Na otočku domů, skvělej spolucestující

Sobota v 13:38 | Lenny |  Deníček
Sobota ráno, jedu domů vlakem. Je to takovej pokus, jestli je ve vlaku volnějc než v pátek odpoledne. Je. Ono to totiž horší bejt nemůže :D


Na nádraží jsem úplnou náhodou potkala kamarádku, takže jsme našly místo, sedly si a po hodině jsme se zase rozloučily, protože vystupovala.


V tu chvíli si slovo vzal spolucestující. Obyčejný pán před padesátkou. Zeptal se mě, jestli se mi může něco říct, řekla jsem, jasně, povídejte. Svěřil se s tím, jak ho v Ostravě v noci v tramvaji napadla skupinka Romů. Že jich bylo snad 30, řvali a dělali bordel. Tak se ozval, řekl jim, ať se zklidní. Začali mu nadávat a kdyby je nezastavily jejich přítelkyně a kamarádky, tak to neskončí jen u slov. Potom mluvil o tom, jak reagovali zbylí dva "bílí lidé." Že ho upozornili, že je lepší být potichu a neupozorňovat na sebe, šlo jen o 10 minut na konečnou…

Říkala jsem si fajn, potřebuje se svěřit, co se mu stalo. Docela mě to rozhodilo. On ale nekončil, navázal imigrantama. Mluvil o Muslimech v Evropě, o Německu a o tom, jak to přichází k nám. Asi půl hodiny jsem poslouchala, jak končí svět. Uznávám, že některý argumenty měly hlavu a patu, pán totiž studoval historii a fakt působí, že se vyzná. Já jsem buď sluníčkář nebo úplně mimo, ale podle mě mešita v Brně neznamená, že muslimové převzali moc.

Nechci se o tomhle tématu rozepisovat. Jen mě dostalo, jak o tom mluvil a proč mi to všechno vůbec říkal. Jestli tohle vypráví každýmu na potkání nebo jsem ho nějak zaujala nebo se to přirozeně vyvinulo z tý situace z tramvaje. Když už říkal pořád dokola to samý, poslouchala jsem ho, kejvala a u toho jsem vyndávala noťas z batohu. Pochopil, že už asi stačí, já mu řekla, že potřebuju dělat věci do školy (tak píšu tohle), ale že děkuju, že nad tím budu víc přemýšlet. Což je pravda. Budu o tom přemýšlet. Jen ne teď. Po ránu je to na mě moc negativní. Určitě ale budu dál sledovat situaci v Evropě a zjistím víc aktuálních informací, protože se o tom teď moc nemluví…
 

Vysněná změna

5. listopadu 2018 v 21:39 | Lenny |  Deníček
Před rokem touhle dobou jsem vytrvale a celkem ochotně odpovídala na otázky ohledně mýho výběru vysoký školy. Nebylo to totiž dlouho od mýho rozhodnutí, kam si podám přihlášky. Byly tři. Všem jsem po jejich vyjmenování okamžitě sdělila i to, že konečný verdikt, na který obor nebo dva obory zvítězí, si nechám na červenec, kdy se koná zápis.

Potom už se s mý mvýběrem nic nedělo, zvládla jsem přijímačky a v červenci jsem se zapsala na dvouobor.

Teď je půlka mýho prvního semestru a mně znova, už poněkolikátý dochází, že to, o čem jsem mluvila se děje. Mám slzy na krajíčku a to hned z několika důvodů.

  • Nejdůležitejší je, že jsem si řekla, že sem chci a stalo se to. Samozřejmě moje představy úplně neodpovídají skutečnosti, něco je lepší, něco horší, něco úplně jinak, ale to nevadí.
  • Starám se o sebe sama. V tom smyslu, že všechno zařizuju, sháním a vařím jídlo a podobně. Rodičům vděčím za finanční podporu. Bez ní by bylo všechno těžší.
  • Škola je skvělá, některý přednášky taky, ale občas je toho prostě moc. V ty úplně nejnevhodnější chvíle si uvědomím, co musím napsat, přečíst, co se potřebuju naučit a zkouškový se blíží. To není úplně příjemná část vysokoškolskýho života.
Vážně jsem potřebovala změnu, na gymplu už jsem nebyla spokojená. A to, co mi vadilo tam, tady prostě není :) Strašně moc věcí je jenom na mě.

