Potřebuju cíle?

4. července 2018 v 23:34 | Lenny |  Témata týdne
Po přečtení tématu mě jako první napadlo, že potřebuju cíle. Žiju v přesvědčení, že potřebuju mít jasno v tom, co chci a co musím dělat. Mám ráda odškrtávání úkolů na papíře, ať už jde o denní úkoly doma "nádobí, skleník, brambory" nebo takové, které jsem nedávno našla a přeškrtla jsem "udělat řidičák, maturitu, dostat se na vysokou školu". Člověk je na to psychicky nastavený. Pro mozek je těžší plnit něco, co není pojmenované. Aspoň v hlavě máme seznam, co si s sebou sbalit na dovolenou nebo co koupit v obchodě.

Mám tendenci k tomu, přemýšlet o cílech a plánech ale nedělám to! Takže děkuju za nápad na téma a všem, co pro něj hlasovali. Třeba mi to změní život... haha... asi tak jako MATURITA, na tu jsem učení taky neplánovala.

Dokud do ní zbýval čas v řádu měsíců, propočítávala jsem, kolik otázek denně, jak opakovat a podobně... Když už šlo jen o týdny, tak došlo k velkému prozření. Nejsem schopná dodržet plán. Vlastně jsem si ani nedala šanci se o to pokusit, protože jsem si žádný ani nevytvořila. Ještě důležitější bylo, že každá otázka je jiná. Nedá se srovnávat téma do angličtiny My Family a téma z dějin umění s milionem jmen a děl. Pár dní se mi dařilo zpracovávat i se učit hodně témat denně. Volila jsem je podle chuti, například jedno z dějin, naučila jsem se části chrámu k jedné z prvních otázek a pak rozbor nějakého obrazu z renesance... Což už pak bylo až moc a potřebovala jsem si odpočinout Takže jsem si k polovině témat z angličtiny udělala jednoduché myšlenkové mapy, promyslela jsem si, o čem se dá mluvit, abych to měla jednoduché, v klidu a ideálně propojené s dalšími tématy. Toho už jsem pochopitelně měla taky dost, tak jsem dočetla poslední knížku ze seznamu k češtině a šla jsem spokojeně spát. Udělala jsem toho strašně moc.

Až tolik, že další den jsem "za odměnu" udělala úplné minimum. Následovala panika a plánování. Stanovila jsem si počet otázek na další dny a překvapivě jsem je nedodržela. Vyhýbala jsem se učení, jak to jen šlo. Uklízení, vaření, polehávání... A už psali první spolužáci, že to mají za sebou. Snažila jsem se zjisti úplně všechno a začala jsem panikařit. Během posledních pěti dní jsem měla několik "záchvatů". Neviděla jsem žádnou naději v to, že bych to mohla dát. Doufala jsem ve čtyřky. Vrhla jsem se do učení a naučila jsem se toho mnohem víc než za dva měsíce předtím. Ale i tak jsem pospávala a donekonečna projížděla facebook. Jsem prostě neschopná! :D Na angličtinu, češtinu a španělštinu jsem se vykašlala, jen jsem si zopakovala geografické otázky a reálie, abych trochu tušila a tři údaje ke každému autoru z češtiny. Ležela jsem v dějinách umění. Kolem byly hromady textů, nákresů a obrázků. Vzývala jsem všechny bohy a slibovala jsem jim duši. Když si vzpomínám na usínání, tak jsem to vlastně vzdala. Řekla jsem si, že to buď vyjde nebo ne. V autě cestou do školy na zkoušku jsem mluvila sama se sebou a uvědomila jsem si, že jsem se vážně nedokázala donutit se učit. Důležitější bylo, že jsem většinu svaťáku (5 týdnů) byla v pohodě, nedocházelo mi to, už jsem vše vnímala jako prázdniny. Hodně času jsem trávila na zahradě, Plela jsem, natírala plot a podobně.

(Jestli vás to zaujalo, tak mám o maturitě celou rubriku :D)

Abych napsala něco přímo k těm dvěma slovům ŽIVOTNÍ CÍL, tak bych dala přednost buď něčemu abstraktnímu jako být šťastná a spokojená nebo bucket listu, kde jsou malé cíle a úkoly.
Ten abstraktní se samozřejmě hůř hodnotí. Nemůžete ho splnit jednorázově a odškrtnout si ho. Jde naopak o něco dlouhodobého. Dělat si radost, starat se o sebe, ve všem hledat štěstí a pozitiva a chodit jim naproti.

