Nemocnice, konec!

9. června 2017 v 9:14 | Lenny |  Deníček
Ležela jsem tam ještě pár dní, s dostatkem jídla, spánku, čtení, povídání si, ale pořád i s léky na bolest. Jednou ráno se mě pan doktor zeptal, kdy chci domů, ať navrhnu den. Dost mě překvapil, takže jsem nic neřekla a on se tedy zeptal "Dneska?", "Jo, jasně.", "Tak jo." a mohl jsem jít domů. Řekl, že už mi "nic dělat nebude" a že jestli se to má zanítit nebo má nastat nějaký problém, je stejná pravděpodobnost tam i doma. Hned jsem napsala rodičům a vážně dlouho jsme vymýšleli a zařizovali, jak to uděláme. Oba samozřejmě pracují a nemůžou jen tak v 9 dopoledne odjet. Domluvili jsme se tak, že táta přijede ve 3. Asi bych zvládla to ještě pár hodin vydržet, stačila by mi vidina toho, že už brzy budu doma... Kdyby mě po půl hodně nevyhnali z posteli a nenechali mě tam na pokoji prostě stát a čekat. Až tak dobře mi nebylo, takže jsem opět psala mamce. Ta mě tam takhle nechtěla nechat, snad i bez jídla a tak... Takže mi slíbila, že přijede ve 12.30. Přeci jen tedy utekla z práce, sedla na vlak, na nádraží do auta a jela za mnou.

Mezitím se na pokoji začaly dít velké věci. Sbalila jsem se a povídala jsem si s M. Ta byla smutná, že jdu pryč. Jasně, že mi to přála, ale asi si na mě zvykla a cítila se se mnou dobře. Dozvěděly jsme se totiž, proč tak nutně potřebovali moji postel. Na pokoj přivezli dvě jiné pacientky, ležící... Jedna z nich byla navíc velmi konfliktní, sestřička říkala, že všem nadává a že nikoho podobného dlouho neošetřovala. Pro M. to tedy byla velká změna, stranšě ráda si povídá a obě paní byly dost jiné než já a Š. Naštěstí často volala s přáteli, tak doufám, že se má lépe než to vypadalo, když jsem odcházela.

Ještě bych měla zmínit tohle. Byla jsem na oddělené "špinavé" chirurgie. Do té doby jsem nevěděla, že se chirurgie vůbec nějak dělí, prostě řezání do lidí? :D Ale jde o to, že na tom (už naštěstí ne) mém se léčí třeba chronické rány, a zranění se zánětlivými komplikacemi. Ty se předpokládaly i u mě, ale nenastaly :) Z toho vyplývá, že tam byli staří lidé, řekla bych, že 65+ s minimem vyjímek, potom já v 18 a Š. ve 30 byla ORL pacient, ale nikde jinde nebylo místo. Byla jsem jen na pokoji, takže jsem s ostatními do styku nepřišla, ale slyšela sem víc, než bych chtěla. Naříkání při převazech a koupání například. To na mě působilo až moc, necítila jsem se dobře. Na sestřičkách i doktorech bylo vidět, že na náš pokoj chodí raději než na ostatní, nebylo nám nic vážného a dalo se s námi normálně kkomunikovat. Sami jsme jedly i se myly.

Dolehlo to na mě až doma, kde jsem se rozbrečela. Jednak jsem měla bolesti, ale hlavně jsem si uvědomila dost věcí. Cesta z nemocnice pro mě podvědomě znamenala, že všechno už bude fajn, ale nebylo. Pořád mě čeká ošetřování rány, starání se o jizvu, na stehy jdu až po skoro třech týdnech od operace a musím se šetřit, přestože jsem získala motivaci začít více sportovat. Daleko smutnější jsem byla z těch starých lidí. Oni vážně trpěli, měli bolesti, často za nimi nechodila rodina, netušili, jak dlouho tam budou. Já bych na to neměla, prostě nechci být v jejich kůži, nikdy...
Zvládla jsem to tam mnohem lépe než jsem čekala. Vážně neukápla slzička, neměla jsem žádnou depku, zvládla jsem injekce, převazy i uspání bez hysteráků a na návštěvy jsem působila pozitivně. Snad jsem trošku pomohla M. a nepřidělávala jsem starosti sestřičkám a lékařům.