Což není vždycky úplně super u nepovinnosti přednášek - člověk těžko hledá motivaci jít na nepovinnou přednášku od 8, když ví, že potom má další 4 povinný. Tím se dostávám k organizaci času. Já hodně ráda plánuju. Miluju pocit, když vím, co se kdy bude dít a ještě lepší je, když to všechno vyjde. Jen málokdy si píšu, co je třeba udělat a co mě čeká. Což bych měla změnit, protože tak zaplňuju místo v hlavě pro důležitější věci :D Je fakt, že když se toho nahromadí víc, po papíru a tužce sáhnu a pak odškrtávám. Časem bych se ale chtěla dostat na týdenní a denní plány, dodržovat je a využívat tak svůj čas efektivně.

Nemůžu říct, že bych si užívala cestování na kolej a zpátky. Jezdím vlakem a se mnou další miliarda lidí. Snažím se vychytat míň oblíbený časy, ale zatím se to moc nedaří. Co mi ale dost ulehčilo a příjemnilo pátky a neděle je jednak to, že jezdím jednou za dva týdny a taky praní oblečení na koleji a díky tomu ježdění jen s batohem, ne s kufrem nebo velkou taškou. Je jednodušší se nacpat do kupéčka nebo v horším případě zabírám míň místa v prostoru pro kola :)

Minulej rok touhle dobou bych vážně ocenila nějaký tipy o začátcích na vejšce, na koleji. Veškerý informace, poznatky, myšlenky... Ať už míň nebo víc podstatný a důležitý. Jestli to vidíte stejně, tak dejte vědět a do podobných článků zkusím něco takovýho zapojit.

Náročný ale skvělý

3. října 2018 v 19:09 | Lenny |  Deníček
Dneska jsem měla fakt náročnej den. Z pokoje jsem vycházela v 7 ráno a zpátky jsem přišla po 6. Na některých přednáškách jsem byla hodně unavená a už jsem se těšila, až si odpočinu, ale mám z toho dobrej pocit. Reálně jsem se dozvěděla hodně nových věcí, něco jsem se naučila, popovídala jsem si s lidma... A svědčí mi to víc, než když se celý dny flákám. Předpokládám, že se mi bude mnohem líp usínat.

Jsem třetí týden na koleji a už vím co a jak. Nakupování jídla, praní a podobně... I přesto se ale těším domů. Měl by tam být klid a jsem namotivovaná se učit a číst povinnou četbu.

Tenhle pozitivní přístup mi asi moc dlouho nevydrží, takže bych ho musím využít :)

Už jsem zkoušela psát podobné články jako je tenhle, ale nevyšly. Nebyla jsem s nimi spokojená, protože jsem se k ničemu nedostala. Chtěla jsem sem zkopírovat nějaké útržky, ale líbil se mi jen jeden :D

Pamatuju si, jak jsem se před necelým rokem hroutila z toho, že mě čeká maturita, maturák, autoškola a rozhodování se, kam na vejšku. Pak následovaly přijímačky… A znova další změny a velké kroky. Necítím se o moc líp, ale přestože nejsem stoprocentně připravená, což nebudu asi nikdy, vidím v tom větší smysl a víc se těším.

Souvisí totiž s tím úvodem. Tím, že celý den něco dělám, není čas na přemýšlení o kravinách. "Makám", aspoň teda mentálně. A měla bych začít i trošku cvičit. Určitě mi prospěje aspoň nějaký protáhnutí. Moje maximální aktivita je totiž dobíhání šaliny a chození do schodů. Výtahů se totiž bojím. Nebo takhle... Když nemusím, nemám něco těžkýho nebo nechvátám, tak tam nejdu a radši funím X pater.

