Nechci zavírat oči

Čtvrtek v 22:57 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Když zavřu oči, snažím se si představit co nejsvětlejší budoucnost. Což momentálně není úplně lehké. Zítra jdu naposledy do školy. Pak mě čeká 5 týdnů přípravy a učení na maturity, přerušované dvěma didakťáky, slohem z angličtiny a přijímačkami tuto sobotu.

Jestli si tenhle článek přečtu za pár let, určitě se zasměju a vzpomenu si, jak jsem byla "hotová z blbý maturity" a doufám, že zkoušky na vysoké škole budu zvládat líp, byť je mi jasné, že budou nesrovnatelně náročnější.

Nálada mi lítá nahoru a dolu i během jednoho dne. Dlouhodobě jsem nebyla a nejsem spokojená s třídním kolektivem. Vždycky mi trvá zapadnout, ale tentokrát se mi to nepovedlo ani za čtyři roky... Teď se ale řeší poslední zvonění, s tím spojené tvoření a zpívání písničky, plánují se oslavy (úspěšné) maturity, dokonce už i třídní sraz za pár let. Vím, že mě dost lidí nebere a já se vážně většinu času s nimi necítím dobře, ale při téhle přípravě bývám dojatá a je mi líto, že jdu pryč a budu začínat někde jinde. A nebyla bych to já, kdybych se zároveň na nový začátek netěšila.

Přijímačky budou... zajímavé. Abych byla upřímná, jestli to někdo ocení, nijak zvlášť se nebojím. Vím, že na obory, na které se hlásím, není nijak velký nápor a tuším, jak moc dobře musím test napsat. Pokud budu vyspaná, najedená a neselžou České dráhy nebo někdo z pořádajících té velké sobotní akce, mělo by to klapnout.

Co se týče maturity, tak z písemné části strach nemám. Stačí být v klidu a napíšu češtinu a angličtinu. Vítr mám ale z ústních, ty pro mě budou o dost náročnější. Jen když v hlavě zavadím o myšlenku na ně, rozbuší se mi srdce a začnu rudnout. Což se bude pravděpodobně dít u jednotlivých zkoušek a nepovažuji to za nějak praktické.

Psychicky se připravuji na celodenní učení a jsem celkem odhodlaná a ochotná ttrávit čas nad papíry. Chci být co nejvíce efektivní, takže bych si ráda vytvořila a následně dodržovala denní rozvrh včetně jídla, spánku a zábavy. Za čtyři roky na gymplu tuším, co u učení funguje a nefunguje, ale velkou roli hraje i prostředí (dům a jeho spolusdílející), již umíněné jídlo, na jehož přípravování i konzumování se těším, pak také toužím potom, abych občas mohla jen tak zavřít oči.

Doufám, že to nějak zvládnu a za dva měsíce budu moct řešit zápis na výšku a při vzpomínce na maturitu se budu moct usmívat.
 

Unikly výsledky CERMATU?

12. dubna 2018 v 6:46 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Článek s tímto tématem by se rozhodně víc hodil vydat už minulou noc, ale chtěla jsem rovnou napsat, jak to dopadlo. Samotné psaní slohu nebylo nějak výjimečné, zajímavější mi připadá, co se dělo před tím.

2 hodiny před začátkem včerejší první části maturity jsem seděla ve vlaku a psala jsem tohle:
Moje příprava na maturitní sloh byla celkem chabá, o to víc mě rozhodilo, když mi několik fejsbukových přátel nezávisle na sobě posílali "uniklé informace z cermatu, které získal někdo, kdo má známého v CERMATu". Začalo to seznamem útvarů, které tam mají být. Tomu se dalo věřit, protože jsou klasické a předvídatelné, ale nebrala jsem to jako závratnou informaci. Nic moc se tím neměnilo, jen jsem si znova přečetla, jak se píše zpráva. Pár lidí zaujalo, že tam není popis obrázku, na který spoléhali jako na záchranu.
Už jsem se chystala jít spát, ale na třídní skupině se rozjela debata. A objevovaly se další informace o konkrétních tématech. Takhle se to uzavřelo:


Od začátku jsem tomu moc nevěřila, nezdá se mi, že to mohlo jen tak uniknout. U těch útvarůů jsem váhala, že někdo chtěl pomoct svému známému, aby se trochu připravil...? Ale proč by ty informace vypouštěli postupně? Kdyby se tam někdo naboural, což je taky jedna z teorií, zadání by bylo celé, nějak zkopírované nebo vyfocené screenshotem (takovým věcem moc nerozumím.) Hlavně mi přjde mnohem pravděpodobnější, že si chtěl někdo vyzkoušet, jak rychle se šíří informace a celé si to vymyslel.

