Kdo ocení tvoje umění mlčet?

1. září 2017 v 16:51 | Lenny |  Zamyšlení
Dost často se dostáváme do situací, kdy by bylo bývalo lepší se nevyjadřovat. Ne vždy se to ale dá odhadnout, a tak bojujeme a prosazujeme svoje názory.

Možná je můj názor dost odlišný, občas mlčím a očekávám, že ostatní vytuší nebo si domyslí, co se mi honí v hlavě. To je samozřejmě taky špatně.
Zaleží totiž na tom druhém/dalších. Znám lidi, co jsou rádi, když je nechám mluvit a svůj názor řeknu jen stručně a jasně. Vyvolává to v nich pocit, že naslouchám a můžou se mi svěřovat. Taky si myslí, že protože moc nemluvím, nikome jejich tajemství neprozradím.
A ani si nedávají práci s prověřováním. Několikrát jsem se začala dozvídet dost osobní věci během prvních pár hodin s někým. Komu přijdu aspoň trochu sympatická, začnou si vylévat srdíčko... A mě to asi ani moc nebaví. Protože jim se uleví, ale já nejsem jako vrba. O jejich trápení přemýšlím víc, než bych měla. Pomalu se snad učím to trochu filtrovat, ale vzpomínám si na období, kdy toho prostě bylo moc. A já přece nemůžu říct kamarádce, že mě nezájímá, co se kolem ní děje. Ať už to je nebo není pravda.

Další, komu se zavděčíte mlčením budou například prodavačky, lékaři a podobní. Samozřejmě jim musíte říct, co potřebujete, ale pokud vidíte, že nestíhají nebo toho už mají dost. Vyřiďte to nejnutnější a mile se rozlučte popřáním hezkého dne.

Pak mě napadají (Jo, věčně jsem od nich zmlácená :D) ještě učitelé a zaměstnanci. Tedy ti, kteří jsou svým způsobem výš než vy. To se asi pomalu stává pravidlem. Čest výjimkám, ale v zajetých podnicích prostě vašeho šéfa váš názor nezajímá. Stejně tak starší, typičtí, zamindrákovaní učitelé... Vyplatí se nevyvolávat konflikt tím, že vyjádříte svůj nesouhlas třeba se stylem jejich vyučování nebo zpochybněním toho, co říkají.

Jak tak koukám zpětně na článek, působí dost negativně, tak u toho i zůstanem, ne? Jsou i lidé, co ty mlčící naopak nesnáší: "Tak se vyjádři, řekni něco!"
Toho si teď všímám v naší třídě a očekávám, že to bude spíš horší. Chystá se totiž maturák a každý se musí vyjádřit ke skleničkám, šerpám, každému sponzoru, každému kousíčku natáčení videa a překvapivě zatím není problém zvyšování hlasů a překřikování. Mnohem horší je nic neříct.

Takže bych řekla, že jsou lidé, kteří rozhodně ocení, když mlčíš, kdy máš. A je dobré o tom přemýšlet, protože když to neodhadneš, může vzniknout problém, který má vliv na tvou budoucnost... Ale ber to tak, že jsou situace, kdy je stejně jedno, co uděláš nebo neuděláš a bude to špatně.
 

Jsme propojení?

8. srpna 2017 v 9:40 | Lenny |  Zamyšlení
Včera rodiče mělou měli nehodu... Ne, nebude to smutný článek, naopak :) Jednak se téměř nic nestalo a hlavně jsem si uvědomila něco o mně, nich a vzájemném propojení, o tom, jak funguje psychika...

Vymysleli to asi před 2 dny. Že pojedou spolu na jedné (velké) motorce. Chystali se k Macoše a pak k rodině na Moravu. Oba promýšleli, jak všechno zaříddit, já dostala podrobné instrukce, co kdy musím uděla a jak se starat o psy. Oba milují motorky, taťka na ní jezdí kdykoli může a myslím, že moc dobře. Vždy si v klidu a pomalu užívá přírodu... :D Ale bylo cítit, že se jim moc nechce. Já jsem myslela, že je to právě kvůli rodině mamky a taťkovi.

Odjeli včera kolem 11. Já v tu dobu nebyla doma, jen mi mamka zavolala těsně předtím, jestli mám klíč. Já měla strašnou potřebu jí říct, ať na sebe dávají pozor. Upřímně, pak jsem byla prostě ráda, že je volný dům :) Někdy před 4. mi volal taťka. Že si jeho kamarád potřebuje půjčit káru, ať mu všechno odemknu a otevřu. To mi asi divné nebylo, prostě jsem šla. Cestou jsem potkala kamaráda a chvilku jsme spolu byli i po předání káry.