Chci se vás, ctěných čtenářů, zeptat, jestli máte zájem o články ohledně začátků na vysoký škole. Vzpomínám si totiž, že mi něco takovýho před rokem touhle dobou docela chybělo. Zároveň se mi v hlavě občas objeví nějaká zajímavá myšlenčička (jak říkal náš milovaný fyzikář na gymplu), o kterou bych se ráda podělila. Všechno je pro mě nový, o moc víc než budoucí vysokoškoláci toho zatím nevím :D
 


Potřebuju cíle?

4. července 2018 v 23:34 | Lenny |  Témata týdne
Po přečtení tématu mě jako první napadlo, že potřebuju cíle. Žiju v přesvědčení, že potřebuju mít jasno v tom, co chci a co musím dělat. Mám ráda odškrtávání úkolů na papíře, ať už jde o denní úkoly doma "nádobí, skleník, brambory" nebo takové, které jsem nedávno našla a přeškrtla jsem "udělat řidičák, maturitu, dostat se na vysokou školu". Člověk je na to psychicky nastavený. Pro mozek je těžší plnit něco, co není pojmenované. Aspoň v hlavě máme seznam, co si s sebou sbalit na dovolenou nebo co koupit v obchodě.

Mám tendenci k tomu, přemýšlet o cílech a plánech ale nedělám to! Takže děkuju za nápad na téma a všem, co pro něj hlasovali. Třeba mi to změní život... haha... asi tak jako MATURITA, na tu jsem učení taky neplánovala.

Dokud do ní zbýval čas v řádu měsíců, propočítávala jsem, kolik otázek denně, jak opakovat a podobně... Když už šlo jen o týdny, tak došlo k velkému prozření. Nejsem schopná dodržet plán. Vlastně jsem si ani nedala šanci se o to pokusit, protože jsem si žádný ani nevytvořila. Ještě důležitější bylo, že každá otázka je jiná. Nedá se srovnávat téma do angličtiny My Family a téma z dějin umění s milionem jmen a děl. Pár dní se mi dařilo zpracovávat i se učit hodně témat denně. Volila jsem je podle chuti, například jedno z dějin, naučila jsem se části chrámu k jedné z prvních otázek a pak rozbor nějakého obrazu z renesance... Což už pak bylo až moc a potřebovala jsem si odpočinout Takže jsem si k polovině témat z angličtiny udělala jednoduché myšlenkové mapy, promyslela jsem si, o čem se dá mluvit, abych to měla jednoduché, v klidu a ideálně propojené s dalšími tématy. Toho už jsem pochopitelně měla taky dost, tak jsem dočetla poslední knížku ze seznamu k češtině a šla jsem spokojeně spát. Udělala jsem toho strašně moc.

Až tolik, že další den jsem "za odměnu" udělala úplné minimum. Následovala panika a plánování. Stanovila jsem si počet otázek na další dny a překvapivě jsem je nedodržela. Vyhýbala jsem se učení, jak to jen šlo. Uklízení, vaření, polehávání... A už psali první spolužáci, že to mají za sebou. Snažila jsem se zjisti úplně všechno a začala jsem panikařit. Během posledních pěti dní jsem měla několik "záchvatů". Neviděla jsem žádnou naději v to, že bych to mohla dát. Doufala jsem ve čtyřky. Vrhla jsem se do učení a naučila jsem se toho mnohem víc než za dva měsíce předtím. Ale i tak jsem pospávala a donekonečna projížděla facebook. Jsem prostě neschopná! :D Na angličtinu, češtinu a španělštinu jsem se vykašlala, jen jsem si zopakovala geografické otázky a reálie, abych trochu tušila a tři údaje ke každému autoru z češtiny. Ležela jsem v dějinách umění. Kolem byly hromady textů, nákresů a obrázků. Vzývala jsem všechny bohy a slibovala jsem jim duši. Když si vzpomínám na usínání, tak jsem to vlastně vzdala. Řekla jsem si, že to buď vyjde nebo ne. V autě cestou do školy na zkoušku jsem mluvila sama se sebou a uvědomila jsem si, že jsem se vážně nedokázala donutit se učit. Důležitější bylo, že jsem většinu svaťáku (5 týdnů) byla v pohodě, nedocházelo mi to, už jsem vše vnímala jako prázdniny. Hodně času jsem trávila na zahradě, Plela jsem, natírala plot a podobně.