(Což zní jako z nějaký ezo-příručky, a proto bych se ráda vrátila k předchozím myšlenkovým pochodům.)

Nemám dlouhodobý plán ani žádné cíle. Jdu na vysokou školu, chci ji udělat a zároveň i žít. Předtím si musím zajistit ubytování. Ničím jiným momentálně nežiju... Kecám! Opět jedu na SES, 10denní setkání esperantistů, kde se... setkáme, něco se naučíme a bavíme se na výletech, workshopech a hudbou. (O minulém ročníku jsem psala TADY.) A chci si to maximálně užít! Předtím bych si měla esperanto trošku aktivovat. Záměrně jsem ho omezovala před maturitou, abych neměla problém u ústních z jazyků. Takže projíždím duolingu a píšu na druhý blog. Tam bych si mohla dát za cíl psát kraťoučké články, nějaké přepisy myšlenek, bez tématu, v rámci odpočítávání do 14. července.

A o tom to je! Plnit malé cíle? Protože pokud si řeknu, že chci být doktorka, vystuduju, začnu pracovat, co potom? Další cíl! :)
 

Odmaturováno 2

1. června 2018 v 20:35 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Cesta byla v pohodě, poslouchala jsem rádio, uvolnila jsem se. Ke škole jsem přicházela v klidu, bylo mi fajn. Vešla jsem do maturantské místnosti, pozdravila jsem spolužáka a nic ze mě nevyšlo, jen jsem otevřela pusu. První myšlenka byla, že by možná mohl být problém, kdybych u zkoušek nemohla mluvit :D

Aby bylo jasno, nejsem zvyklá na ústní zkoušení, naši učitelé preferovali písemky. Když mě někdy vyvolali, měla jsem prezentaci nebo jsme si z angličtiny a španělštiny zkoušeli říkat nějaká témata nanečisto nebo třeba jen popsat obrázek, vždy se mi strašně rozbušelo srdce a nedokázala jsem vnímat nic jiného... Takže moje nervozita byla mým největším strachem a přednáškou. Myslela jsem na to už pár měsíců před maturitou i během učení.

Dorazila jsem s malou časovou rezervou, která utekla docela rychle a už jsem stála před zkoušecí (?) třídou. Učitel otevřel, já se chystala sednout na potítko a on mi naznačil, že by bylo fajn si vytáhnout otázku :D 25, Transport and travelling. Uf, dobrý, sedla jsem si, dostala 3 papíry a 20 minut. Ostatní části byly ohledně počasí, nakupování a charitativní práce. Nezvládla jsem si rozvrhnout čas, takže jsem se zadání jedné části dozvěděla až během zkoušky, neotočila jsem papír. Zavolal mě, sedla jsem si naproti němu a přísedícímu a nervozita byla fuč :) Představila jsem se, bavili jsme se o mém svaťáku, o plánech na VŠ a plynule jsme přešli k počasí. Asi v půlce mi trochu chyběl dech a vysychalo mi v puse, ale celkově jsem se cítila dobře. Jedno zadání jsem nepochopila a začala jsem mluvit o něčem jiném. Znova jsem si přečetla zadání a povídali jsme jako by se nic nestalo. Mluvila jsem o tom, jak jsem cestovala vlakem a nemohla jsem si vybavit slovo "vystoupit". Tak jsem se odmlčela a na učitele zašeptala "vystoupit". Slyšeli to všichni, začali se smát a učitel zašeptal "get off". Tak jsem pokračovala a najednou byl konec.

Do odpočívací místnosti jsem přicházela s úsměvem, napsala jsem pár lidem, že zvládám a za chvilku dorazila kamarádka, která už to měla za sebou od pondělí. Chodila nás tam všechny celý týden podporovat. Což třeba mně pomohlo. Procházeli jsme si kontexty k autorům k četbě z češtiny. Ke každé knížce jsem měla asi 8 bodů, něco o autorovi, další dílo, období, současníky a jejich díla.