Upřímně doufám, že to nejhorší mám za sebou, teď mě mají na starost rodiče a zvládámě to taky, vždy se nějak domluvíme.

Jestli Vás tyhle články zajímaly, tak jsem ráda. Podle návštěvnosti to vypadá, že ano. Mám týden na to, abych dopsala spoustu testů, aby mě učitelé pustili do dalšího - posledního ročníku, s tím na mě, prosím, myslete.

Díky, Lenny :)
 

Nemocnice, den 3 a 4

8. června 2017 v 9:53 | Lenny |  Deníček
Těšila jsem se až se probudím, počítala jsem s tím, že konečně dostanu něco k jídlu, abych mohla začít aspoň trochu normálně fungovat. Běžně mi dělá problém, když nejím třeba 5 hodin, jsem slabá a necítím se dobře. Tentokrát jsem musela vydržet asi 30 hodin, už ten pocit byl hrozný. Doufala jsem, že mi dají třeba přesnídávku, ale na stole se objevila běžná velká snídaně a to jsem netušila, co přijde k obědu. Ještě předtím jsem se šla poprvé osprchovat. Naštěstí sama. No, naštěstí... Samozřejmě jsem byl rozklepaná, z fyzických i psychických důvodů. Všude jsem s sebou tahala "kabelku", jak sestřička nazvala nádobku s krví, kterou odváděl dren. Dávala jsem si možná až přehnaný pozor na to, abych na ni viděla a nemohla si to celé vytrhnout.

Dopoledne jsem si četla, když jsem se nehýbala, ani to moc nebolelo a byla jsem ráda, že se mi daří něco dělat a nejen ležet a přemýšlet, co se mnou bude. Na vizitě jsem jako největší problémy uvedla bolest zad, protože jsem pořád ležela stejně (což byla asi zbytečná poznámka, co s tím asi může kdo udělat... :D) a škrábání v krku. O tom bych taky nemluvila, kdyby Š., ležící vedle mě, neměla angínu. Pan doktor řekl, že mi napíše něco na kloktání. Oběd byl obrovský, snědla jsem sotva půlku. Nevím, jestli někdo čekal, že bych do sebe mohla dostat 4 velké knedlíky, zelí a kus masa, byla jsem totiž plná už po polévce. Po jídle odešla Š. a slíbila, že se za námi někdy přijde podívat.

Odpoledne jsem vyspaná, umytá a najedená čekala na první návštěvu, přijel tatínek. Snažila jsem se moc nehýbat, aby mě to nebolelo a působila tak, že všechno zvládám. Povídali jsme si a pak mě přemluvil a šli jsme se projít na chodbu. Ukázala jsem mu kabelku, už jsem se s ní trochu zkamarádila, samozřejmě "šla" s námi :D Celkem jsem to zvládala, akorát jsem potom byla hodně unavená a kdybych tušila, jak to bude bolet večer a že si budu ve 2 v noci zvonit o injekci, nikam bych nešla. Taťka mi přivezl nějaké jídlo a hlavně vodu. Doma máme strašně dobrou vodu z kohoutku, je přírodní. Tam byla samozřejmě chlorovaná a toho čaje už jsem měla dost.
Potom jsme třeba 6 hodin v kuse koukaly na televizi, dokud jsme neusnuly.


Další den mě čekal první převaz a vyndání drenu. Klasicky jsem byla vzhůru hodně brzo, osprchovala jsem se a psychicky jsem se připravovala :D V 7 ale nikdo nepřišel, v 8 taky ne, až někdy v 11 přišla paní doktorka, kterou jsem dřív neviděla. Počítala jsem s tím, že přijde "můj" pan doktor, který si celkem rychle získal moji důvěru, bylo mi jasné, že to bude nepříjemné a bude to bolet, ale on je aspoň vtipný a příjemný. Vrhla se na mě ale cizí doktorka se sestřičkou. Sundaly nějdřív krytí, při kterém pohnuly i tou hadičkou a já doufala, že je po všem. Povídaly si potichu mezi sebou a nevěděla jsem, co se děje. Najednou jsem ucítila hroznou bolest, která nepřestávala, "Tahám hadici, jo?", řekla. Kdybych neměla obličej v polštáři a byla schopná mluvit, řekla bych něco jako, že jsem si všimla... Aspoň mi tam pak sestřička nastříkala desinfekci a já byla klidnější, že to bude čisté. Jiná sestřička mě přikryla a já po chvíli usnula.