(Jestli vás to zaujalo, tak mám o maturitě celou rubriku :D)

Abych napsala něco přímo k těm dvěma slovům ŽIVOTNÍ CÍL, tak bych dala přednost buď něčemu abstraktnímu jako být šťastná a spokojená nebo bucket listu, kde jsou malé cíle a úkoly.
Ten abstraktní se samozřejmě hůř hodnotí. Nemůžete ho splnit jednorázově a odškrtnout si ho. Jde naopak o něco dlouhodobého. Dělat si radost, starat se o sebe, ve všem hledat štěstí a pozitiva a chodit jim naproti.

(Což zní jako z nějaký ezo-příručky, a proto bych se ráda vrátila k předchozím myšlenkovým pochodům.)

Nemám dlouhodobý plán ani žádné cíle. Jdu na vysokou školu, chci ji udělat a zároveň i žít. Předtím si musím zajistit ubytování. Ničím jiným momentálně nežiju... Kecám! Opět jedu na SES, 10denní setkání esperantistů, kde se... setkáme, něco se naučíme a bavíme se na výletech, workshopech a hudbou. (O minulém ročníku jsem psala TADY.) A chci si to maximálně užít! Předtím bych si měla esperanto trošku aktivovat. Záměrně jsem ho omezovala před maturitou, abych neměla problém u ústních z jazyků. Takže projíždím duolingu a píšu na druhý blog. Tam bych si mohla dát za cíl psát kraťoučké články, nějaké přepisy myšlenek, bez tématu, v rámci odpočítávání do 14. července.

A o tom to je! Plnit malé cíle? Protože pokud si řeknu, že chci být doktorka, vystuduju, začnu pracovat, co potom? Další cíl! :)

Odmaturováno 2

1. června 2018 v 20:35 | Lenny |  Kecy kolem maturity
Cesta byla v pohodě, poslouchala jsem rádio, uvolnila jsem se. Ke škole jsem přicházela v klidu, bylo mi fajn. Vešla jsem do maturantské místnosti, pozdravila jsem spolužáka a nic ze mě nevyšlo, jen jsem otevřela pusu. První myšlenka byla, že by možná mohl být problém, kdybych u zkoušek nemohla mluvit :D

Aby bylo jasno, nejsem zvyklá na ústní zkoušení, naši učitelé preferovali písemky. Když mě někdy vyvolali, měla jsem prezentaci nebo jsme si z angličtiny a španělštiny zkoušeli říkat nějaká témata nanečisto nebo třeba jen popsat obrázek, vždy se mi strašně rozbušelo srdce a nedokázala jsem vnímat nic jiného... Takže moje nervozita byla mým největším strachem a přednáškou. Myslela jsem na to už pár měsíců před maturitou i během učení.