Zase přišel čas. Tentokrát čeština. Učitelé se usmívali snad ještě víc než ti předtím. 8, Shaw, Pygmalion. Dobrý, to jsem četla, měla jsem podrobný čtenářák od ségry, líbilo se mi to... Na potítku jsem začala psát do zadání, přestože jsme byli domluvení, že budeme šetřit a použijeme volné papíry s razítkem školy. Uvědomila jsem si to po jednom podtržení a pár napsaných písmenech. Trochu mě to rozhodilo. Samozřejmě se nestalo nic hrozného, ani jsem nečekala, že by mi vynadali, ale zasekla jsem se asi na minutu. Popsala jsem celý papír. Vždy jen slova, což by bylo správně, kdybych k nim měla co říct. Zavolali mě, sedla jsem si a hned se omluvila za to psaní do toho. "Nic se nestalo, z jaké části knihy je tato ukázka?" ... Všechno jsem věděla, mluvila jsem spisovně, ale tak nějak jsme si nerozuměli. Nechápala jsem, co po mně chtějí :D a hlavně mi to bylo v tu chvíli celkem jedno, nijak jsem se nesnažila za každou cenu říct všechno co vím a nepouštět je ke slovu. Řekla jsem i několik detailů, díky čemu jsem dokázalo, že mám určitě přečteno. Dostali jsme se k autorovi. Na potítku jsem si vzpomněla na současníky (Rolland, Exupéry), ale ptali se mě na dramatiky. České dramatiky. Přelom 19. a 20. století. Před hodinou jsem četla "Inspiroval Čapka".
"No a taková dvojice"
ticho... "Joo, ti co jeli do Ameriky, jeden tam zůstal..." Nemohla jsem si vzpomenout na jména.
Radil mi: "WV"
Já nic.
"Fimfárum".
"Jo, jasně.", "No, já vim!" ... chvíli ticho... "Werich"
"No a ten druhý"
Já nic.
"Svíčka"
"Cože? Svíčka?". Začala jsem se smát, přísedící také.
"Svíčka má knot a..."
"Vosk, Vosko-vec...?"
"No hurá"
Takhle jsme strávili tak 2 minuty. Hádání WV. Na ně už nezapomenu.
Neumělecký text také nebyla žádná velká sláva. Na všechno se mě musel ptát přímo.

Proto mi bylo jasné, že jednička nebude. Ale já si pro pěkné známky nešla. Cíl byl "To udělat" a strašák dějiny umění mě teprve čekal. Přestávka před nimi byla velmi krátká. Stihla jsem se jen podívat na 2 papíru a už jsem šla do třídy. Stoupla jsem si k potítku, učitel tam nebyl. Přitom přede mnou ze stejného předmětu maturoval spolužák. Předsedkyně kývla směrem k lidem, co se přišli na zkoušku podívat. Najednou se vynořil.
"Koukala ses na to?"
"Ano."
11, Románské umění
"Umíš?"
"Ano." (reálně doteď nevím, které otázky jsem uměla a neuměla, odhadem tak půlku možná :))
Sedla jsem si, dostala jsem krátkou osnovu a 3 papíry s obrázky budov a k popisu kostela... Byl ochotný mi s čímkoli poradit. Začal vyjmenovávat části kostela a kostel sv. Jakuba, Kateřiny a Martina, Předklášteří u Tišnova...
"Jo, tohle všechno vím."
"Tak potřebuješ s něčím poradit?"
"Tohle je klášter v Cluny?" ukázala jsem na jeden obrázek.
"Ano. Takže nic? Dobrý?"
"Jo, dobrý."
A šel zkoušet. Napsala jsem si názvy staveb a zásek. Kdy to bylo, kde to bylo, jaký byly znaky...? Začala se mi vybavovat otázka č. 10, Předrománské umění. Chvilka paniky. Pohled do osnovy. Začala jsem psát. Na zavolání jsem přicházela s oboustranně popsaným papírem. Snažila jsem si tam uspořádat i obrazovou přílohu a najednou koukám, jak se ten učitel tváří. Úplně jako zabiják! :D Celou dobu byl jako cizí a měl fakt nepříjemný tón hlasu. Přísedící mi radila (s jeho vědomím), kolem procházel ředitel, předsedkyně poslouchala. Věděla jsem, že toho na papíře mám hodně, takže kdybych to třeba jen přečetla, tak mi 5 nedají. Nechával mě mluvit, o čem jsem chtěla, měl doplňující otázky, pak jsem si vždy zase vybrala, co jsem věděla.
"Kostel je podélný, bazilika nebo centrální, rotunda... půdorys kříže, symbolizuje tělo Krista, hlava je chór... Řecký a latinský kříž..."
"Podélný kostel je typický pro západní Evropu, katolíky a rotundy na východě. Jaké tam je náboženství?"
"Islám!" :D
Smích, dali mi další šance.
"Evangelíci, protestanti..."
Přísedící šeptala "Pravoslaví"
Tak jsem to zopakovala a šli jsme dál. Tohle asi z hlavy nedostanu :D Křesťanství neruzumím, evangelíci a protestanté jsou snad jedno a to samé...? Omlouvám se, nechci nikoho urazit :) Jen v tu chvíli se špatně přemýšlí bytˇjen o jednoduchých věcech (viz. WV), odříkávala jsem přesné definice a najednou se ozval pan ředitel:
"Koukejte na čas, jo?"
"Aha, minuta."
Nejlepší pocit. Maximální štěstí, já to dala! Asi jsem ještě mluvila, ale myšlenkami už jsem tam nebyla. Na chodbě jsem skočila spolužačce (té super podporující) kolem krku. (Nerada se dotýkám lidí a objímání si fakt neužívám :D Navíc jsem byla zpocená... ale mnohem více šťastná. Spadlo to ze mě.) Napsala jsem mamce a zavolala ségře. Skoro jsem brečela. Hlásila jsem, že budou dvojky, možná nějaká jednička.