Kdyby se mě někdo ptal, co si myslím, že tam bude, také bych řekla, že stejné útvary, co vždy a z témat bych také odhadovala něco z historie kvůli výročím událostí v letech 1918, 1948 a 1968. Charakteristika Ester Ledecké by se tam taky mohla objevit a vypravování vůbec není nápadité, ale také si ho v zadání dovedu představit.

Jak tak nad tím přemýšlím, nejlepší by bylo, kdyby v tom vážně měl prsty CERMAT, vypustil by falešné informace a pak by v zadání bylo něco o dezinformacích a fake news a podobně a my bychom tohle všechno mohli využít.

Uznávám, že jsem na chvilku zaváhala, jestli to vážně není pravda. Koukla jsem na wikipedii na článek o Ester Ledecké, přesetože o ní vím hodně z rozhovorů a před spaním jsem přemýšlela, co zajímavého se může stát, když přijdu domů ze školy. Bála jsem se těch té úvahy i článku, ale zároveň to podpořilo mé pochyby. Dříve bylo normální mít jedno ze zadání z historie nabo politiky, něco založené na znalostech, tentokrát by to ale byly dvě z šesti, což mi připadá moc.

Do školy jsem přišla v 11 a s postupně přicházejícími jsme se o tom chvilku bavili, pak jsme střídavě schízovali a navzájem se uklidňovali. Ve 12 to tedy začlo a po otevření zadání jsme se začali skoro všichni smát. Zadání bylo rozhodně lepší, posuďte sami: Info o slohu včetně zadání.

Nechce se mi tady vypisovat, jak jsem měla pocity při psaní. Odcházela jsem spokojená a čím víc nad tím přemýšlím, začínám se trochu bát, jestli to sedne hodnotiteli... Každopádně už bych uvítala výsledky, takže jestli někdo z vás tuší, kdy by mohly být určitě se podělte v komentářích.

A zahlasujte v anketě, co byste si vybrali za zadání :)

V plném nasazení

9. dubna 2018 v 22:09 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Tak plán psaní a trénování na slohovku moc nevychází. Nějak jsem totiž přecenila učení na dva předměty a strávila jsem s nimi více času než je zdrávo. (Předstírejme, že se vážně nenašlo ani těch 10 minut na to, abych sem nenapsala pár slov.) Zkoušky se blíží, moje nálady mění a jen těžko dávám dohromady, co se vlastně děje. Mám pocit, jako by všechnno šlo stranou. Vždy se soustředím na jednu konkrétní věc, učení maturitních otázek na zkoušení, slohovka poslední písemky...

Nejvíc teď flákám můj největší koníček, esperanto, ruštinu a finštinu. Prostě si nemůžu dovolit učit se slovíčka a číst ve třech jiných jazycích než ze španělštiny a angličtiny, ze kterých maturuji. Aspoň tak to mám nastavené v hlavě.

Ještě extrémnější to bylo v prváku a druháku. Všechny písemky byly vždy plánované. Pokud jsem v úterý věděla, že ve čtvrtek píšeme z biologie a v pátek z dějepisu, nutila jsem samu sebe nechat učení historických dat až po písemce ze zvířátek. Což se moc neosvědčilo, protože u mě funguje spíše dlouhodobější příprava, nejde mi si jen tak narychlo nasypat do hlavy všechno, co je potřeba a pak to zapomenout. Naopak se učím na několikrát a všechno mi to dojde třeba týden po napsání testu :)

I tak mé milované jazyky vnímám aspoň projížděním obrázků s nimi na facebooku a občasným čtením článků. Když bylo aktivnější období co se týče rozšiřování mé osobnosti (Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.), uvědomila jsem si, že mi dochází spousta věcí z našeho českého jazyka. Význam některých slov nebo třeba fakt, že mi někdy chybí předpřítomný čas. Ne že bych ho uměla například v angličtině správně používat, ale vadí mi, když něco píši nebo říkám a nepřesně vyjádřím, jak šly události za sebou.

O podobných a daleko horších věcech uvažuje drtící se maturant. Všímám si toho i u ostatních budoucích obětí. Učíme se někdy docela náročné věci (Ano, vím, že na vysoké škole to bude nesrovnatelně horší.), ale máme problém s těmi úplně základními a selským rozumem. Ve všem hledáme složitosti.

Tohle všechno výše napsané si uvědomuji, ale jen těžko to nějak změním. Nic hrozného se ale neděje a když nic jiného, mám o čem psát :)
 


Výzva?