Dorazila jsem s malou časovou rezervou, která utekla docela rychle a už jsem stála před zkoušecí (?) třídou. Učitel otevřel, já se chystala sednout na potítko a on mi naznačil, že by bylo fajn si vytáhnout otázku :D 25, Transport and travelling. Uf, dobrý, sedla jsem si, dostala 3 papíry a 20 minut. Ostatní části byly ohledně počasí, nakupování a charitativní práce. Nezvládla jsem si rozvrhnout čas, takže jsem se zadání jedné části dozvěděla až během zkoušky, neotočila jsem papír. Zavolal mě, sedla jsem si naproti němu a přísedícímu a nervozita byla fuč :) Představila jsem se, bavili jsme se o mém svaťáku, o plánech na VŠ a plynule jsme přešli k počasí. Asi v půlce mi trochu chyběl dech a vysychalo mi v puse, ale celkově jsem se cítila dobře. Jedno zadání jsem nepochopila a začala jsem mluvit o něčem jiném. Znova jsem si přečetla zadání a povídali jsme jako by se nic nestalo. Mluvila jsem o tom, jak jsem cestovala vlakem a nemohla jsem si vybavit slovo "vystoupit". Tak jsem se odmlčela a na učitele zašeptala "vystoupit". Slyšeli to všichni, začali se smát a učitel zašeptal "get off". Tak jsem pokračovala a najednou byl konec.

Do odpočívací místnosti jsem přicházela s úsměvem, napsala jsem pár lidem, že zvládám a za chvilku dorazila kamarádka, která už to měla za sebou od pondělí. Chodila nás tam všechny celý týden podporovat. Což třeba mně pomohlo. Procházeli jsme si kontexty k autorům k četbě z češtiny. Ke každé knížce jsem měla asi 8 bodů, něco o autorovi, další dílo, období, současníky a jejich díla.

Zase přišel čas. Tentokrát čeština. Učitelé se usmívali snad ještě víc než ti předtím. 8, Shaw, Pygmalion. Dobrý, to jsem četla, měla jsem podrobný čtenářák od ségry, líbilo se mi to... Na potítku jsem začala psát do zadání, přestože jsme byli domluvení, že budeme šetřit a použijeme volné papíry s razítkem školy. Uvědomila jsem si to po jednom podtržení a pár napsaných písmenech. Trochu mě to rozhodilo. Samozřejmě se nestalo nic hrozného, ani jsem nečekala, že by mi vynadali, ale zasekla jsem se asi na minutu. Popsala jsem celý papír. Vždy jen slova, což by bylo správně, kdybych k nim měla co říct. Zavolali mě, sedla jsem si a hned se omluvila za to psaní do toho. "Nic se nestalo, z jaké části knihy je tato ukázka?" ... Všechno jsem věděla, mluvila jsem spisovně, ale tak nějak jsme si nerozuměli. Nechápala jsem, co po mně chtějí :D a hlavně mi to bylo v tu chvíli celkem jedno, nijak jsem se nesnažila za každou cenu říct všechno co vím a nepouštět je ke slovu. Řekla jsem i několik detailů, díky čemu jsem dokázalo, že mám určitě přečteno. Dostali jsme se k autorovi. Na potítku jsem si vzpomněla na současníky (Rolland, Exupéry), ale ptali se mě na dramatiky. České dramatiky. Přelom 19. a 20. století. Před hodinou jsem četla "Inspiroval Čapka".
"No a taková dvojice"
ticho... "Joo, ti co jeli do Ameriky, jeden tam zůstal..." Nemohla jsem si vzpomenout na jména.
Radil mi: "WV"
Já nic.
"Fimfárum".
"Jo, jasně.", "No, já vim!" ... chvíli ticho... "Werich"
"No a ten druhý"
Já nic.
"Svíčka"
"Cože? Svíčka?". Začala jsem se smát, přísedící také.
"Svíčka má knot a..."
"Vosk, Vosko-vec...?"
"No hurá"
Takhle jsme strávili tak 2 minuty. Hádání WV. Na ně už nezapomenu.
Neumělecký text také nebyla žádná velká sláva. Na všechno se mě musel ptát přímo.