Španělštiny jsem se nebála. Rychle jsem prolistovala ta připravená potítka. Doteď si myslím, že jsem to podcenila, ale všichni byli nadšení. Byla jsem úplně první na škole, kdo kdy maturoval ze španělštiny. Navíc to byla poslední zkouška naší skupinky, končila 5 minut před vyhlášením výsledků. Takže tam byli učtielé a dalších 84639207 lidí. 3 Literatura española y checa. Přicházeli, když jsem byla na potítku, otočila jsem na otevřené dveře a plnící se třídu. To úplně příjemné nebylo. Na pracovním listě byly 3 části. Text s otázkami, krátké gramatické cvičení a téma literatura. Špatně jsem si rozvrhla čas, takže jsem si napsala odpovědi, kontrolovala členy (mužský, ženský) ve slovníku a k tématu jsem si napsali poznámky obecně k literatuře a čtení, ke dvěma českým spisovatelům a dvěma z Latinské Ameriky. Cestou ke stolu mi došlo, že ta otázka se vztahuje ke španělské literatuře a já neznám žádného španělského autora kromě toho, o kterém byl ten text. Miguel de Cervantes y Saavedra. Nahlas jsem přečetla 2 věty textu, odpověděla jsem na otázky, 2 jsem trochu rozvedla. Přečetla jsem gramatické řešení a vrhla se na téma. Mluvila jsem strašně rychle a fakt dobře. Dokázala jsem i komunikovat ohledně těch cvičení, ujišťovala jsem se, jestli dobře chápu otázku. Věřím, že to působilo dobře a přirozeně. Ale jen do chvíle, než mi došly poznámky. Učitelka se mě zeptala na nějaké španělské spisovatele, řekla i jména a já vážně netušila. Řekla jsem, že vážně nevím. Mohla jsem si to dovolit, protože nám nikdo jiný nerozuměl. Tak jsem zopakovala něco o Miguelovi a nevzpomněla jsem si na Quijota! :D Řekla jsem El ingenioso hidalgo... ticho... Nekonečné ticho! :D Poděkovali mi. Odcházela jsem ze třídy se smíšenými pocity. Docházelo mi, jak jsem to celé zvládla a že se mi to vlastně líbilo, ale byla jsem na sebe naštvaná, že jsem si třeba nenašla něco o nějakém španělském spisovateli. Měli jsme totiž hezky propojené otázky. Osobnosti Španělska a Lainské Ameriky, Osobnosti ČR a právě literaturu. Takže jsem k osobnostem měla připravené spisovatele a ti z Jižní Ameriky mi připadali zajímavější. Na to se také bude zapomínat těžko.