4. dubna 2018 v 22:31 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Ahoj, fakt dlouho jsem sem nic nenapsala... Ale to nikoho nezajímá, jdeme k věci! :)

Příští týden píši maturitní sloh z češtiny. Nedá se říct, že bych měla strach, možná zdravý respekt. Jde o to, že kdykoli jsem něco psala, měla jsem dost času. Tím nemyslím řádově hodiny jako spíš dny. Rozepsala jsem, co mě napadlo a vrátila se, až jsem měla chuť. Nejen co se týče blogu ale právě i u slohovek.

Proto si chci během toho týdne několikrát říct: "Piš!" a vážně budu muset něco napsat, abych se do toho dostala. Zároveň věřím, že vám mám co sdělit. Blíží se maturita a já pozoruji sama sebe, jak se střídavě hroutím, zároveň mám záblesky nadšení a občas se objeví naprostá flegmatičnost, nějak to přece dopadne, pro jedničky si nejdu.

Jak jsem naznačila na začátku, nechtělo se mi psát shrnující článek o tom, od kdy a proč jsem nepsala a jak se to teď změní a budu psát pořád nějaké zajímavé články. Jde mi o to abych prostě psala a fakt, že tenhle text zveřejním mi může jen pomoci v motivaci.

Jestli jste v podobné situaci jako já, rozhodně něco podobného zkuste, já cítím, jak se mi rovnají myšlenky a je to celkem příjemný pocit :)

Abych se dostala k něčemu konkrétnímu ohledně té maturity a školy obecně... Upřímně se bavím rozdílným přístupem učitelů. Máme takové, co mají jasnou představu o tom, jak se cítíme, co chceme a potřebujeme a vychází nám vstříc, bohužel je ale více těch, co nemají tušení a nijak nám tohle období nezlehčují. Jsou takoví, kteří nám dopodrobna řekli, jak bude zkouška (celou dobu píši o ústní části) probíhat a jdou ochotni si to s námi vyzkoušet. U některých naopak můžeme jen odhadovat a polemizovat nad tím, komu z těch, co zkoušku dělali, věřit. Všude je to stejné, o učitelích se prostě mluví a přestože vás neučí, slyšeli jste o něm dost.

Aby bylo jasno (i pro mě), nehodlám si tady zkoušet jednotlivé slohové útvary nebo jednotlivá zadání z předchozích maturit. Chci psát i když nechci, abych se do toho trochu dostala.Následující články (jestli se donutím) budou podobné tomuto, nad obsáhlejší co se týče něčeho smysluplného i rozsahově. Teď potřebuji udělat spoustu věcí na zítra. A kdo ví třeba budu i pár hodin spát... :)

Nešťastná z vlastního maturáku?

11. února 2018 v 16:35 | Lenny
Mám za sebou svůj maturitní ples a pořád vlastně nevím, jestli jsem si ho užila, ani co pro mě znamenal. Jeho organizace se řešila asi půl roku, a přestože jsem se příliš neúčastnila, i tak mi to připadalo nekonečné a úmorné.
Kdo už ode mě četl nějaký článek, určitě nepochybuje o tom, že jsem introvert. Někdy vážně extrémní. Nenávidím být obklopená lidmi a moje obavy se potvrdily. Navíc alkohol, hlasirá hudba všude foťáky, kamery a obrovské obrazovka, přenášející obraz. Je normální, když člověk nechce být středem pozornosti, ale na vlastním maturitním plese jsou momenty, kdy vážně všichni koukají jen a jen na vás.

Navíc nemám úplně dobrou pozici ve třídě. To je skoro eufemismus :D Moc lidí se se mnou nebaví, tak nějak se ignorujem, pokud něco nepotřebují. Mám pár dobrých kamarádů, na které vážně je spolehnutí vždy a jsem spokojená. Když se ale řeší něco důležitého, nikoho můj názor nezajímá. Proto jsem se ani neodvažovala vyjadřovat ohledně věcí na maturák... A nelituji toho.

Jsem ráda, že ve třídě byla skupinka lidí, co tomu obětovala fakt hrozně moc volného času a všechno zvládla. Samozřejmě nakonec nějaký malý problém byl, ale nic vážného a obdivuji, že se jim to povedlo. Řekla bych, že je to i dobrá zkšenost, jednání se spoustou lidí (od šerp, balénků, skleniček, přes sponzory, ochranku, pronájem, program večera... )

Po ěkolika nepříjemných hádkách, desítkách hodin nacvičování předtančení, nástupu a půlnočka přišel ten den. Strávili jsme spoustu času tombolou, výzdobou, přípravou jídla a byla u toho skvělá atmosféra. Nesrovnatelně skvělá oproti předešlým měsícům.