Proto mi bylo jasné, že jednička nebude. Ale já si pro pěkné známky nešla. Cíl byl "To udělat" a strašák dějiny umění mě teprve čekal. Přestávka před nimi byla velmi krátká. Stihla jsem se jen podívat na 2 papíru a už jsem šla do třídy. Stoupla jsem si k potítku, učitel tam nebyl. Přitom přede mnou ze stejného předmětu maturoval spolužák. Předsedkyně kývla směrem k lidem, co se přišli na zkoušku podívat. Najednou se vynořil.
"Koukala ses na to?"
"Ano."
11, Románské umění
"Umíš?"
"Ano." (reálně doteď nevím, které otázky jsem uměla a neuměla, odhadem tak půlku možná :))
Sedla jsem si, dostala jsem krátkou osnovu a 3 papíry s obrázky budov a k popisu kostela... Byl ochotný mi s čímkoli poradit. Začal vyjmenovávat části kostela a kostel sv. Jakuba, Kateřiny a Martina, Předklášteří u Tišnova...
"Jo, tohle všechno vím."
"Tak potřebuješ s něčím poradit?"
"Tohle je klášter v Cluny?" ukázala jsem na jeden obrázek.
"Ano. Takže nic? Dobrý?"
"Jo, dobrý."
A šel zkoušet. Napsala jsem si názvy staveb a zásek. Kdy to bylo, kde to bylo, jaký byly znaky...? Začala se mi vybavovat otázka č. 10, Předrománské umění. Chvilka paniky. Pohled do osnovy. Začala jsem psát. Na zavolání jsem přicházela s oboustranně popsaným papírem. Snažila jsem si tam uspořádat i obrazovou přílohu a najednou koukám, jak se ten učitel tváří. Úplně jako zabiják! :D Celou dobu byl jako cizí a měl fakt nepříjemný tón hlasu. Přísedící mi radila (s jeho vědomím), kolem procházel ředitel, předsedkyně poslouchala. Věděla jsem, že toho na papíře mám hodně, takže kdybych to třeba jen přečetla, tak mi 5 nedají. Nechával mě mluvit, o čem jsem chtěla, měl doplňující otázky, pak jsem si vždy zase vybrala, co jsem věděla.
"Kostel je podélný, bazilika nebo centrální, rotunda... půdorys kříže, symbolizuje tělo Krista, hlava je chór... Řecký a latinský kříž..."
"Podélný kostel je typický pro západní Evropu, katolíky a rotundy na východě. Jaké tam je náboženství?"
"Islám!" :D
Smích, dali mi další šance.
"Evangelíci, protestanti..."
Přísedící šeptala "Pravoslaví"
Tak jsem to zopakovala a šli jsme dál. Tohle asi z hlavy nedostanu :D Křesťanství neruzumím, evangelíci a protestanté jsou snad jedno a to samé...? Omlouvám se, nechci nikoho urazit :) Jen v tu chvíli se špatně přemýšlí bytˇjen o jednoduchých věcech (viz. WV), odříkávala jsem přesné definice a najednou se ozval pan ředitel:
"Koukejte na čas, jo?"
"Aha, minuta."
Nejlepší pocit. Maximální štěstí, já to dala! Asi jsem ještě mluvila, ale myšlenkami už jsem tam nebyla. Na chodbě jsem skočila spolužačce (té super podporující) kolem krku. (Nerada se dotýkám lidí a objímání si fakt neužívám :D Navíc jsem byla zpocená... ale mnohem více šťastná. Spadlo to ze mě.) Napsala jsem mamce a zavolala ségře. Skoro jsem brečela. Hlásila jsem, že budou dvojky, možná nějaká jednička.