Zase jsem se smskami pochlubila šli jsme na výsledky. Po zprůměrování s didakťáky a slohy 2, 1, 1, 1. Všichni 4 jsme měli vyznamenání! :) Všichni učitelé, kteří to dopoledne zkoušeli, nám pogratulovali a podali ruce. Z té španělštiny byli nadšení. Během mého povídání se pan ředitel i přísedící (francouzštinářka) celou dobu koukali překvapeně a dělali posunky na lidi za mnou. Evidentně jsem překvapila nejen sebe :)

Nechci zapomenout na nadšené výrazy nás úspěšných. O neskutečných pocitech jsme si povídali venku u zmrzliny. Cestou domů se mi chtělo brečet. Pustila jsem rádio naplno, jela jsem vážně rychle (ale bezpečně!), doma jsem vychrlila první pocity taťkovi a šla plet maliny :D Potřebovala jsem vypnout. Brzy mě začala bolet hlava, tak jsem si šla lehnout aležela jsem několik hodin. Měla jsem úplně prázdno v hlavě.

Jak jsem to vnímala další den si můžete přečíst ve včerejším článku.

Včera bylo zakončení, kde jsme byli milionkrát pochváleni, protože polovina z nás má vyznamenání.(Někteří, včetně mě, jediné za 4 roky :D) Večer bylo rozloučení v baru i s učiteli. Úplně nadšená jsem nebyla, navíc jsem nakonec jela autem. Takže jsem nemohla pít a musela jsem myslet na to, že pak pojedu necelou hodinu unavená a ve tmě. Piva jsem si cucla, dala jsem si džusík a pizzu a pěkně jsem si popovídala i s učiteli. Ve 12 jsem se ukládala do postele.

Dneska jsem uklízela v pokoji a snažím se uklidit i v hlavě a promyslet, co bude o prázdninách.

Jestli to někde celé přečetl, tak má můj obdiv. Děkuju! :)

Odmaturováno

31. května 2018 v 7:55 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Právě jsem se vzbudila po velmi úspěšném dni. O pocitech štěstí se ale mluvit nedá. Snad mi ještě nedošlo, že jsem to vážně zvládla a nadšení teprve přijde. Hlavně si ale stále přehrávám celé dopoledne a hlavně chyby, které jsem říkala. Několik věcí mi došlo až teď. Na jiné myšlenky se soustředí těžko.

Otevřela jsem jedinou nepřečtenou knížku, co doma mám, Antoine de Saint-Exupéry, Kurýr na jih, Země lidí. Jméno jedné postavy mi připomělo naší učitelku, město Toulouse zase impresionistického malíře Toulouse Lautreca a popis vln na moři konkávní a konvexní prvky baroka, Casu Milu od Gaudího a schody v knihovně Laurenziana od Michelangelo. To vše asi na čtyřech stránkách. Pokraččovat se mi nechce.

Nejen proto si chystám půjčit nějakou bláznivou fantasy knížku, díky které se dostanu do jiné reality. Nejdřív si ale prostřednictvím článku zkusím srovnat myšlenky.

Posledních pár měsíců ve škole bylo pro mě náročných. Někteří učitelé nebyli ochotni trochu zvolnit, tak jsme zvolňovali sami :D Do školy jsme si nosili knížky ze seznamu k maturitě, zpracované otázky na učení a výklady šly mimo nás. Spočítali jsme si průměry známek, abychom se "nesnažili zbytečně" a už jsme byli myšlenkami u maturity.

Svaťák jsme měli 5 týdnů, v 1 z nich byly didakťáky a slohy. Jako asi každý jsem si propočítávala, kolik otázek denně musím udělat. Přemýšlela jsem o nějakém plánu, který byl zpočátku optimistický. Kdybych ho dodržovala, tak strávím učením každý den jen pár hodin a všechno stihnu.

Nic takového se ale nestalo. První 2 týdny jsem si prostě dělala čárky u otázek, kterým jsem se věnovala. Nechtěla jsem se nutit například do dějin umění, když jsem měla nápady, co si napsat k otázkám z angličtiny.