Napsala jsem našim, kde jsou. Odepsali, že u Brna a že večer budou doma. Nadšená jsem nebyla, to jsem si sama doma moc neužila (nic v tom nehledejte, prostě jsem občas ráda sama a oba rodiče teď mají dvoutýdenní dovolenou). Ale dvakrát jsem se jich zeptala, jestli jsou v pořádku. Utvrdili mě, že ano, že to prý mamka už nemůže s taťkou vydržet :) To mělo být vtipné, ale já jim prostě nevěřila. Cestou domů jsem sestře napsala, že z plánovaného třídenního výletu sešlo a naši se vracejí domů. Taky se nenechala přesvědčit, že se nic nestalo.

Během pár následujících hodin mi přišla sms, že snad do 11 budou doma, že jsou všude objížďky. Pak se to ještě dvakrát posunulo a já šla spát.

Možná kolem půlnoci jsem slyšela vstupní dveře, ale předtím žádné bublání motorky, zasáhlo mi to do snu. Zdálo se mi, že to jsou policisté a chystají se mi říct, že přece jenom budu doma sama... Ale najednou tu byla mamka a říkala, že dorazili a jdou spát.

Mluvila jsem s nimi až teď ráno. Řekli mi, že už kolem 3. do nich někdo nacouval. Motorku jsem viděla. Vypadá pojízdně, jen trochu zmačkaná. A naši nejsou ani zmačkaní, jen nějaké škrábance snad :)

K Macoše tedy ani nedojeli, odvolali všechny rodinné navštevy. Místo toho volali tomu kamarádovi, co si k nám jel pro káru, aby pro ně dojel. Měl zákaz mi cokoli říct a zvládl to. Kdyby použil nějaké jedno špatné slovo, mohla jsem si myslet kdoví co se nestalo :)

Sestra ještě nic neví a než o tom s ní budu moci mluvit, potřebovala jsem se někomu svěřit. Takže moc děkuju za přečtení. Právě mám slzy v očích a už se píše trochu hůř :) Jsem šťastná, že se nic nestalo, ale zároveň si uvědomuji, že mohlo a vážně nevím, co bych dělala...

Chtěla jsem se ale dostat k tomu, že já celou dobu tušila, že celou dobu něco dělo. Už jen ty sms zprávy. Když mi taťka napsal, že mají toho druhého dost, odepsala jsem otázku, jestli není mamce špatně (Dneska čajíčkuje :)). A tu dobu jí dobře rozhodně nebylo. Ten napůl sen mě fakt děsí a bude se špatně zapomínat. Ještě jsem zvědavá, co řekne sestra, až se to dozví, byla v práci, tak asi neměla čas nad tím moc přemýšlet, ale něco podobného se nestalo poprvé.

Nová záložka v prohlížeči

5. srpna 2017 v 12:45 | Lenny
Po návratu ze SESu jsem cítila potřebu vyjádřit moje pocity ohledně těch pár úžasných dnů. Tady se to vůbec nesetkalo s úspěchem, za to na jiné blogovací stránce ano. Na mám taky dva články s podobným obsahem, ale větší čteností. Komentáře tam sice nejsou, ale několoik lidí mi napsalo a z článků mám každopádně lepší pocit.

Napadá mě více důvodů, proč tomu tak je.

  1. Je to pro mě něco nového, takže jsem byla jako obvykle nadšená a psaní šlo lépe.
  2. Lidé to četli cíleně, třeba i hledali to, co tam následně našli.
  3. Psala jsem v esperantu, použila jsem interní vtípky a nemusela jsem spoustu slov vysvětlovat, esperantisté podobné akce znají
Kombinací toho všeho vzniklo něco moc fajn. Mám tam teď 7 článků. Z toho 3 jsou krátké povídky, které vznikají docela zajímavým způsobem. S kamarádem (ze SESu) si navzájem napíšem 5 náhodných slov, která pak musíme použít v příběhu. Trénujeme si tím nejen esperanto.


Zároveň tam začínám psát anglicky a španělsky. Za 9 měsíců budu z obou jazyků maturovat, takže je potřebuji začít používat, to je podle mě nejlepší způsob, jak se zlepšovat.

Chtěla jsem ale psát spíš o čtení na té stránce. Hodně dobře tam funguje navrhování dalších článků k přečtení. Na začátku při registraci sice zaklikáte nějaká témata, která vás zajímají, ale vaše hlavní stránka se mění po každém navštíveném blogu. A vážně se tam objevují články, které se tváří, že je chcete číst.

Po rozkliknutí jste buď nadšení a přečtete to na jeden dech a nebo se po pár větách vrátíte. Tak je to ale všude. Já tam mám od začátku hromadu návodů na zlepšení produktivity, něco o sobním rozvoji, psaní a podobně.