Španělštiny jsem se nebála. Rychle jsem prolistovala ta připravená potítka. Doteď si myslím, že jsem to podcenila, ale všichni byli nadšení. Byla jsem úplně první na škole, kdo kdy maturoval ze španělštiny. Navíc to byla poslední zkouška naší skupinky, končila 5 minut před vyhlášením výsledků. Takže tam byli učtielé a dalších 84639207 lidí. 3 Literatura española y checa. Přicházeli, když jsem byla na potítku, otočila jsem na otevřené dveře a plnící se třídu. To úplně příjemné nebylo. Na pracovním listě byly 3 části. Text s otázkami, krátké gramatické cvičení a téma literatura. Špatně jsem si rozvrhla čas, takže jsem si napsala odpovědi, kontrolovala členy (mužský, ženský) ve slovníku a k tématu jsem si napsali poznámky obecně k literatuře a čtení, ke dvěma českým spisovatelům a dvěma z Latinské Ameriky. Cestou ke stolu mi došlo, že ta otázka se vztahuje ke španělské literatuře a já neznám žádného španělského autora kromě toho, o kterém byl ten text. Miguel de Cervantes y Saavedra. Nahlas jsem přečetla 2 věty textu, odpověděla jsem na otázky, 2 jsem trochu rozvedla. Přečetla jsem gramatické řešení a vrhla se na téma. Mluvila jsem strašně rychle a fakt dobře. Dokázala jsem i komunikovat ohledně těch cvičení, ujišťovala jsem se, jestli dobře chápu otázku. Věřím, že to působilo dobře a přirozeně. Ale jen do chvíle, než mi došly poznámky. Učitelka se mě zeptala na nějaké španělské spisovatele, řekla i jména a já vážně netušila. Řekla jsem, že vážně nevím. Mohla jsem si to dovolit, protože nám nikdo jiný nerozuměl. Tak jsem zopakovala něco o Miguelovi a nevzpomněla jsem si na Quijota! :D Řekla jsem El ingenioso hidalgo... ticho... Nekonečné ticho! :D Poděkovali mi. Odcházela jsem ze třídy se smíšenými pocity. Docházelo mi, jak jsem to celé zvládla a že se mi to vlastně líbilo, ale byla jsem na sebe naštvaná, že jsem si třeba nenašla něco o nějakém španělském spisovateli. Měli jsme totiž hezky propojené otázky. Osobnosti Španělska a Lainské Ameriky, Osobnosti ČR a právě literaturu. Takže jsem k osobnostem měla připravené spisovatele a ti z Jižní Ameriky mi připadali zajímavější. Na to se také bude zapomínat těžko.

Zase jsem se smskami pochlubila šli jsme na výsledky. Po zprůměrování s didakťáky a slohy 2, 1, 1, 1. Všichni 4 jsme měli vyznamenání! :) Všichni učitelé, kteří to dopoledne zkoušeli, nám pogratulovali a podali ruce. Z té španělštiny byli nadšení. Během mého povídání se pan ředitel i přísedící (francouzštinářka) celou dobu koukali překvapeně a dělali posunky na lidi za mnou. Evidentně jsem překvapila nejen sebe :)

Nechci zapomenout na nadšené výrazy nás úspěšných. O neskutečných pocitech jsme si povídali venku u zmrzliny. Cestou domů se mi chtělo brečet. Pustila jsem rádio naplno, jela jsem vážně rychle (ale bezpečně!), doma jsem vychrlila první pocity taťkovi a šla plet maliny :D Potřebovala jsem vypnout. Brzy mě začala bolet hlava, tak jsem si šla lehnout aležela jsem několik hodin. Měla jsem úplně prázdno v hlavě.

Jak jsem to vnímala další den si můžete přečíst ve včerejším článku.

Včera bylo zakončení, kde jsme byli milionkrát pochváleni, protože polovina z nás má vyznamenání.(Někteří, včetně mě, jediné za 4 roky :D) Večer bylo rozloučení v baru i s učiteli. Úplně nadšená jsem nebyla, navíc jsem nakonec jela autem. Takže jsem nemohla pít a musela jsem myslet na to, že pak pojedu necelou hodinu unavená a ve tmě. Piva jsem si cucla, dala jsem si džusík a pizzu a pěkně jsem si popovídala i s učiteli. Ve 12 jsem se ukládala do postele.

Dneska jsem uklízela v pokoji a snažím se uklidit i v hlavě a promyslet, co bude o prázdninách.

Jestli to někde celé přečetl, tak má můj obdiv. Děkuju! :)

Kam dál