Odpoledne přišel kamarád. Byli jsme domluvení už předem, ale udělal si něco s nohou, tak jsem ho úplně nečekala. Najednou se tam objevil. Udělal mi radost už jeho úsměvem a prvním slovem Čau. Přišel o berlích a okamžitě začal vyprávět, jak se sem dostal. Na vrátnici i na sesterně ho považovali za nnového pacienta, ale ubránil se. Jen tak mimochodem mi také řekl, že za dva dny jdu domů. Že mu to řekla vrátná, když se ptal, kde ležím. Se mnou o tom ale nikdo nemluvil, tak jsem nevěděla, jestli jsem ráda nebo ne. Bylo to moc fajn, udělal mi radost. Šla jsem ho doprovdit, asi to byl vtipný pohled, já kulhala, on kulhal, smáli jsme se, lidi nám drželi dveře... :)
Asi do hodiny přišel na pokoj taťka se ségrou, zase spousta jídla, trocha oblečení a hodně dobré nálady. Ležela jsem, bylo mi fajn. Potom už večeře, sprcha a televize...

Nemocnice, den 2

7. června 2017 v 8:19 | Lenny |  Deníček
První probuzení v 5, prášek na uklidnění a na spaní. Druhé probuzení v 6, poslední příprava na operaci. Třetí probuzení v 7, sprcha a převlečení do andílka. Operace byla naplánováná na 8.30. Už jsem nespala, vlastně jsem jen ležela a koukala do stropi, když šla kolem M. nebo Š., tak jsem se usmála. Bylo asi 8.15 a sestřička popojela s postelí, "Tak jedem.". Dostala jsem čepičku a snažila se nepozvracet cestou po chodbách, kterými mě vezli, chvíli pozadu, chvíli popředu, narazili do futer... Nic moc cesta, nebudu lhát.

Má postel se zastavila v menší místnosti, která nebyla úplně příjemná, za to jsem měla výhled na sál. Do očí se mi nahrnulo pár slz. Spíš proto, že jsem cítila, že bych se měla bát. Nikdo u mě nebyl a nemluvil se mnou. Říkala jsem si, co tu teda dělám, jak dlouho budu čekat? Konečně nějaký kontakt, usmál se na mě chlapík v modrém, pozdravil mě a už jsem mířila do vedlejší místnosti. Přisunuli mě k operačnímu stolu (stolu?) a ten týpek mi řekl, ať si přelehnu. Achjo, těšila jsem se na tu speciápní přesunovací plošinu, která by to udělala místo mě. Měla jsem fakt problém se normálně hýbat, ale nějak pomalu to šlo. "Pán v modrém" (ráda bych vymyslela něco vtipnějšího) se mi smál, "Radši na záda.", chtěla bych vidět jeho v mém stavu :D Něco jsem na to asi řekla, ale přemýšlela jsem, koho mi připomíná. Měl jemný přízvuk, možná ruský? Každopádně se moc hezky usmíval, to jsem potřebovala vidět, uklidnil mě :) Představila se mi paní anestezioložka a další sestra, která se mi hned vrhla na žílu. Cukla jsem sebou a týpek v modrém mi lehnul na nohy, koukla jsem na něj jakože "Jsi v pohodě, kámo? Co děláš?". Rozhodně jsem neplánovala nespolupracovat nebo snad utíkat. Kanylu přilepila, on se zvednul a začali jsme si povídat. Hned moje první věta po ulehnutí byla "Můžete už mi, prosím, něco píchnout?". Nemohli. Řekla něco o tom, že anestetik musí být akorát, ani málo ani moc. Moje reakce? "Tak radši moc, prosím", smích. Mluvili jsme o škole. Klasicky první otázka, kde studuji a co potom. Mám pocit, že odpovídám už pořád doslova stejně, nezdálo se mi to jako zajímavé téma. Ale paní doktorka chodila na stejnou školu a měla několik stejných učitelů. Zeptala jsem se, "A měla jste pana X?", "Jo, měla, on ještě učí?", "No jasně, ten tam bude, dokud ta škola nespadne", smích, "Došli jsme k tomu, že mu je asi 64.", "No, to se říkalo už před 20 lety a vypadá pořád stejně.", další smích.