Z takto plánovaných 2 týdnů už ale byly 4 a začalo mi téct do bot. Znova jsem propočítávala a čísla , počet otázek na den, byla hrozivá. Panika. Každou otázku jsem měla zpracovanou (poslední jsem dodělávala 2 dny před zkouškami), z jazyků na 1 nebo 2 papírech, díla k maturitě také každé zvlášť a navíc papír s informacemi o autorech a kontextech. Co všechno jsem měla k dějinám umění by vydalo na samostatný článek.

Měla jsem 2 hodiny týdně ve třeťáku a ve čtvrťáku. Dostávali jsme texty k jednotlivým otázkám, hromadu obrázků na poznávačku a další doplňující informace, například články. Do toho všeho jsem si dělala poznámky, někdy dost narychlo, a proto hrozilo, že bych jim později nemusela úplně rozumět (což se stalo). Proto jsem se snažila dát všechno dohromady a přepisovala jsem si všechny otázky do sešitů. Nakonec sem popsala 2 velké 100stránkové. Bohužel nezbyl moc čas se z nich učit :D :D

Poslední týden jsem si ze všeho udělala "potítka", jednoduché osnovy se zásadními informacemi. Ty jsme si prošla den v úterý a vzala jsem si je s sebou na přestávky mezi zkouškami (20 - 50 minut dlouhé).

Den předem jsem se učila úplně nejvíc. A kdybych měla poradit sama sobě v minulosti na začátku svaťáku, jestli si dělat plán nebo to dělat stejně, tak vážně nevím. Ten pocit bezmoci a paniky, že prostě nestíhám a myšlenky na záření v září byly nepříjemné. Ale vlastně jsem ráda, že jsem tomu tolik časi nedala a nějak moc jsem se nedrtila. Všechno jsem vnímala pasivně a podvědomě a nejspíš se mi to uložilo dobře, protože známky mám uspokojivé :)

Pár dní před dnem D jsem panikařila, nejvíc kvůli dějinám. Věděla jsem, že bych nezvládla samostatně mluvit ani pár minut, nepamatovala jsem si jména umělců, staveb ani roky a znaky jednotlivých směrů mi často splívaly. Cestou do školy jsem si uvědomila, co se dělo, že jsem se vážně nedokázala donutit se učit a že už tam vážně jedu a je možné, že třeba budu bojovat, abych vůbec prošla... Navíc jsem věděla, jak dopadli ostatní, psali jsme si o tom, s jednou kamarádkou jsme si i volaly a věděla jsem spoustu podrobností, které mě spíše zneklidňovaly. Maturovala jsem třetí den dopoledne, čtyři skupinky přede mnou to vládly. Nechtěla jsem být jediná, co to nedá.

Pokračování brzy :)
 


Štěstí je mít se kam vrátit po špatném dni

9. května 2018 v 23:42 | Lenny |  Témata týdne
Předem upozorňuji, že jsem plná dojmů a kdybych o tom samém psala s odstupem, článek vyzní úplně jinak a méně... tragicky.

Jak někteří z vás ví, svaťák je v plném proudu a podobně by na tom měla být i moje příprava na maturitu. Už jsem psala o tom, jak vymýšlím a dělám spoustu jiných věcí něž že bych se učila. Nacházím nové koníčky a vítám každé rozptýlení a možnost se zvednout od papírů a knížek.

Jedním z nich je hledání místečka, kde budu trávit noci během studia vysoké školy příští rok. Ne, ještě nejsem oficiálně přijatá, ne, nemám maturitu, ne, vážně nevím, jestli se v září budu stěhovat. Ale předběžný výsledek přijímaček a víc než dobrý pocit z písemné části maturity mi stačí. (o tom by se dalo psát mnohem více, kdyby byl zájem:))

Přidala jsem se do facebookové skupiny, kde se nabízejí a hledají volné pokoje, byty a domy. Nových příspěvků přibývá několik za hodinu a některé nabídky jsou vážně zajímavé. Moji pozornost si ale získaly fotky a popisek k jednomu z nich. Šlo o malý byteček, jeden sdílený pokoj, super cena a ideální lokalita. Tak jsem hned (včera ráno) dotyčné napsala "mám zájem" a začaly jsme se domlouvat. Kde je problém? Hned o několika jsem se dozvídala během dneška, když jsem jela na dohodnutou prohlídku.

