učitelky jsem se strašně bála a nestíhala jsem se učit, měli jsme snad 37 hodin týdně, tohle byl nepovinný předmět, na který se ale po zapsání musí chodit. Teď váhám, jestli latině ještě nedám šanci ve čtvrťáku, uvidíme.


Na konci června minulého roku jsem se dostala k Esperantu a už téměř osm měsíců ho zbožňuji. Mám o něm dva články, pod článkem jsou odkazy :)) Je hodně jednoduché a kreativní, hlavně jsem si ale začala psát, volat a seznamovat se s lidmi z celého světa a uchvátilo mě jejich nadšení pro jazyky. Často i třeba Amíci znají češtinu nebo slovenštinu a zajímají se. I proto se chci do jazyků více ponořit.


Celou tu dobu, už od malička se čím dál tím víc vídám s malou částí rodiny, která žije ve Francii. Když jsem s nimi přes den a řeší něco normálního, každodenního, rozumím jim velmi dobře. Bohužel jen stěží odpovídám. Vadí mi způsob psaní ve francouzštině a odrazuje mě to, ale časem se třeba k tomu jazyku dostanu ještě blíže.
Zpět k té lingvistice, našla jsem si dost informací a obor Obecná jazykověda si dokáži představit v kombinaci s dalším jazykem. Uvědomuji si, že to, že jsem začala s X jazyky a věnuji se jen pár vlastně nic moc neznamená a možná to podle někoho nesouvisí. Já bych jim ale strašně ráda rozuměla a dál věnovala :)


Sterakdary

4. února 2017 v 10:04 | Lenny |  Inspirativní lidé
Věnovat se tomu, co vás nejvíc baví? Pomáhat tak dalším lidem a inspirovat je? Ano, čtete další článek o dalším zajímavém člověku, jehož příběh by mohl zaujmout i ty, kteří se nepohybují ve světě her a internetu. Jde totiž (opět) o youtubera. Tentokrát zároveň i streamera a redaktora. Tuším, jaký mají blogeři vztah k youtuberům, ale zkuste se nenechat odradit tímto úvodem :)


Jmenuje se Radek Starý, je mu 24 a pochází z Ostravy. Nic moc zajímavého? Mně se třeba líbí přeskupení písmen jména a příjmění a jeho přezdívka. Přišla jsem na to úplnou náhodou a při hledání fotek se mi domněnka potvrdila. Věk by asi taky nebyl podstatný, ale koukněte se na fotky. Asi nikdo by správně neodhadl, že je mu víc jak 20 :) A co se týče bydliště, napadají mě dvě zajímavosti. Nechci říct z východu, ale z oblasti mimo Prahu je hodně zajímavých a úspěšných lidí. Jako by měli potřebu dokázat, že jsou stejně dobří nebo dokonce lepší. A také se mi líbí, že Sterakdary mluví spisovně. Což jednak při komentování a celkově při projevu působí profesionálněji, ale hlavně to nevnímám jako pózu nebo něco umělého. Spisovný jazyk je podlě mě specifický pro Moravu a Slezsko. Výjiměčně mluví sprostě, ale neuslyšíte od něj třeba slovo dobrEJ nebo bySME.
Hru vždy představí, mluví hodně formálně, ukazuje, jak se hraje, co se dá dělat a co se mu líbí. Když si ji diváci oblíbí, natočí další pohledy a někdy potom streamuje (hraje živě) na twitchi.

Hrám se věnoval vždycky a přestože nemohl tušit, jak moc se všechno kolem vyvine a mohl jen doufat, že se hrami jednou bude živit, já si myslím, že je tak nějak předurčený ke komentování a bavení lidí. Možná je to vášní a cílevědomostí, ale třeba hlas a přirozený smysl pro humor se úplně ovlivnit nedá...
S videotvorbou začal jako jeden z prvních v Česku. Dlouho byly na youtube nejpopulárnější hry, což se mu samozřejmě hodiilo. Jeho kanál nebo dříve Sophy.cz sledovala velká část aktivních uživatelů youtubu. Není divu, že se dostal k dalším projektům a je úspěšný nejen tam.
Upřímně, nechce se mi odněkud přepisovat jeho příběh a informace, koukněte se radši na super inspirativní video, kde se všechno dozvíte od něj.



Vybavuji si, že jsem jeho videa sledovala kolem roku 2013 a v omezené míře další tři roky. Dlouho jsem si ale nepřihlásila odběr. (Promiň Stéro, teď už jsem jeden ze šupáků.) Nesledovala jsem videa pravidelně, ale občas jsem si projela několik, která mě zaujala a věděla jsem, že kdykoli budu mít v nějaké hře problém, třeba s ovládáním, na jeho kanále najdu řešení.

Rozhodně se nepovažuji za hráčku, dokáži vyjmenovat asi deset her, jaké jsem kdy hrála... A podobně jsem na tom s filmy. O to zajímavější mi přijde, že tak moc zbožňuji PodcaSTR. To je pravidelný, živě vysílaný pořad o herních a filmových novinkách. V každém díle jsou trailery a a hlavní téma, které se vždy týká her, youtubu nebo něčeho blízkého. Abyste si mohli rychle udělat názor, tady je sestřih jednoho náhodného dílu. Chápu, že zhlédnutí jednoho setřihu dost pravděpodobně nezaujme natolik, aby PodcaSTR získal další věrné diváky, ale u mě tomu tak bylo. Přiznávám ale, že jsem se naplno bavila až po shlédnutí tak tří celých dílů. Baví mě totiž to, jak se k sobě ti tři chovají, každý je něčím typický, dělají na sebe narážky a časem si začnete všímat interních vtípků. PodcaSTR sleduji i proto, že si pak nepřipadám mimo, když slyším název hry nebo filmu. Spoustu věcí si pamatuji a jsem schopná se vyjádřit k tématům ohledně počítačů a internetu.


Je pro mě zvláštní ho nazývat youtuberem. On sám o sobě tak nemluví a nepatří mezi tu skupinu. V Česku se to označení bere skoro jako nadávka, za což můžou někteří tvůrci a také mladé publikum. Sterak má ale super přístup, působí na mě strašně mile, takový hodný, starší brácha :)

Předpokládám, že vás video Draw my life zaujalo a musíte alespoň tušit, že tenhle týpek je vážně fajn člověk. Já oceňuji hlavně upřímnost, to, že baví lidi, je kreativní a dělí se o svoji radost. V několika ohledech toho máme hodně společného, což se mi taky líbí :) Jsem si jistá, že je jeho příběh rozhodně inspirativní.



Jděte ho navštívit a udělat mu udělat radost :)

ODKAZY:

Další články


Kam dál