První injekce se slovy, že se mi "možná" bude "trošku" točit hlava. Zavřela jsem oči a povídala dál. Smáli se mi, ale mě připadalo, že takhle mluvím normálně. Těžko říct, jestli to bylo vtipné nebo chtěli navodit v rámci možností příjemnou atmosféru. Slyšela jsem "Už jde doktor.", měl zpoždění, další injekce. Rozbolela mě ruka a krční páteř, cítila jsem tam mravence. Paní doktorka řekla "Tak, kysl..." a už mi tahali dýchací hadičku z krku. Napůl jsem seděla, nevím, jestli jsem kašlala nebo zvracela, ale byl přede mnou ten chlapík v modrém. To je jeden záblesk po operaci, druhý je z chodby, vezli mě pozadu a já se ptala, jestli to dopadlo dobře. Postel ale držel kluk, kterého znám. Chodí do školy ve stejném městě, na zdrávku. Nezdálo se, že by chtěl mluvit.

Už jsem byla na pokoji. Jako první jsem se ptala na moje spolupacientky, byly tam dvě prázdné postele. Poprosila jsem o kapesník, vysmrkala jsem se, utřela si oči a usnula. Napojili mě na přístroj, každých pár minut mi měřil tlak. Dělalo to docela hluk, cítila jsem se špatně, že M. a Š. nemůžou spát. Potom (zpětně jsem zjistila, že pár minut po přivezení) mi bylo fakt dobře, vzala jsem mobil a facebook. Zavolala jsem mamce, vůbec mi nebylo rozumět, asi jsem zněla hrozně, ale chtěla jsem jí říct, že to mám za sebou a žiju. Napsala jsem pár lidem a vyfotila jsem se... :D Kdybych tady nebyl anonymní, fotku byste viděli a určitě se i zasmáli. Taková oteklá brambora :D Teď si to nedokži srovnat časově, ale stála za mnou sestřička a ten kluk, píchal mi injekci na bolest. Pomohla. Na chvíli. Po dalším otevření očí tam byla sestřička s nějakou holkou, taky na praxi. Ta to moc neuměla, bolelo to a slyšela jsem setřičku, jak říká "Děláte si srandu, takhle tě to učili?" a pokračovala ještě na chodbě. Tohle asi proběhlo hned po tom návratu ze sálu, dávalo by smysl, že mi pak bylo dobře... Nebo jsem spala, těžko říct, asi to je jedno :D

Vybavuji si vizitu, zrovna byla velká i s primářem, na otázku "Co vy?" jsem řekla, že "Asi dobrý", alt jsem nevěděla, jak se cítím a jim to stačilo. Od 3 odpoledne a ž do dalšího dne mě sestřička nutila vstávat a zkoušet čůrat. První pokusy jsem tam ani nedošla, motala jsem se a chtělo se mi zvracet. Ona ale měla větší výdrž a přicházela častěji. Povedlo se to až další den o půl páté ráno. Sestřička mě totiž strašně vystresovala. Myslím si, že je normální, že to nejde, takže vyhrožovat mi cévkováním úplně nemusela... Jiná sestřička (ta na první pohled nesympatická) mě naopak uklidňovala a říkala, že o nic nejde. Vždyť narkózou se tělo zastaví a vodu, co jsem do sebe dostala, moje tělo prostě potřebovalo než aby ji vylučovalo.
 