Vyrazila jsem ráno, moc se mi nechtěla, ale nebylo na co čekat, shodly jsme se, že čím dřív tím líp, třeba kvůli smlouvě. Vzala jsem si nejnutnější věci (čti jídlo) a pár papírů s velmi zajímavými poznámkami z jednohonejmenovaného maturitního předmětu, abych se jako nenudila...

Sedala jsem do vlaku s vědomím, že mě čeká asi hodinová výluka, podle idos ale nebylo pochopitelné odkud kam, byly tam tři různé údaje, které si navzájem protiřečily. Vůbec jsem se na cestu busem netěšila (proč asi jezdím vlakem...?), ale byla jsem tak nějak smířená s tím, že mě čeká trochu nepohodlí.

Do autobusu jsme byli nahnáni už po půl hodině. Šla jsem mezi prvními, což pro mě není úplně typické, ale při sledování nekonečné řady lidí, co se tam snažila nacpat, jsem byla ráda. Všichni seděli po dvou a ulička byla plná stojících až k předním dvěřím, to asi není úplně podle předpisů že? Řidiči a průvodčím to došlo asi po půl hodině stání venku. Pak nám oznámili, že ještě jednou tak dlouhou dobu budeme čekat na další autobus. Snažila jsem se nějak chytře hospodařit s příjmem tekutin, abych nemusela řešit jeho vylučování... Zapnula jsem si písnička a aplikovala sluchátka. Čekání utíkalo rychleji, výborně, rozjíždíme se.

Řidiči ale není divné, že na druhou stranu. Zajeli jsme si. Někdy v půlce cesty autobusem přišla krize. Bylo mi špatně, teplo a přišla mi zpráva. Zpráva o tom, že jedu zbytečně, byt je zabraný. V hlavě nastal zmatek. Mám se smát nebo brečet? Mám hned vystoupit a běžet domů? Mám dojet na místo, kde se přestupuje na vlak a tam sednout zase na výlukový autobus, dojet domů a dělat, že se nic neděje? A co mám napsat té holce? Nic příjemného, co si budem povídat. V hlavě jsem si přehrávala, jak jsme si psaly, vyznělo to tak, že jsem první zájemce a přece jsme se domluvily na prohlídce. Ale v té poslední zprávě bylo, že dala předost první, která se ozvala...

Napsala jsem kamarádce, se kterou jsme se měly potkat, co si o tom myslí, jestli o mě stojí nebo jestli se mám otočit a jet zpátky. Dojela jsem, zmožená náročnou cestou. Najedly jsme se, prošly pár obchodů, popovídaly jsme a já čas od času zkontrolovala zprávy na mobilu. Inzerentky (existuje to slovo?) jsem se zeptala, jestli třeba ta náhrada za ní nechce jít na byt jen na léto a od září bych tam mohla já. Slíbila, že to zjistí a ozve se. Tohle jí nevyčítám, chápu, že neovlivní, kdy je kdo na mobilu... Ale vyšlo to tak, že mi napsala půl hodiny před odjezdem mého vlaku domů, že se můžu jít podívat, protože se jí nepovedlo zjistit, jak to teda bude, ale možná se nade mnou slitovala, že jsem tam kvůli tomu jela, tak ať z toho něco mám. Mně ale chyběla síla a jakákoli chuť tam vyrazit. Poděkovala jsem a šla na nádraží. Sedla jsem do vlaku, stál na stejné koleji, na kterou jsem přijela a dokonce i se stejnými průvodčími.

Rozjezd. Otevírám knížku. Píšu domů, že jedu. Zpráva. "Ta holčina to z ničeho nic odřekla, škoda." Nemám cílu na reakci, začínám číst. Začíná mě bolet hlava. Piju. Vracím láhev vody do tašky. Ve dveřích kupé průvodčí hlásí blížící se přesun do autobusu a v tu chvííli jsem cítím mokro a studeno. Neumím zavřít láhev s vodou. Odšroubuju víčko. Našroubuju víčko. Ok, chyba není u mě. Už v ní moc vody nezbylo, tak jsem ji dopíjím.

Rovnám si věci na sedadle v autobuse, zase čekáme. Proč taky jezdit, když jsou všichni připravení... Trochu to na mě doléhá. Celý den jsem strávila na cestě a zbytečně, je mi špatně. Tyhle myšlenky se jen těžko dostávají z hlavy. Cítím na tváři slzy... Zaujme mě rozhovor průvodčích. Baví se o zlevňování jízdenek, o jejich nerostoucích platech a o papaláších, kteří o tom rozhodují. Jedna z průvodčích mluví o tom, jak jí je líto, že na České drahy všichni plivou, že dělají všechno, co můžou.