Odpoledne jsme se začali scházet a dodělávat poslední věci, převlékali jsme se, proběhla generálka a už jsme koukali, jak přichází lidé. Bylo pár minut před osmou, kdy mělo začít předtančení, a asi polovina stolů byla prázdná. Byli jsme zmatení a nesví, proč přišlo tak málo lidí, copak nás nikdo nechce vidět? Kdybychom tušili, kolik se tam nakonec nahrne lidí, radši bychom byli bývali začali v poloprázdném sále. Postupně se totiž oficiální začátek odkládal, protože se tvořily obrovské fronty u vstupu a u tomboly. Šli jsme se řadit, nechápala jsem, jak se sakra vejdeme do tak malého prostoru. Byl ohraničený dvěma provazy, které drželi čtyři lidi, reálně to ale moc nepomohlo. Byli jsme zvyklí nacvičovat v běžném oblečení a hlavně v tělocvičně, kde měl každý dostatek prostoru. Najednou bylo nepomohodlné i stát, natož se hýbat a tancovat. Z ničeho nic jsme skončili, všichni tleskali a já si ani neuvědomila, že jsme vůbec začali. Upřímně, doteď si neuvědomuji, že jsem měla maturák.

Z nástupu si toho moc nepamatuji, hodně jsem křičela a tleskala. Když přišla řada na mě, neslyšela jsem písničku a nějakou dobu jsem stála, několik lidí mi řeklo ať jdu. Se všemi jsem si plácla, cestou na podium jsem si přišlápla šaty, nechala jsem si špatně nandat šerpu, vzala jsem si růži a skleničku přípitek, dva fotografové mě fotili, zatímco mě další člověk natáčel a jeho práce se promítala na dvě obrovské obrazovky a najednou už šel někdo další. Hlavně téhle fotky jsem se hodně bála. Prostě se neumím tvářit na fotkách. Vypadám tam ale dost uspokojivě. Až tak, že mě napadlo ji sem dát, přestože už skoro dva roky vedu tenhle blog jeko anonymní :)

Potom měl přijít tanec s rodiči a učiteli. Ségra mě ale odtáhla do fotokoutku a já přišla pozdě na společné focení nás maturantů, čekalo se na mě. Další věc, při které jsem byla nějakou dobu středem pozornosti, ale naštvaní snad nebyli. Taťka je na tom s podobnými akcemi stejně jako já, nijak si to neužíval, ale chytli jsme se a plácali se sem a tam. Na tanec s učiteli jsem se těšila, běžela jsem nahoru na balkón, abych se podívala na pár mých spolužáků a některé učitele, ale nestihla jsem to, už se tleskalo, když jsem tam došla. Snad budou fotku a video.

No a pak už to bylo slabší, až do půlnoci jsem chodila sem a tam, trochu pití a jídla, občas jsem si s někým popovídala. Jediná zábava bylo helium a koukání na opilé učitele. Nás pár střízlivých jsme byli nervózní z půlnočka, protože kolem 11 jsme měli přehled asi tak o třetině lidí, z nich půlka sotva chodila. Ale asi 10 minut před začátkem byli najednou všichni v pohodě a šli jsme na to.

Na půnočko jsem se těšila. Byly tam pohyby, které úplně nezvládám, různé kroucení a tak, ale zvládla jsem se uvolnit a bavilo mě to. Všichni opilí to zvládli před problémů, já jsem se ale v jednu chvíli dost sekla, protože jsme byli na trochu jiném místě než obvykle a pár kroků jsem zkazila. V tu chvíli jsem to vnímala jako katastrofu, na videu to ale vypadá vtipně.

Padly balónky, já si chvilku potrpěla v davu a jela domů. Nezvládám opilé lidi, co se motají, dokola opakují stejné věty a smějí se každé hlouposti. Hlavně jsem ale začala vnímat, že jsem na ostatní nepříjemná. Rodiče a kamarádi už taky chtěli domů, takže jsem ve už ve 2 v noci ukládala do postele.

A nelituji toho. Ráno jsem se koukala na fotky a videa nadšených spolužáků, četla si, jak každý všechny miluje, ale také to, jak se jim ztratilo spousta věcí, je jim špatně a nevěděli, jak se dostali domů. O to jsem přišla ráda.

Během celé přípravy jsem několikrát váhala, že z toho couvnu. Jeden spolužák měl problém s nohou, takže nenacvičoval předtančení a půlnočku a někteří jsme mu záviděli. Dokáži si reálně představit, že bych toho na jeho místě využila a klidně i předstírala, že to pořád bolí... Nakonec jsem ale šťastná, že k ničemu takovému nedošlo, já to zvládla a v rámci možností si večer užila. Pořád čeká na fotky a videa, na kterých snad nebudu moc trapná a už mě čeká JENOM maturita! :D

Další články


Kam dál