Už teď to působí jako reklama (že by mi platil někdo ze světové platformy :D) , takže si můžu dovolit napsat následující. Doteď nechápu, že je to celé zdarma. Miluji a oceňuji přehlednost, jednoduchost a spoustu kvalitních článků. Placená verze je možná lepší, ale pro mě zbytečná. Jedná se o audionahrávky, že vám autor čte článek a vy si můžete číst s ním...? A vlastní design vašeho blogu. K tomu se tedy nechystám.

Jsem zvědavá, jak mě to bude bavit dál. Sem psát budu, protože češtinu tam cpát nechci, ani by to nikdo nečetl. Jen nemám originální nápady na články, které by bavily mě i místní čtenáře.

Takže tak, jestli vás to zaujalo, určitě nějaké zajímavé čtení najdete. Nejvíce tam je ale angličtiny, s tím počítejte :)

Odkaz: Medium
 


SES - esperantisté

28. července 2017 v 13:46 | Lenny
Asi by nikdo neocenil, kdybych popisovala celou akci den po dni, takže se vrhneme na to nejlepší a nejzajímavější. Tím byli lidé. Pokud byste chtěli potkat zvláštní (divné?) lidi, esperantské setkání se jeví jako ideální místo.

Čekala jsem leccos, obávala jsem se věkového složení, toho, jestli budou všichni introverti nebo třeba namyšlení a podobně. Do té doby jsem si totiž jen s několika lidmi skypovala, tohle bylo poprvé reálné.

Ve skutečnosti byly obavy zbytečné, co se týče věku, bylo tam několik malých dětí (do 5 let), potom hodně lidí ve stejném věku jako já, velká skupina dospělých i těch nejzkušenějších :) Já jsem každopádně měla příležitost mluvit s mnoha stejně starými, se kterými toho mám hodně společného. Nemám přístup ke statistikám, ale subjektivně bylo nás mladých tak polovina (ze 173).


Celkově se dá takového typického esperantistu těžko popsat. Možná to celé je jen vzorek všech lidí a nemá smysl hledat nic společného, ale podle fotky to vypadá, že převládají muži. Došli jsme také k tomu, že skoro polovina (kterých jsme se ptali) jsou programátoři. Pak samozřejmě hodně studentů a například učitelů jazyků.

Také mě napadlo, že tam jsou zrovna takoví, které běžně vídáte na ulici, ale nevšímate si jich. Oni se tady mezi ostatními ale cítí dobře a jsou sví. Přestože mají sklony k tomu být introvertní, všichni si chtějí povídat, vždycky a o ovšem. Na můj vkus někdy až moc :) Šla jsem na snídaní a jen během párminutové cesty jsem se zdravila s 10 lidmi a polovina se strašně zajímala o to, jak se mám.

Co se týče jídla, vydalo by to na samostatný článek, to bylo vážně výjimečné. Třeba poslední den jsem snídala vedle Italky, Dána a Brita a řešili jsme, jestli na míchaná vajíčka patří sýr :)

Strašně mě překvapili učitelé a přednášející. O několika jsem slyšela už před akcí, koukala jsem na videa, četla o nich... A oni jsou to úplně normální lidé :) Představte si, že jdete na přednášku, toho člověka uznáváte, máte za génia a on si pak normálně přisedne ke skupince, co hraje stupdní hru (kterou jsem doteď nepochopila) nebo ke stolu na obědě a podobně. Prostě se baví o normálních věcech.

Také se dva zúčastnili "aligatoreja". Skupinka lidí v jedné místnosti, každý si na tričko nalepil jazyky, kterými mluví a vrhl se do konverzace s ostatními. Mělo to ale háček. Spíš dva. Nesmíte používat ani svůj mateřský jazyk ani esperanto. Takže já tam měla angličtinu a španělštinu. Španělsky tam ale nikdo nemluvil a angličtina je dost neoblíbená... Byla jsem v kroužku, kde se mluvilo rusky. Ruštinu jsem se učila (a pomalu se k ní vrací) a celkem dobře jsem rozuměla. Vtipné bylo, že tam byl i Rus (učitel), který ale nemohl mluvit rusky, a tak používal ukrainštinu.
Pak se nějak rozešli a zůstal tam on, já, další Čech, Maďar a kroužek francouzštinářů. Takže jsme se bavili slovensky :) On studoval a studuje všechny slovanské jazyky, takže mu to šlo rozhodně líp než mně, ale rozhodně to byla fajn zkušenost. Zpětně jsem pak přemýšlela, jestli bych mu tykala nebo vykala. Už jsem psala, že ho fakt respektuji, zároveň byl ale moc milý a kolem 30 let. Nevím, v tu chvíli jsem asi prostě nemluvilo přímo na něj.