Nemocnice, den 1

6. června 2017 v 17:45 | Lenny |  Deníček
Jak už jsem psala, dny před příjmem do nemocnice se nesly v duchu nervozity. Nálady se mi střídaly, jednak jsem se snažila zařídit nějaké věci, například napsat omluvné maily učitelům, aby počítali s problémy s mojí klasifikací, což byl mimochodem takový měnší sociální experiment. Šlo mi o to zjistit, co všechno si budu muset doplnit a jestli mám nějakou šanci to zvládnout, smířila jsem se s tím, že moc známek nevytáhnu. A reakce učitelů? Velmi různé, někteří třeba neodepsali vůbec, tak polovina napsala, že to vyřešíme po návratu a popřáli mi brzké uzdravení a jen minimum z nich mi bylo schopno napsat, co všechno bude potřeba. Abych řekla pravdu, nic moc to stejně nemění, takže o nic nejde.
Také jsem si poslední dny snažila užít aspoň trochu aktivně, protože jsem (správně) tušila, že pohyb po operace bude značně omezený.


Ráno jsme s mamkou vstaly v 6, dobalila jsem si věci a na 7 jsme vyrazily o nemocnice. Celou dobu, asi do 9 jsme si povídaly nejen o tom, co mě čeká. Samozřejmě se známe, já jsem vždy vynervovaná z každé blbosti... Ale tentokrát jsem samu sebe překvapila. Než mě mamka "opustila", měla jsem na tváři úsměv. Zpětně mi došlo, že jsme se s mamkou navzájem uklidňovaly a dělaly, že o nic nejde. Takže po parkování a krátkém hledání správné budovy mě čekalo předoperační vyšetření. Zapsali si základní informace, vzali mi krev, udělali EKG a rychlou prohlídku, podobnou té preventivní u praktického lékaře. Hned několikrát jsem odpovídala na otázky ohledně mého zdravotního savu, alergie, problémy, rodinná anamnéza, jestli kouřím a podobně. Přístup těch lidí byl spíše milý a klidný, jedna sestřička nebyla úplně příjemná asi toho měla moc, naopak ta, co mi točila EKG a stačilo si jen vyhrnout tričko, mě moc pobavila. Kdybych byla bývala mohla jíst, bylo by mi fakt dobře. Sestřička mi ukázala pokoj, mamka hodila tašku na zem, objala mě a se slzami v očích zmizela. Asi to bylo lepší, než se zdlouhavě loučit, ale pomoc s vybalováním bych uvítala.

Byla jsem strašně zmatená, co potřebuji a nepotřebuji, co si dát do skříně a co do stolku. Snažila jsem se trošku přemýšlet a plánovat, protože jsem tušila, že po operaci se mi nebude moc chtít něco hledat. Takže jsem roztřídila pár věcí a lehla jsem si s knížkou a mobilem. Celou dobu jsem komunikovala s mými spolupacientkami, Maruškou, 56 let a Šárkou 30 let. Ty dvě už se pár dní znaly, povídaly si úplně o všem a já jsem byla vážně ráda, že je můžu poslouchat a moc nemyslet na to, co mě čeká. Lehla jsem si v 9 ráno a zákrok byl plánovaný až další den ráno, takže až moc času... Chvílemi mi bylo do breku, na knížku jsem se nedokázala soustředit, trochu jsem pospávala a prostě čekala. Když jsem vycházela z koupelny, převlečená do pyžama, zrovna odcházel pan doktor, který Marušce převazoval nohu (vždy jsem u toho byla a bylo mi jí strašně líto...), tak jsem pozdravila a on se usmál. Dovybalila jsem všechno, zkusila jsem sníst něco ze "svačiny", kterou jsem si ráno připravila, protože jsem nesnídala a předpokládala jsem, že budu mít hlad. Jo, hlad jsem měla, ale chuť rozhodně ne. I přesto se mi povedlo sníst plnohodnotný oběd i večeři. Doteď nechápu, že mi nedali něco lehčího, takhle den před operací... Kdybych tušila, jaký budu mít hlad potom, snědla bych toho ještě víc :)