Uznávám, že se nestalo nic hrozného, ale ve chvílích prožívání těch věcí se mi to zdálo jako konec světa.

Abych se vrátila k úvodu a názvu článku, strašně moc jsem se těšila domů. Není to tu úplně ideální. Teda... je, ale já jsem ten typ člověka, co nikdy není spokojený a neváží si toho, co má. Snad mi to trochu pomohlo si uvědomit, jaké štěstí je mít doma klid a lidi, co na mě čekají :)

Deníček maturantky o svaťáku

24. dubna 2018 v 21:38 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Všimla jsem si mého posledního článku na hlavní stránce. Není to poprvé, ale o to víc by mě zajímalo, podle čeho se jednotlivé články vybírají. Abych byla upřímná, nejsem s ním ani moc spokojená. Nepřipadá mi výjimečný nebo zajímavý. Jen si nějak potřebuju uspořádat myšlenky o tom, co se vlastně děje a pobčas sem něco hodím. Původně mělo jít o jeden z tréninků na sloh z češtiny.
Ten už mám za sebou a snad se brzy dozvím výsledek. Očekávám dvojku, ale víc než na mém názoru smozřejmě záleží na hodnotiteli. Jak bude vyspaný, kolik už toho bude mít přečteného, jestli ho něco zaujme a jestli bude ochotný můj text číst dvakrát.
S větším napětím ale očekávám výsledky přijímaček. V sobotu jsem psala TSP na Masarykovu Univerzitu. Výsledky mají být "do konce dubna", tak jsem zvědavá, jestli se je dozvíme až 30. dubna v pondělí nebo snad hned zítra. Nechci se k tomu raději nějak více vyjadřovat. Sice tuším, kolik bych přibližně mohla mít bodů, ale percentil se předvídat nedá. Tím spíš, že se mi tento rok zdál test v některých ohledech jiný. Řekla bych, že je čím dál jednodušší matematika a naopak jsem měla problém s verbálním oddílem.V kulturním přehledu a kritickém myšlení jsou úplně náhodné věci, analytický oddíl a prostorová představivost mě baví a s angličtinou je to opět složitější. Jsem schopná vyřešit úlohy ze zmíněných oddílů zadané anglicky, textu rozumím dobře a když se objeví neznámá slovíčka, dokáži si smysl domyslet. Pak ale mám do textu na vynechané místo vybrat jedno z pěti nabízených slovíček, které se tam nejméně/nejvíce hodí a nějaké domýšlení smyslu je k ničemu, pokud znám jen dvě z pěti. Nijak si nestěžuji, takhle to prostě mám :)
Z maturity celkově mám respekt a bojím se ústní části, ale rozhodně si nejdu pro jedničky, nemám důvod. Což je na první pohled v rozporu s tím, že se chci všechno na učit a reálně to umět, chci vědět, o čem mluvím. Uvědomuji si ale své schopnosti a neschopnosti a hlavně fakt, že nejvíce bude záležet na tom, jak budu působit a jak zvládnu nervozitu. Protože naučit se to prostě musím! :D
Ode dneška jsem doma, mám svaťák. Reakce každého člověka, který se to dozví, je stejná. Závidí, říká, že je super, že mám volno a můžu se válet. Ehm, jo, jasně. Válím se a budu... ale s hromadou papírů a knížek. Nejvíc mě děsí to, kolik je otázek a že bych se měla stíhat naučit čtyři denně, abych byla v klidu, přestože mi během roku trvala jedna otázka týden. Dobře, mám volné celé dny a jsem celkem odhodlaná, ale najednou nacházím lásku k zahradničení, vaření, každou chvíli chci jít s někým ven, narážím na zajímavé knížky, které ale musí ustoupit těm k maturitě z češtiny a děsím se dne, kdy třeba začnu pravidelně běhat. (což by možná nebylo na škodu... )
Chci si vytvořit denní režim. A chci ho dodržovat. Déle než půl dne. Prosím.

Další články


Kam dál