Chtěla jsem tím vyjádřit, jak byli všichni až neuvěřitelně milí a úžasní.... :)


SES - Unua

26. července 2017 v 14:50 | Lenny
Tak jsem se dočkala asi největšího dobrodružství. Bohužel právě teď je už po něm a to je správný čas na několik článků :) Dole jsou odkazy na články s vysvětlením, ale ve zkratce - rok se učím esperanto a vyrazila jsem si s ním užít trochu srandy a zlepšit se.
Přihlášku jsem poslala už v březnu a po zaplacení mi došlo, že už "není cesty zpět". Od přihlášení až do dne odjezdu se moje nálady a nadšení dost měnily. Snažila jsem se najít co nejvíc informací o tom, co se bude dít a jak to všechno bude vypadat a probíhat. Moc úspěšná jsem nebyla. Objevila jsem videa z předchozích ročníků, ale asi se jim nepovedlo zachytit správně, co se dělo, protože mě moc neuklidnila. Vybavuji si fotky z exkurzí, videa z jídelny a jakousi diskotéku. Nic zajímavého ani zábavného... Povedlo se mi ale přesvědčit facebookové kamarádů, se kterými jsem si psala a volala esperantem, aby se také přihlásili. Nebylo to vůbec jednoduché a oba několikrát napsali, že se zúčastní a najednou, že to vůbec nevyjde a pořád dokola. Hned první den jsme se ale viděli a trávili spolu spoustu času.
Pár dní před akcí jsme dostali celkem dost informací přes mail. Včetně přibližného programu a testu úrovně esperanta.

Ukázka programu:


Během celé akce jsem se na něj koukala několikrát denně, abych nepřišla o nějakou zajímavou přednášku. Ráda plánuji a vím, co se kdy děje, takže mi to dělalo radost :D

Ale zpátky k přípravám, jsem zvyklá se balit na týden na intr. Tentokrát šlo o dvakrát tak delší dobu, ale skvěle (musím se pochválit) jsem odhadla, co budu a nebudu potřebovat. Poslední noc jsem ještě pilně studovala esperanto, četla jsem nějaké články a dělala jsem duolingo. Spát mi totiž moc nešlo. Vyrazila jsem v 8 ráno. Kolem 11. jsem obědvala v Brně, pak přestup v Bratislavě a Zvolenu/i.
Nebyla bych to já, aby šlo všechno bez problémů. Už jsem byla asi hodinu od Banské Štiavnice a měla jsem naposledy přestoupit na jiný vlak. Měla jsem vytisknutá spojení z IDOSu s časy příjezdů a odjezdů. Ve vlaku jsem byla už 3 hodiny, koukla jsem na mobil a viděla, že za 2 minuty je příjezd do Zvolena. Tak jsem vzala batoh a tašku a šla ke dvěřím. Vystoupila jsem a při kouknutí na vlak mi něco říkalo, abych se vrátila. Ale nedávalo mi to smysl a tak jsem šla na peron. Když vlak odjel, všimla jsem si, že nápis na budově není Zvolen, ale Žiar nad Hronom... Maličká vesnička... Vystoupila jsem asi o 20 km dříve. Nedošlo mi totiž, že jsme měli 20minutové zpoždění... Šla jsem se poradit s paní za okénkem. Měla fakt problém s mojí češtinou, ale tak nějak jsme se asi pochopily. Řekla, že další vlak jede za dlouho a autobusy jezdí z města, které je daleko. Takže mi dala dvě čísla na taxi. Ani jedno nefungovalo. Tak jsem si v klidu sedla na lavičku a najedla jsem se, zavolala jsem kamarádovi a pak jsem si všimla dalšího čísla na taxi na zdi nádražní budovy. To už fungovalo, nejdřív jsem se ale nějak omylem dovolala tátovi, kterého jsem trochu vyděsila: "K čemu potřebuješ taxíka?" Slíbila jsem, že to vysvětlím později. Pan taxikář byl milý, snažil se, abych stihla nastoupit na poslední bus. Povedlo se to, ale byla jsem o dost euro lehčí... Nevadí, v tu chvíli jsem to snad vyřešila nejlépe, jak jsem dovedla.
Na zastávce v Banskej Štiavnici už na mě čekali dva kamarádi a dovedli mě do SESeja, kde jsem se nahlásila a dostala spoustu užitečných i úplně zbytečných věcí. Běhali jsme sem a tam z pokoje na večeři, na další test jazykové úrovně a během toho od člověka k člověku... :) Všechno bylo moc fajn a moc rychlé, až jsem nestihla zavolat našim, že jsem dorazila v pořádku :D




Další články


Kam dál