Psala jsem si s několika kamarády (celkově během těch pár asi s 10). Někteří to "odnesli", psala jsem jim všechno, co se děje a prosila je o radu a uklidnění. Někteří mě naopak rozptylovaly. Během odpoledně přišla sestřička s dalším dotazníkem a paní anestezioložka, která mě ujistila v tom, že budu mít celkovou narkózu a nechala mě to podepsat. Těšila jsem se na pěkného chlapa, nevím proč, ale prostě jsem s tím tak nějak počítala :D Přišla milá a seriózně působící mladá doktorka, rozhodně budila důvěru a tu jsem přesně potřebovala. Viděla, že se bojím a napsala mi o prášek na spaní navíc, ještě večer před spaním. Pak jsem ještě dostala papír, kde byl podrobně rozepsán každý den, co se kdy a jak děje. Něco jsem si dohledala na internetu, zase jsem to zkonzultovala s kamarádkou a snažila se s tím smířit. Ten papír mi donesla mladá sestřička, která mi vůbec nebyla sympatická. Doufala jsem, že se jí nějak vyhnu. Byla taková rázná a hlučná. Najednou už bylo 10 večer a já odmítla tabletku na spaní, cítila jsem se klidná a unavená... Došla jsem si pro ni za hodinu a půl. A pak za další hodinu, to mi ale už mohli dát jen prášek na bolest, který by mi také mohl pomoct usnout. Pomohl, na chvilku...
Pokračování zítra :)

Posledních pár hodin - Nemocnice, Den 0

30. května 2017 v 12:11 | Lenny |  Deníček
Na nějakou dobu se rozloučím se svojí postelí, s rodiči, pohodlím a dostatkem jídla. Pokusím se udržet si nešpatnou náladu, zůstane se mnou notík a vrátím se zdravější.Bude to pro mě zkouška. Jestli uspěji, budu na sebe hrdá. A když ne, budu doufat, že další pokus už nikdy nepřijde.
Píši o pobytu v nemocnici a operaci. Přesně to mě totiž čeká. Už tento a další týden. Když to aspoň trochu půjde, chtěla bych seobčas pochlubit s tím, jak to zvládám :)
Momentálně probíhá psychická příprava. Tušila jsem, že to jednou budu muset podstoupit, ale konkrétní termín znám od čtvrtka. Tou přípravou rozumějte snahu se nezbláznit, nemyslet na to a nenervovat se. Čas ale utíká a den D se blíží. Připravuji se samozřejmě fyzicky, což rozebírat nechci, a vymýšlím co s sebou, co budu dělat, pokud zrovna nebudu spát. Sháním zajímavé knížky a domluvila jsem si i nějaké navštěvy na dbu, kdy snad budu schopná si je užít.
Nebyla bych to já, kdybych si nezjišťovala informace, co mě čeká. To obsahuje i věčně vyprávání se u kamarádky, která studuje medicínu.
Takže vlastně popírám to, co jsem napsala o mé nervozitě. Včera to na mě padlo. Nejvíce se bojím těch pár minut před operací a pak bolesti po operaci. Snažím se nepřipouštět, že by mohly nastat nějaké komplikace, třeba s uspání, to je fakt noční můra...
Jsem smířená s nevolností a únavou. Budu se ale snažit z toho co nejrychleji dostat, protože si chci sama dojít normálně na záchod a začít normálně jíst co nejrychleji, protože si nemůžu dovolit zhubnout. Už teď jsem na 50 kg a níž se mi nechce.
Hledám zajímavé knížky a seriály. Nechce se mi ale nic stahovat, takže spoléhám na nemocniční wifi a píssničky uložené v mobilu. V něm mám i nějaká rezervní data. Více bych ale chtěla číst. Mám tu připravené tři knížky a mamka mi po pár dnech snad donese další :)
Uvědomuji si, že můžu hledat a ptát se jak chci, ale realita bude jiná, protože každý je samozřejmě jiný a hojí se jinak. Na druhou stranu aspoň tušit, co mě čeká při předoperačním vyšetření a jak probíhá den před operací se určitě hodí.
Doufám, že se pořádně vyspím, vyžebrám dost léků proti bolesti a že budu mít štěstí na fajn spoluležící a příjemné sestřičky a lékaře :)

Další články


Kam dál